Prožíváme to, co se stalo mému dědečkovi během Nakby v roce 1948. Tehdy přišel o 75 dunumů (asi 18,5 akrů) vinic ve vesnici Barbara, asi 17 kilometrů severozápadně od města Gaza, poblíž dnešního izraelského města Aškelon.

Můj dědeček zemřel v říjnu 2024, když jsme byli obklíčeni v našem domě během třetí invaze do Džabálíje. S nedostatkem jídla a vody se jeho zdravotní stav po začátku války zhoršil a během každé izraelské pozemní invaze do Džabálíje se výrazně zhoršoval.

Večer 7. října 2024, po děsivě blízkém leteckém útoku, vydechl naposledy. Izraelská armáda byla jen pár metrů od našeho domu. Obklíčili hřbitov, takže jsme ho museli pohřbít na pozemku našeho domu. O několik hodin později jsme unikli tankům a buldozerům a uprchli do města Gaza.

Čtvrtá izraelská invaze do Džabálíje začala 15. května, v den 77. výročí Nakby. Nakba, kterou nyní prožíváme, je ještě brutálnější a ničivější než ta v roce 1948. Od té doby Izrael dbá na to, aby každá palestinská generace okusila hořkost Nakby, abychom nikdy nemohli odpočívat ani žít v míru.

Nyní jsem se stal dvojnásobným uprchlíkem: nejprve z naší historické vesnice Barbara a nyní z Džabálíje, kde se narodily a vyrostly další generace mé rodiny. Vše, co jsme měli – potomci mého dědečka – bylo zničeno. Od první Nakby jsme celý život vše budovali z ničeho a izraelská armáda se to snažila zničit. Oni kradou a my přicházíme o vše.

Snažím se to všechno překonat, abych neztratil rozum. Snažím se ignorovat ztrátu našeho prostorného domu, kde jsem se kdysi cítil nejlépe a kde můj otec připravoval mou svatbu. Snažím se věřit, že nás čeká lepší budoucnost. Snažím se dívat na sklenici jako na poloplnou – brát život jako cestu a putování. Ale od té doby, co jsem v roce 2022 žil v zahraničí ve Španělsku, vím, že člověk bez vlasti nemá žádnou hodnotu.

Cítil jsem se méněcenný ve srovnání se svými španělskými spolužáky, protože oni měli privilegium vlasti – něco, co je chránilo a poskytovalo jim útočiště. Neměli potíže s cestováním a mohli jet kamkoli na světě. Žili bez okupace, která kontroluje vše v našem životě, až po počet kalorií, které můžeme denně spotřebovat.

Když nás izraelská armáda nutí k přesunu, vydává takzvané „evakuační“ rozkazy. Izraelská armáda tím chce vykreslit sama sebe jako armádu, která bojuje v souladu s mezinárodním právem, která rozlišuje mezi civilisty a bojovníky a která nemá v úmyslu ublížit dětem. To je však daleko od pravdy.

Izraelská armáda před vydáním těchto takzvaných evakuačních rozkazů napadla a obklíčila mnoho oblastí, jako tomu bylo v Rafáhu a Šudžáji. Izraelské invaze nutí lidi prchat do takzvaných „bezpečných zón“ pod těžkou palbou, kde se prodírají kontrolními stanovišti s ničím jiným než oblečením na sobě, neschopni vzít si s sebou ani jídlo na jeden den, žádné doklady nebo deku, kterou by se mohli v noci přikrýt. Mnoho letáků, které armáda shazuje na civilisty, obsahuje děsivé výhrůžky, které se rovnají psychologické válce. A pak stejně bombardují bezpečné zóny.

Kdokoli pozoruje podmínky vysídlených lidí v Gaze, může jasně vidět, že izraelská armáda se vůbec nestará o osud civilistů. Izraelské síly jim pouze říkají, aby utekli – běžte! – a nezajímá je, kde budou bydlet, co budou jíst nebo jak budou žít. Izrael chce donutit dva miliony Palestinců v Gaze, aby se natlačili na malý kousek země na jihu – aby žili ve stanových táborech bez infrastruktury – kde pod jejich nohama tečou řeky odpadních vod. Izraelský plán spočívá v tom, že lidi donutí opustit své čtvrti tím, že je označí za „bojové zóny“, aby je mohl zničit, vybombardovat a srovnat se zemí, aby se staly neobyvatelnými, i kdyby se jejich obyvatelé někdy mohli vrátit.

Izrael chce jen zničení a zkázu, více území, které by mohl zabrat, a nakonec založit osady a připravit půdu pro takzvanou „dobrovolnou“ migraci, kterou mnozí budou nuceni přijmout poté, co budou zlomeni opakovaným vysídlováním.

Během celé války jsem nikdy neodešel na jih, doufal jsem, že zůstanu blízko svého domova a vrátím se, až armáda ustoupí. Za toto rozhodnutí jsem zaplatil hladem a zraněním. Ale teď jsem poprvé vysídlen v Deir al-Balah, kde bydlím u tety. Je to poprvé, co jsem se dostal na jih za posledních 15 let – od doby, kdy jsem navštívil tetu, když mi bylo devět nebo deset let.

Nevím, jak dlouho nás teta bude moci hostit, ani kam půjdeme, až odejdeme. Říkám si, že jsme tu jen na návštěvě po dlouhé době, že jsem na dovolené někde jinde na světě, jen abych se vyhnul smrti ze smutku nad tím, co jsme opustili.

Noc, kdy jsme utekli z Džabáliji, nebyla nejhorší ani nejnásilnější za celou válku. Byla to jen další noc z hlubin pekla – jako všechny noci předtím. Ale tentokrát jsme neměli na výběr. Od začátku genocidy jsme neměli ani jednu klidnou noc. Důkazem toho jsou tmavé kruhy pod mýma očima. Přesto to odmítám přijmout jako normální. Na utrpení jsem si nezvykl. Chci jen jednou v životě spát v klidu, než umřu.

Celý text v anglickém originále ZDE