Muskovo prozření a stupidita jako metoda

5. 6. 2025 / Matěj Metelec

Nejen americká média zaplnily sarkastické poznámky o konci „bromance“ mezi Muskem a Trumpem. Mnozí komentátoři si mohli odškrtnou kolonku „já to říkal“, protože skutečně střet dvou zbytnělých miliardářských eg předvídal ledaskdo. Čím dál nevyhnutelnějším se stával s přibýváním negativních dopadů kroků Trumpovy administrativy na Muskův byznys. Zatím však není možné odhadnout, jestli se jedná o začátek hlubší roztržky, nebo pouze dočasné vztahové trable. V tom prvním případě by to mohl být pro Trumpa ne zcela přehlédnutelný problém, protože kdyby začal Musk krmit svou sociální síť X stejně vydatně protitrumpovskou propagandou, jako ji doteď krmil tou protrumpovskou, mohl by vnést zmatek do řad prezidentových podporovatelů.

I když Muskův citovaný příspěvek od včerejška nasbíral na X přes půl milionu lajků, není úplně jisté, jestli to obrazu miliardáře v očích veřejnosti pomohlo. Podle průzkumu z konce dubna jeho popularity během působení v DOGE klesala podobně strmě, jako akcie Tesly. Navíc deklarovaným cílem DOGE bylo omezit nehospodárné a neoprávněné federální výdaje a odstranit nadbytečné regulace, je však sporné, jestli Muskovo angažmá v tomto dočasném úřadu stálo (komukoli) za to. Podle realistických odhadů se jeho chvástání, kolik ušetří, smrsklo na zlomek původně deklarované částky, a rozhodně se nedá mluvit o splněné misi a už vůbec o výronu miliardářovi geniality. Spíš je na pováženou, jestli člověk, který ještě před pár měsíci trdloval s motorovou pilou „na byrokracii“, může být vůbec v aktuální v kritice One Big Beautiful Bill Act hodnověrný.

Mimochodem, název návrhu zákona je typicky trumpovská kombinace velikášství s infantilitou. Americký prezident se s oblibou chová jako přerostlé dítě, které si je jisté tím, že má právo, aby byly všechny jeho touhy naplněny, a vzteká se, pokud se tak neděje. V kontextu nedávných odhalení, jak moc byly narušeny kognitivní schopnosti Joea Bidena a do jaké míry a kdo všechno tuto skutečnost tajil, lze s nadsázkou říct, že vrcholní představitelé Spojených států se v třetí dekádě jedenadvacátého století pokoušejí trumfnout sovětské představitele sedmé dekády. Trumpova „stupidita jako metoda“ je ovšem záludnější než Brežněvovo nesrozumitelné blekotání na poradách

politbyra. Jednak protože zahlcuje prostor tolika pokusnými balónky, falešnými vlajkami a poplašnými granáty, že je velmi obtížné zkoordinovat proto tomu chaotickému běsnění nějakou souvislou obrannou linii. A hlavně proto, že jí republikánský establishment přijal za svou a do značné míry opakuje Trumpova gesta a tvoří mu věrnou klaku stylem, za který by se nemusel stydět ani zmíněný čtyřnásobný držitel nejvyššího sovětského vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. Pokud by Muskovo „prozření“ znamenalo počátek eroze tohoto semknutí se za vůdcem, mohla by mít americká demokracie ještě šanci.