30. 10. 2023
To, co bude následovat v Gaze, je nesmírně důležité jak pro Izrael, tak pro jeho spojence na Blízkém východě a po celém světě. Pokud se Izrael nechopí iniciativy a nezformuluje plán pro budoucnost Gazy, udělají to jiní.
Dokáže-li Izrael formulovat vizi Gazy po Hamásu, která bude mít mezinárodní podporu, rozšíří to také legitimitu izraelské vojenské operace. Chce-li tedy Izrael maximalizovat své zájmy, musí začít vytyčovat svou vizi již nyní a spolupracovat s ochotnými partnery na plánu pro Gazu.
Vzhledem k tomu, že Bidenova administrativa a další v této fázi značně investovali do podpory Izraele, budou očekávat, že Izrael bude později věnovat pozornost americkým zájmům. Patří mezi ně vytvoření udržitelné poválečné reality, která nejen zajistí bezpečnost Izraele, ale také dramaticky zlepší blahobyt palestinské veřejnosti a zároveň odepře Íránu a jeho spojencům jakékoli zisky.
Kromě morálního a humanitárního rozměru může rekonstrukce Gazy posloužit izraelskému strategickému zájmu tím, že přispěje k normalizaci vztahů Izraele v regionu, zejména se Saúdskou Arábií. To zase poslouží k oslabení Íránu a jeho spojenců, kteří představují hlavní hrozbu pro bezpečnost Izraele.
Pro Gazu po Hamásu neexistuje žádná ideální nebo bezriziková volba, ale Izrael musí určit, která z omezených dostupných možností nejlépe poslouží jeho zájmům. Níže hodnotíme různé možné politické výsledky konfliktu. Pak tvrdíme, že izraelským zájmům nejlépe poslouží, když se v Gaze zřídí administrativa napojená na Palestinskou samosprávu spolu s masivním rekonstrukčním programem podporovaným USA a dalšími mezinárodními a regionálními aktéry, kteří sdílejí základní zájmy Izraele v této oblasti.
Izrael by mohl komplexně degradovat vojenské schopnosti Hamásu, ale stáhnout se, aniž by svrhl režim. Izrael by pak zadržoval inherentní bezpečnostní hrozby blokádou a periodickou omezenou válkou. Jednalo by se o pokračování politiky, která převládala po celou dobu Netanjahuova téměř patnáctiletého působení ve funkci premiéra. Má tu výhodu, že je známá a může krátkodobě stát méně životů než svržení režimu Hamásu.
Přesto je to velmi problematické. Bylo by to v rozporu s deklarovaným válečným cílem Izraele a tím by to dále poškodilo jeho odstrašující pozici vůči Hizballáhu a dalším nepřátelům. Tento výsledek by ani nestačil k tomu, aby se Izraelci cítili dostatečně bezpečně na to, aby se vrátili domů do okolí Gazy.
Zásadnější problém tkví v tom, že tato možnost riskuje, že se znovu vytvoří totéž strategické selhání, které umožnilo 7. říjen. Možnost zadržování zcela a naprosto selhala. Při útoku Hamásu zahynulo více Izraelců než za celou druhou intifádu. Nešlo však jen o taktické selhání, které souviselo se zpravodajským a obranným nasazením. Byl to důsledek strategické chyby. Téměř 20 let Izrael do značné míry ignoroval podmínky v Gaze, které Hamásu umožňovaly získat vyspělé zbraně – navzdory blokádě – a volnou ruku na území rekrutovat sebevražednou teroristickou armádu z téměř neomezené skupiny radikalizovaných, nezaměstnaných a bezperspektivních mladých mužů. K těmto podmínkám patřilo systematické podkopávání (přinejmenším od roku 2015) jakékoli vyhlídky na alternativu k Hamásu, která by dala Palestincům naději na lepší budoucnost, spojenou s mírovým soužitím s židovským státem.
Schopnost do značné míry ignorovat zastřešující politický problém, který představovalo pásmo Gazy, byla živena obdivem k hi-tech taktickým obranným řešením a diplomatickou strategií "zvenčí dovnitř", která předpokládala, že Izrael může normalizovat vztahy s arabskými státy, zatímco palestinskou otázku ponechá na okraji a pod kontrolou. Prostě zasadit Hamásu další velkou ránu a pak se vrátit k tomu, že budeme dělat stejné věci znovu, je strategicky krátkozraké a na domácí půdě nepřijatelné.
Další alternativou je, aby Izrael systematicky rozložil Hamás vojenskými prostředky a znovu dlouhodobě obsadil pásmo Gazy. Vojenská okupace by maximalizovala izraelskou bezpečnostní kontrolu – ale také by maximalizovala politické a diplomatické náklady a ekonomickou zátěž. Izrael by nesl plnou odpovědnost za obyvatelstvo Gazy, včetně rekonstrukce. Přítomnost jeho sil v palestinských městských oblastech by je vystavila neustálému riziku a stala by se neustálým zdrojem třenic – což je jeden z důvodů, proč Izrael pásmo Gazy opustil.
