Můj idol Buckley, kmotr Trumpovy éry
5. 6. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
6 minut
Pod paží jsem nesl výtisk The New Republic a tlustou knihu o amerických dějinách. Nedávno jsem objevil Isaiaha Berlina a pomalu jsem začínal chápat, že některé hodnoty si mohou odporovat. Ale ještě jsem si nedokázal představit, jak hluboce se můžete s někým názorově rozcházet - a přesto si jeho přítomnost skutečně užívat - dokud jsem náhodou nepotkal Williama F. Buckleyho Jr. v kavárně onoho knihkupectví.
Poznal jsem ho okamžitě. Zvednuté obočí, protáhlý přízvuk mezi britštinou a angličtinou z Connecticutu, pobavený úsměv, jaký často nasazoval v televizních debatách v pořadu Firing Line. Seděl sám, popíjel cappuccino a listoval v Le Monde. Pobízen mladistvou impulzivností a naprostou neznalostí etikety jsem ho oslovil. 5 Firing Line moments that are still relevant today | William F. Buckley | American Masters | PBS
„Promiňte, jste pan Buckley?“
Zvedl oči. „Jsem,“ odpověděl a v očích se mu zalesklo. „A vy jste?“
Představil jsem se. Pokynul mi, abych si přisedl, s takovou velkorysostí, jakou si představujeme u politiků 19. století a pustili jsme se do řeči.
Z plánovaného krátkého a uctivého setkání se stala téměř dvouhodinová, živá a často jiskřivá debata. Buckleyho zajímala brazilská demokracie, latinskoamerická levice, moje dojmy z New Yorku i z The New Republic, kterýžto časopis označil za „snášenlivý, občas“. Každou moji tezi zpochybnil, s neochvějnou slušností - a s takovou jasností, že mě to dráždilo a zároveň fascinovalo.
Byl to muž, který hájil Josepha McCarthyho, podporoval segregaci (a později to odvolal), a založil National Review jako hráz proti „upadajícímu liberalismu“ amerických univerzit. Napsal, že běloši jsou v dané době „pokročilejší rasou“. A přesto tu seděl, mluvil se mnou - imigrantem, mladým cizincem, liberálem - jako se sobě rovným partnerem v dávném sokratovském dialogu.
V tom rozhovoru mě Buckley nepřesvědčil - ani v nejmenším. Ale udělal něco mnohem podvratnějšího: donutil mě přemýšlet. Ne nutně přehodnotit názory, ale znovu procítit povahu intelektuální odlišnosti. Ukázal mi, že neshoda může být snesitelná, dokonce obohacující. Ten den v kavárně zosobnil něco, co se dnes zdá téměř anachronismem: aristokratický pluralismus, který nevychází z relativismu, ale z vnitřní sebedůvěry.
A právě tento postoj dnes téměř vymizel.
Když jsem později četl pozoruhodnou biografii Sama Tanenhouse Buckley: The Life and Revolution that Changed America, zarazilo mě, jak moje náhodné setkání odráželo širší paradox Buckleyho života: muž s tvrdými, často zpátečnickými názory, který udržoval hluboká přátelství s lidmi, kteří těmito názory opovrhovali - s černošskými radikály jako Eldridge Cleaver, s intelektuály jako Noam Chomsky, s psychedelickými vizionáři jako Timothy Leary. The genteel, silver-tongued thinker who fathered US conservatism - and paved the way for Trump | Biography books | The Guardian
A nebyla to přetvářka. Buckley bral myšlenky vážně, ale ne sebe samotného. Když ho Gore Vidal v roce 1968 v televizní debatě nazval „krypto-nacistou“, Buckley ztratil nervy a hluboce toho litoval. Šlo o jednu z nejsledovanějších televizních debat své doby: sérii deseti střetnutí mezi Buckleym a Vidalem na stanici ABC během národní konvence Republikánské a poté Demokratické strany. Oba muži byli brilantní, egocentričtí a pohrdaví - a jejich výměny jiskřily sarkasmem a osobními útoky.
Ve chvíli vrcholu napětí, během debaty z
Chicaga uprostřed násilných protestů proti válce ve Vietnamu, Vidal
obvinil Buckleyho, že je „krypto-nacista“, který by „nejradši ostatní
bili obuškem“. Buckley ztratil sebekontrolu. S tváří zkřivenou vztekem
odpověděl: „Poslouchejte mě, vy špinavý malý teplouši (queer). Zabiju
vás, pokud mě ještě jednou takhle nazvete.“ Bylo to šokující - muž,
který se jinak vyžíval v chladném intelektuálním stylu, náhle vybuchl.
