Marian Jurečka, Jiří Kobza, Jakub Vágner… a možný večírek na rozloučenou

8. 1. 2024 / Pavel Veleman

A jak už to tak bývá - konec Mariana Jurečky možná urychlí předvánoční večírek, který ukázal neuvěřitelný cynismus nejen ministra Jurečky, ale i ostatních politiků a úředníků MPSV, kteří po bezprecedentní společenské katastrofě si dál tančí na balkoně ministerstva na “vekslácko/normalizační” písně Michala Davida.

Stres a následná agresivita ve společnosti narůstá, vidím ji na každém kroku, moje děsivá můra “druhé republiky” se stává stále více skutečností. Poslanec Jiří Kobza za SPD například napíše na svém fb k tragédii, která doslova šokovala ČR toto: “Co se vlastně na Filozofické fakultě učí? Útočník byl podle mne špičkový produkt inkluzivniho školství…” Kromě rektorů však společenské ticho, žádné demonstrace, lidé mají jiné starosti.

Celebrita a snad i určitý vzor české mládeže a držitel držitel medaile Za zásluhy z roku 2022 - rybář a fotograf Jakub Vágner píše po katastrofě na Filozofické fakultě novoroční text, který varuje před “neexistujícími uprchlíky” ze třetích zemí v ČR. Sklízí obrovský potlesk od lidí nejen typologií hnutí “Vlajka” za druhé republiky, ale i většinové veřejnosti v tom našem ”Národním souručenství”, kde si povídáme pohádky 19 století:

“…O té naší malé, ale nádherné zemi, kterou si nenecháme vzít a kde žije úžasné množství výjimečně nadaných lidí a i když jsme byli historií mnohokrát těžce zkoušeni, náš národ vždy vstal, oklepal se z tvrdých ran a zrodil se silnější…” (Jakub Vágner, 1.1. 2024). Skoro milion lajků souhlasu, chlubí se disident umlčované většiny - rybář Jakub Vágner.

Doporučuji panu zcestovalému rybáři a fotografovi třeba otevřít “Deníky” světového fotografa českého původu Josefa Koudelky, který po roce 1968 se v zahraničí pohyboval vlastně jako tulák - žil, spal, jedl vždy mezi určitou komunitou lidí, aby ji skutečně poznal, sblížil se s ní a teprve potom ji mohl fotit.

Žil někdy pan Vágner třeba na předměstí Francie ve vyloučených lokalitách a povídal si třeba se sociálními pracovníky o problematice těchto lidí? Zná osobně životy a traumata uprchlíků ze zemí, kde již nelze žít z důvodu rozpadlého státu nebo klimatické změny? Pohyboval se někdy třeba týdny v uprchlických táborech? Nevím, silně o tom pochybuji. Ono totiž projet svět a poznat svět - jsou dvě naprosto rozdílné věci.

Rok 2024 začal být sociálně těžko snesitelný například pro šest tisíc zaměstnanců nejen hutí Liberty Ostrava a. s. Ministr Jurečka se podle vlastních slov “dobývá” k vlastníkům firmy, kteří nekomunikují a jako třeba Zdeněk Bakala - tunelují podle stejného scénáře další obrovský podnik v Ostravě. Ukazuje se, že vyvádění miliard z ČR je naprosto legální věc a opět jediní, kteří mají zájem na výrobě a udržení výroby - jsou zaměstnanci v hutích (takové zaměstnanecké akcie, ty by se teď hodily, že pane Klausi?)

A tak je zde ponecháno skoro 20 000 zaměstnanců (6 000 přímo a zhruba 14 000 v pozici různých subdodavatelů) napospas investičnímu banditismu. Vlastníci se s vládou ani nebavi (nestojí jim za to) a vláda je díky své neoliberální doktríně totálně bezmocná, ponížená, až tragická. Kolik toho ještě lidé práce v Ostravě vydrží? Divíte se, že dají brzy za pravdu vládě pevné ruky? Já rozhodně ne.

A tak společnost hnědne každým dnem (a ani si to neuvědomuje), apatie ke společenskému zlu, násilí a stresu sílí a není naděje, že by politická reprezentace (v tomto je koalice a opozice jednotná) něco změnila. A já například dostávám do soukromé pošty tyto zoufalé dopisy :

Vážený pane Velemane,

jsem zoufalý a zdrcený. Připadám si jako Žid v Berlíně v roce 1938. Gestapo by mělo obrovskou radost z postupu úřednictva z resortu MPSV a ÚP. Nemám nikoho, komu bych mohl důvěřovat. Prosím o pomoc! S pozdravem X.Y.

Snažím se, leč opravdu nástrojů pomoci stále ubývá…

Česká republika leden 2024.