„Jsou to pasti nastražené na lidi“: příběh matky zastřelené při hledání jídla v Gaze

7. 6. 2025

 

„Šli jsme tam z zoufalství. Hlad donutil mou matku jít. Celý týden tam chodila každý den, šest hodin pěšky, a vracela se s prázdnýma rukama,“ řekla její dcera Mirvat v telefonickém rozhovoru.

Pár dní předtím, poté, co izraelské síly zahájily palbu na unavené davy blížící se k novým izraelským a americkými silami podporovaným distribučním centrům s potravinami, Mirvat prosila Reem, aby už neriskovala cestu.

Chodit, čekat, bojovat s chaosem a pak se vracet s prázdnýma rukama se zdálo jako zbytečné riziko, plýtvání tím málem energie, co jim po měsících skromných a nepravidelných jídel zbývalo. Ale její děti byly hladové.

„Řekla jsem matce, že je to znamení od Boha, aby už nechodila, a to ji přesvědčilo,“ řekla Mirvat. „Ale rychle si to rozmyslela, když moje malá sestřička Razan, které je teprve pět let, plakala, že má hlad.“

Reem se snažila rozdělit malé zásoby, které rodině po měsících obléhání zbyly, ale hladové dítě je těžké oklamat. Po jedné „polévce“ z hrstky čočky pro celou rodinu Razan prosila o jídlo a řekla matce, že „voda mi nenaplní žaludek“, řekla Mirvat.

V pondělí proto Reem řekla Mohammadovi, svému manželovi, s nímž byla 28 let, že se chce znovu pokusit sehnat nějaké jídlo. Vyrazili před půlnocí, protože místo distribuce je několik hodin chůze od Khan Younis, kde rodina Zeidanových našla útočiště v troskách svého starého domu. Rozdávání jídla začíná brzy a rychle končí.

„Šest dní jsme tam s manželkou chodili a vraceli se s prázdnou,“ řekl Mohammad. „Trvala na tom, že půjde [znovu], v naději, že dostaneme alespoň kilo mouky. Místo toho se vrátila pokrytá krví, zabalená v rubáši.

„Cítím se, jako bych přišel o část svého těla, jako by mi někdo vyrval srdce z hrudi. Duše našeho domova je pryč.“

Reem se celou cestu modlila a bála se, zatímco unavená rodina šla a odpočívala, šla a odpočívala. Byli téměř u místa rozdávání jídla, když najednou uslyšeli silnou střelbu.

Reem se ještě jednou ujistila, že její syn a dcera nezapomněli na domluvené místo setkání. Pak zmizela. „Její poslední slova byla: ‚Kdybychom se rozdělili, kde se zase sejdeme?‘“ řekla Mirvat. „Ale teď jsme se rozdělili navždy.“

Oba viděli, jak jejich matka byla zabita. Ahmad se otočil, když za ním začala křičet dívka, a uviděl, jak jeho matka padá tváří k zemi za ním.

„Snažil jsem se ji probrat, třásl jsem s ní a volal její jméno,“ řekl Ahmad. „Výbuchy byly čím dál hlasitější, ostřelovači stříleli ze všech stran a kolem nás střílely také kvadrokoptéry [drony]. Během vteřiny se všechno obrátilo vzhůru nohama a my nevěděli proč.“

Reemina smrt byla předvídatelnou tragédií; ztráta, kterou pociťují jejich děti je smutkem, kterému se dalo zabránit. Humanitární pracovníci varovali, že dát dohromady zbraně a potraviny ohrozí civilisty, avšak Izrael a USA navzdory tomu poprvé navrhly soustředit dodávky potravin do center střežených soukromými bezpečnostními agenturami a izraelskou armádou.

OSN a velké charitativní organizace nakrmily od začátku války více než 2 miliony lidí pomocí sítí vybudovaných v Gaze v průběhu let a bezpečnostních protokolů – bez zbraní – metodami, které byly otestovány v mnoha konfliktech a katastrofických oblastech.

Izrael během války omezil přístup OSN a dalších skupin poskytujících kritickou pomoc do Gazy a od března do konce května uvalil úplnou blokádu, která způsobila hladomor.

Tvrdí, že Hamás během války odkláněl a zneužíval pomoc a že je třeba zavést nový mechanismus dodávek, aby byla tato skupina zbavena peněz a zásob. Nikdy však nepředložil důkazy na podporu tohoto tvrzení ani statistiky podrobně popisující krádeže.

Jako řešení těchto problémů představil Izrael organizaci Gaza Humanitarian Foundation (GHF). Tajemná skupina, která nezveřejnila své zdroje financování, je vedena evangelikálským křesťanem z USA, který má vazby na Trumpa, ale nemá žádné zkušenosti s poskytováním humanitární pomoci ve válečné zóně.

Méně než týden po zahájení činnosti GHF bylo podle zdravotních úřadů v neděli 1. června při pokusu dostat se na jedno z jejích stanovišť zabito nejméně 27 lidí. Masové útoky pokračovaly v pondělí a úterý, kdy byla mezi oběťmi i Reem.

Červený kříž uvedl, že v tomto období byly do jeho polní nemocnice v Rafahu převezeny stovky obětí po útocích na dav lidí, kteří se snažili dostat na místa rozdávání pomoci nadací GHF. Během tří dnů bylo zabito nejméně 50 lidí a více než 400 bylo zraněno.

GHF v úterý potvrdila izraelské vojenské útoky. Mluvčí sdělil tiskové kanceláři Associated Press, že „s lítostí nadace přijala zprávu o tom, že několik civilistů bylo zraněno a zabito poté, co překročili vymezený bezpečný koridor“. Ve středu a částečně i ve čtvrtek zastavila rozdávání potravin, aby „posílila bezpečnostní opatření“.