Ačkoliv se později omluvil, incident ho pronásledoval po zbytek života a
ilustroval napětí mezi civilizovaným nesouhlasem a propastí kulturní
války, do níž se Amerika tehdy začala propadat.
Now listen you queer...
Tanenhaus, sám sekulární liberální žid, o Buckleym píše s tónem, který je obdivný, ale ne nekritický. Ukazuje rozpory, selhání - Buckleyho pozdní, ale upřímný odklon od rasismu, jeho obtížné distancování se od populistické pravice, nostalgii po světě, který vylučoval příliš mnoho lidí. Ale zároveň vystihuje to, co jsem ten den poznal i já: člověka skutečně zvědavého na jiné názory, zejména ty protikladné.
Je skoro neuvěřitelné, že Buckley poskytl liberálnímu autorovi takovou svobodu a důvěru - dokonce právo na poslední slovo. V dnešní době by to udělal málokterý veřejně činný člověk. Ten akt důvěry - důvěry napříč rozdíly - vypovídá o politické kultuře, která byla přes své chyby v mnohém velkorysejší než ta dnešní.
Od té doby si své liberální ideály stále držím - jsem pro demokracii, práva, proti autoritářství - ale naučil jsem se vyhýbat ozvěnovým komorám. Většina mých blízkých přátel jsou liberálové, ale ne všichni. Jeden z mých nejlepších přátel je významným politikem z ANO, další byl blízkým spolupracovníkem Klause, další fandí SPD. A v těch nejlepších debatách stále cítím ducha Buckleyho - ne proto, že bych s ním(i) souhlasil, ale protože mi připomíná, že druhá strana není nepřítel.
Tragédie dnešní politiky, zejména té digitální, není samotné rozdělení, ale delegitimizace oponenta. Už si nemyslíme, že se mýlí - myslíme si, že jsou zlí. Levice přestala poslouchat pravici a pravice nevěří levici. Každá strana si buduje svět, kde smí existovat jen její pravda. A to je recept ne na pokrok, ale na paralýzu.
Buckley to chápal. Nechtěl vítězit umlčením oponentů. Chtěl je porazit v debatě a pak je pozvat na večeři. Byl, slovy Tanenhouse, „posledním gentlemanem americké politiky“.
I po pětatřiceti letech si pamatuji jeho rozloučení: „Není to shoda, co dělá demokracii funkční, ale neshoda vedená v dobré víře.“ Zvedl šálek espressa na pozdrav a zmizel.
Tanenhaus, sám sekulární liberální žid, o Buckleym píše s tónem, který je obdivný, ale ne nekritický. Ukazuje rozpory, selhání - Buckleyho pozdní, ale upřímný odklon od rasismu, jeho obtížné distancování se od populistické pravice, nostalgii po světě, který vylučoval příliš mnoho lidí. Ale zároveň vystihuje to, co jsem ten den poznal i já: člověka skutečně zvědavého na jiné názory, zejména ty protikladné.
Je skoro neuvěřitelné, že Buckley poskytl liberálnímu autorovi takovou svobodu a důvěru - dokonce právo na poslední slovo. V dnešní době by to udělal málokterý veřejně činný člověk. Ten akt důvěry - důvěry napříč rozdíly - vypovídá o politické kultuře, která byla přes své chyby v mnohém velkorysejší než ta dnešní.
Od té doby si své liberální ideály stále držím - jsem pro demokracii, práva, proti autoritářství - ale naučil jsem se vyhýbat ozvěnovým komorám. Většina mých blízkých přátel jsou liberálové, ale ne všichni. Jeden z mých nejlepších přátel je významným politikem z ANO, další byl blízkým spolupracovníkem Klause, další fandí SPD. A v těch nejlepších debatách stále cítím ducha Buckleyho - ne proto, že bych s ním(i) souhlasil, ale protože mi připomíná, že druhá strana není nepřítel.
Tragédie dnešní politiky, zejména té digitální, není samotné rozdělení, ale delegitimizace oponenta. Už si nemyslíme, že se mýlí - myslíme si, že jsou zlí. Levice přestala poslouchat pravici a pravice nevěří levici. Každá strana si buduje svět, kde smí existovat jen její pravda. A to je recept ne na pokrok, ale na paralýzu.
Buckley to chápal. Nechtěl vítězit umlčením oponentů. Chtěl je porazit v debatě a pak je pozvat na večeři. Byl, slovy Tanenhouse, „posledním gentlemanem americké politiky“.
I po pětatřiceti letech si pamatuji jeho rozloučení: „Není to shoda, co dělá demokracii funkční, ale neshoda vedená v dobré víře.“ Zvedl šálek espressa na pozdrav a zmizel.
957
Diskuse