Dlouhodobé izraelské okupace více než dvou milionů Palestinců (plus desetitisíců dalších každý rok v důsledku demografického růstu) by také vyvolalo nesnesitelný tlak na izraelský nárok na to, aby byl židovským a demokratickým státem – což je konsensuální základ domácí legitimity státu. A jak naznačují nedávné události, absence takového základního konsensu slouží k výraznému povzbuzení nepřátel Izraele, kteří jsou přesvědčeni, že podkopání sociální solidarity v Izraeli je klíčem k podkopání jeho odolnosti. Kromě toho by neomezená okupace smetla ze stolu jakékoli rozšíření Abrahámovských dohod a mohla by dokonce vést ke zvratu pokroku dosaženého v posledních letech.
Mezinárodní angažovanost má zásadní význam pro financování, řízení a realizaci obnovy a nového politického řádu v pásmu Gazy. Po nákladných a neúspěšných zkušenostech v Iráku a Afghánistánu však ani západní, ani arabské státy nebudou mít velké nadšení přijmout plnou zodpovědnost za správu Gazy. Mezinárodní síly jsou úspěšné pouze v mírových misích, kde je již přítomna základní vůle udržet mír, jako na Sinaji. Tam, kde tato vůle chybí, jsou mezinárodní síly buď vytlačeny, nebo se stávají bezvýznamnými kvůli neochotě snášet ztráty, aby bylo možné nastolit standard práva a pořádku potřebný k usnadnění rekonstrukce.
Z dlouhodobého hlediska může jedině palestinská administrativa získat místní a mezinárodní legitimitu nezbytnou pro udržitelný politický řád. Nejbezprostřednější dostupnou možností je Palestinská samospráva (PA). Izrael předal Gazu Palestinské samosprávě, když se v roce 2005 stáhl. I poté, co Hamás v roce 2007 svrhl Palestinskou samosprávu, zůstala PA zapojena do správy území, vyplácela některé platy a služby a koordinovala s Izraelem aspekty vstupu a výstupu. Ve stejném období Palestinská samospráva s přiměřenou důsledností udržovala bezpečnostní spolupráci s Izraelem s cílem potlačit Hamás na Západním břehu Jordánu.
Hlavním problémem PA coby alternativy k Hamásu je její slabost. V drtivé většině je vnímána, v neposlední řadě mezi Palestinci, jako zkorumpovaná, stále autoritářštější a čelící rýsující se krizi vedení. Ne vždy to však bylo tak zlé. Když byl před více než deseti lety premiérem Salám Fajjád, korupce se snížila, zlepšila se správa věcí veřejných, posílil se právní řád a ekonomika rostla. Jeho postavení bylo podkopáno, protože ohrožoval partikulární zájmy etablovaných palestinských politických skupin a protože mezinárodní společenství zaměřilo své úsilí spíše na zdlouhavá a bezvýsledná jednání o konečném statusu než na budování Fajádových úspěchů v terénu.
Palestinská samospráva je sice příliš slabá na to, aby ji zvládla sama, ale mohla by být posílena mezinárodním zapojením do úsilí o obnovu v terénu, koordinovaným USA a tvořeným především západními a umírněnými arabskými partnery. Jiní pozorovatelé poukazují na Kosovo jako na model pro místní administrativu podporovanou silami NATO podporovanými OSN.
Palestinská samospráva a další arabští aktéři se budou chtít vyhnout jakémukoliv dojmu, že koordinují svou vojenskou misi s Izraelem. Nicméně Izrael by měl už nyní dát jasně najevo své konečné záměry: Stáhnout se z pásma Gazy co nejdříve a spolupracovat s Palestinskou samosprávou a mezinárodními partnery na vytvoření palestinské správy schopné rehabilitovat pásmo a zajistit, aby se Hamás a další džihádistické skupiny už nikdy nemohly vrátit.
USA a jejich spojenci se po neúspěších v Iráku a Afghánistánu budou mít na pozoru před přímým zapojením do budování státu. Gaza je však lépe zvládnutelná: malé území se dvěma sousedy, Izraelem a Egyptem, sdílejícími schopnost a zájem na udržení nového řádu, a se základem alternativní správy, která je již k dispozici v podobě Palestinské samosprávy.