Izraelská armáda nejprve popírala, že by střílela na civilisty hledající jídlo, ale později uvedla, že její jednotky v úterý zahájily palbu v blízkosti centra pro distribuci potravin a střílely na lidi, kteří se podle vojáků „pohybovali směrem k nim“.

46letý Mohammad řekl, že při opakovaných návštěvách center nikdy nebylo dost jídla ani pro zlomek zoufalého davu, který se shromáždil z celé Gazy. Distribuce těchto omezených zásob je brutální a nelidská, uvedl.

„Nejsou to místa pro distribuci pomoci. Jsou to pasti nastražené na lidi,“ řekl. „Když začne střelba, musíte zůstat ležet. Někdo vedle vás může být postřelen nebo zabit a vy se na něj ani nemůžete podívat nebo mu pomoci. A až se „vyřádí“, v 6 hodin ráno otevřou brány a vypukne chaos.

Vojáci natáčejí lidi, jak se perou o pomoc, a jakmile je po všem, rozhánějí dav slzným plynem. Viděl jsem vysídlené lidi, kteří nedostali žádnou pomoc a sbírali těstoviny z písku.“

Zeidanovi už téměř nemají co jíst. Po obnovení války v březnu jedli většinou v charitativních kuchyních, ale s prohlubujícím se obklíčením a ubývajícím zásobami v Gaze jich funguje stále méně.

Nyní, kdy by měli slavit Eid, truchlí Mohammadovy děti nad smrtí své matky a jejich druhý svátek je poznamenán smutkem. Loni na konci ramadánu pohřbili nejstaršího syna Nabila.

„Naše svátky měly být plné radosti, sladkostí a hostin. Nyní je vítáme smrtí a krví,“ řekl Mohammad. „Co udělaly moje děti, že přišly o matku, protože se snažila sehnat jim jídlo? Nejmladší má teprve pět let. Ještě potřebují svou matku.“

Mirvat se nemůže zbavit mučivé představy smrti své matky, která se jí od té chvíle vryla do paměti. „Pokaždé, když zavřu oči, abych usnula, vidím scénu, jak moje matka padá a umírá. Je to, jako bych to prožívala znovu a znovu. Viděla jsem svou matku umírat před svýma očima a nemohla jsem nic udělat.“

Zpočátku nemohla uvěřit, že její matka byla zabita. „Běžela jsem k ní. Lidé kolem mě začali vyjadřovat soustrast a říkali, že zemřela jako mučednice. Ale já jim řekla: ‚Ne, ona ještě žije,‘“ řekla Mirvat.

„Opravdu jsem cítila, že ještě žije. Cítila jsem její puls. Držela jsem ji, ležela jsem na její hrudi. Cítila jsem, že její duše je ještě tam. Slyšela jsem její srdce. Začala jsem ji volat: ‚Mami, slyšíš mě? No tak, probuď se. Pojďme odsud, pojďme se plazit po zemi. Neboj se, budeš v pořádku. Vytáhnu tě.‘ Ale ona neodpovídala.“

Mirvat a Ahmad čekali tři hodiny vedle Reemina těla, až přestane střelba. Když konečně přestala, dav se vrhl na jídlo a děti začaly hledat auto nebo vozík, který by odvezl jejich matku do nemocnice.

V chaosu se rozdělili a Mirvat musela vybrat mezi tím, zda opustí tělo své matky, nebo svého malého bratra. Rozhodla se soustředit se na živé a zašeptala Reem: „Svěřuji tě Bohu.“

Než našla svého bratra, záchranáři odvezli tělo jejich matky, a tak sourozenci začali bezútěšnou cestu po zničených nemocnicích v Gaze, aby ji našli.

Nejprve prošli britskou nemocnici, pak americkou, poté Červený kříž. Když konečně dorazili do Násirovy nemocnice, přijela sanitka s neidentifikovanými těly. Reem byla mezi nimi.

Novinář zachytil Ahmada, jak truchlí nad tělem své matky, hladí ji, líbá a objímá se slzami v očích. „Ne, ne, moje matka není mrtvá. Ona ještě žije,“ říká.

Video se rozšířilo po internetu, jednak kvůli jeho syrovému zármutku, ale také proto, že video, na kterém Reem identifikuje Nabilovo tělo, se o rok dříve stalo virálním.

Nabil byl zabit při bombardování v lednu 2024, když civilisté prchali z Khan Younis před postupujícími izraelskými jednotkami, ale Reem nemohla tělo svého syna několik měsíců získat.

Okamžik, kdy poznala jeho oblečení na neidentifikované oběti a pak se zhroutila v agónii, zachytil bolest tolika Palestinců v Gaze. Nyní je její vražda brutální připomínkou rozsahu utrpení a smrti, které postihly nejobyčejnější rodiny v této oblasti.

Před válkou byla desetičlenná rodina chudá, ale měla jeden druhého. Nabil pracoval pro úklidovou firmu a mnoho let vydělával 50 šekelů (asi 350 Kč) týdně, stejně jako Reem. Jeho otec pracoval jako nádeník, když sehnal práci.

Reem byla laskavá a veselá, řekla Mirvat, rychle se smála a měla vždy úsměv na tváři. Ke svým dětem se chovala s úctou a v jejich početné rodině udržovala pořádek láskou, ne strachem.

Mirvat byla v posledním ročníku střední školy, když válka začala. Její sny o studiu práv na univerzitě musela odložit a nahradila je základní nadějí, že zbytek její rodiny válku přežije, a novou odpovědností, kterou nyní, když její matka zemřela, musí nést.