Z iráckého debaklu si také můžeme vzít cenná ponaučení, zejména z neúspěšné politiky debaasifikace. Hromadné propouštění všech úředníků spojených se stranou Baas Saddáma Husajna zničilo vyhlídky na efektivní správu a zároveň posloužilo jako náborový nástroj pro džihádisty. Aby se Izrael vyhnul vytvoření srovnatelného vakua v Gaze, musí nyní plánovat, jak začlenit prvky stávající byrokracie do stabilního politického řádu po Hamásu.
Zároveň by Izrael neměl jednoduše předávat vládu přímo Palestinské správě na Západním břehu Jordánu, ale měl by spolu s USA prozkoumat možnosti, jak v Gaze kultivovat technokratické palestinské vedení, které dokáže obnovit model budování institucí zdola nahoru spojený se Salámem Fajjádem. To by bylo pod záštitou Palestinské samosprávy, ale finanční prostředky by proudily přímo nové palestinské správě v Gaze.
To, co se děje v Gaze, má obrovský význam pro hlavní regionální a mezinárodní aktéry. To poskytuje příležitost zapojit do procesu obnovy spřátelené státy, což zvýší vyhlídky na úspěch. Státy Negevského fóra (Bahrajn, Egypt, Izrael, Maroko, Spojené arabské emiráty a Spojené státy), které vznikly v důsledku Abrahámovských dohod, plus Jordánsko, Saúdská Arábie a možná i EU, mohou poskytnout politický rámec a ekonomickou sílu, která Gazu postaví na nový základ. USA se budou muset ujmout vůdčí role, aby sjednotily své spojence a získaly finanční prostředky na rekonstrukci od států Perského zálivu bohatých na ropu. Saúdové mají zájem na poskytnutí financí a legitimity. Jsou ochotni investovat kapitál do zlepšení svého obrazu a prestiže na Západě a snaží se obnovit kontext pro normalizaci vztahů s Izraelem.
Až bude Hamás odstraněn z cesty, může se uvolnit mnoho příležitostí k rozvoji, které jeho vláda brzdila. Patří mezi ně "plyn pro Gazu" (tj. poskytování plynu z izraelské sítě); rozvoj vlastních pobřežních plynových polí v Gaze; rozšíření zařízení na odsolování vody; modernizace energetické, vodohospodářské a komunikační infrastruktury; změna režimu pohybu a přístupu; a vytváření nových pracovních a průmyslových příležitostí.
Palestinská, regionální a mezinárodní podpora tohoto procesu se zvýší, pokud se Izrael zaváže k podpoře Palestinské správy nejen v Gaze, ale i na Západním břehu Jordánu. To zahrnuje opětovné potvrzení dvoustátního řešení a praktické kroky k oživení budování státu zdola nahoru, které by mohlo souviset s normalizací vztahů se Saúdskou Arábií.
Kdyby všichni tito aktéři dokázali táhnout za jeden provaz, politické zásluhy za obnovu Gazy a zlepšení vyhlídek na palestinskou státnost by připadly umírněným arabským a palestinským silám, což by poskytlo přesvědčivou alternativu ke smrti, destrukci a porážce, kterou nabízejí Hamás a Írán.
Existuje mnoho rizik, překážek a spoilerů, které mohou tento přístup narušit. Vojenská rozhodnutí budou utvářena vývojem a náklady na místě. S rozbitím 17 let trvajícího statu quo je však načase vyjasnit volby, které byly za Netanjahuova funkčního období zatemněny: Buď postupný proces budování mezinárodně podporovaného palestinského státu, který se zaváže k mírovým vztahům s Izraelem; okupace navždy; nebo neutuchající konflikt s Íránem podporovaným Hamásem.
Až příliš často je Izrael tlačen k různým diplomatickým možnostem, místo aby převzal iniciativu. Zájmům Izraele však poslouží, když se postaví do čela, v tomto případě tím, že vyhlásí svou podporu zřízení Palestinské samosprávy a mezinárodně podporované palestinské správy, která by co nejdříve nahradila Hamás v Gaze. To nejen poskytne politické směřování vojenské operaci, ale také posílí mezinárodní legitimitu.
V širší perspektivě musí porážka Hamásu znamenat víc než jen rozdrcení jeho sil nebo dokonce svržení režimu. Izrael musí sehrát svou roli při dlouhodobém odstraňování přitažlivosti Hamásu tím, že posílí důvěryhodnost umírněné palestinské alternativy. Izrael už příliš dlouho nedokázal formulovat diplomatický horizont, který by mohl posílit palestinské umírněné v opozici vůči Hamásu a dalším extremistům, neboť věřil, že je lze zkrotit. Nyní je jasné, že legitimita Izraele jako židovského a demokratického státu v konečném důsledku závisí nejen na uspořádání dvou států, ale jeho bezpečnost závisí na posílení nedžihádistické palestinské politiky.
Celý článek v angličtině: ZDE
Diskuse