„Všechno v pořádku“, k tomu smutný a unavený úsměv. Reakce Ukrajinců nasazených ve válce na otázku „jak to jde“. Ne že by neměli na co si stěžovat, ale nemají to v povaze. Drony, auta a komunikační elektroniku. Jejich odpověď na to, co potřebují nejvíc. Ideálně přímo jednotkám na frontu.
Je to moje šestá cesta do Ukrajiny během posledních dvou let. O Velikonocích 2024 jsem díky Adamovi Syberovi poprvé vyrazil do Charkova na konferenci a vzal sebou režiséra Robina Kvapila. Film Velký vlastenecký výlet, který Robin později natočil, byl významně ovlivněn právě touto cestou, která pro mě byla objevná. Získávat informace o válce v Ukrajině z médií a z míst, která jsou válkou přímo zasažena, je i v digitální éře obrovský rozdíl. Každá cesta přinesla nové pohledy a novou zkušenost. Nejen kvůli měnící se situaci, ale i díky prohlubujícímu se pochopení reálií. Všechny cesty do Ukrajiny takové byly. A ta poslední měla v tomto směru zřejmě největší význam.
VI.
Je ráno a hledáme brikety. V prodejně na kraji Charkova, kde Mac nakupoval minule, je navzdory otevírací době zavřeno, což potvrzuje i provozovatel, kterému Denisa volá a kterého jsme zjevně probudili. Brikety se nám nikde najít nepodaří, ani dnes v Charkově, ani v následujících dnech na jiných místech. Brikety sháníme pro bábušku, starou paní, kterou Mac potkal na jedné z předchozích cest ve vesnici nedaleko Barvinkova a kterou od té doby podporuje. Bábuška bude muset vydržet se zásobami dřeva.
Brikety nejsou, ale jsou henerátory (ukrajinština čte důsledně „g“ jako „h“, takže „hoohle“ a “Lady Haha”). Generátor potřebujeme do jedné školy v Barvinkově, o které se Mac dozvěděl a kterou se rozhodl podpořit ze sbírky. Rozhlížím se po obchodě a narazím na leták s nabídkou zahradní techniky s výzvou „čekáme na jaro“. Ano, jaro přijde bez ohledu na válku.
Obsluha v obchodě, vesměs kluci pod 23 let, sestavuje skládačku, abychom ho mohli odevzdat v okamžitě použitelné podobě. Stojíme s Denisou venku a pozorujeme průjezdy starých českých tramvajových vagónů po charkovské ulici. Tak nějak nám to připadá posilující, je to velké, těžké, vozí to lidi z místa na místo, takže to pomáhá, je to z Česka. Jedeme ještě shánět brokovnice na sestřelování dronů. Nemají, jedeme odevzdat ecoflow (dobíjecí stanici) do Saltivky. Už i na okruhu kolem Charkova se instalují sítě proti dronům, ještě nedávno sem nedolétaly.
Stavíme se ještě v nákupáku pro jídlo bábušce a pro nějaké drobnosti k jednotce Runy, láhev whisky a něco jako medovník. V obchoďáku by bylo možné natočit přesvědčivé video o tom, že válka v Ukrajině je hoax a že přece není možné, aby tu měli avokádo, když je válka. Jistě, během druhé světové přece nebylo ve válkou zasažených zemích avokádo, ale ono nebylo zřejmě nikde v Evropě té doby. Nebyly ani obchoďáky, nebyly dodavatelské řetězce, jako dnes. Byl úplně jiný materiální standard a mnohdy byl také větší hlad. Odvozovat od toho, že lidé mohou nakoupit současné jídlo v obchoďáku to, že válka není tak hrozná, je proto z historického hlediska přihlouplé. Nicméně na přihlouplosti takové manipulace často staví. Mám příležitost si to opět uvědomit, když si děláme s Macem prdel, že natočíme video na české kremelské kanály o tom, jak si Ukrajinci ve válce žijí jako prasata v žitě, zatímco dobří a pomáhající Češi, kteří si od huby utrhávají, třou „fialovou bídu“. Cynismus je asi jediný možný způsob, jak se vyrovnat s tím, že spousta lidí žije v kvazirealitě, kterou si, s patřičným přispěním svého vlastního podvědomí, zkonstruovali prostřednictvím sociální sítí.
Vyrážíme směrem na Izjum. Charkov je sám o sobě místo, na němž člověk pocítí mnohem větší dotek války než kdekoliv v západní či střední Ukrajině. Cesta z Charkova jihovýchodním směrem ale přivádí člověka do míst, kde je přítomnost války znatelná ještě více, přitom stačí pár desítek kilometrů. U Maca je patrná nervozita a má to své důvody. Ruská agresorská armáda se s posunem pozic dokáže pomocí dronů přiblížit na dosah takovým cílům, jako jsou například spojnice mezi většími městy relativně daleko od fronty (desítky kilometrů). Ruská armáda dělá třeba to, že „parkuje“ drony vedle cest a čeká na projíždějící auta, na která dron následně zaútočí. Ukrajinci jim říkají „žduni“, což v překladu znamená něco jako „čekatel“ (“ždať “ znamená “čekat”). Původně se tímto výrazem označovali proruští obyvatelé východní části Ukrajiny, kteří čekali na příchod ruských vojsk. V současnosti je tento termín využíván také pro tuhle číhající bzučivou smrt. Na střeše pickupu trčí anténa „čujky“, detekčního zařízení na vyhledávání dronů. Puls zvukového signálu na monitoru ve voze je klidný a doufáme, že nezačne zrychlovat.
Na mnoha místech za Izjumem, stejně jako na obchvatu kolem Charkova, je dnes už zasíťováno. Zatímco kdekoliv v západní Evropě by si to lidé vykládali jako řeč o optických kabelech, na východní Ukrajině se bavíme o prostých rybářských sítích natažených na provizorně stavěných konstrukcích kolem cest. Jsou to takové síťové tunely, kterými projíždíte a které snižují riziko zásahu dronem. Riziko pouze snižují, protože rozsáhlé silniční úseky zůstávají bez ochrany. Koukám na pracovní čety, které sítě staví. Jsou to vesměs lidé, kteří se nehodí do služby v armádě a jsou proto přeřazení na tuhle práci. Jako statická jednotka v otevřeném terénu, která se snaží Rusům znemožnit útoky, jsou vysoce potenciální a velmi snadný, zcela bezbranný cíl. Ale i tady vidíte, jak si lidé dokážou na válku zvyknout. Smrt nebo riziko zmrzačení se stali zhruba tak pravděpodobné, jako změny počasí.
V Barvinkově, malém městě mezi Izjumeme a Slavjanskem, chce Mac odevzdat generátor, který koupil v Charkově. Parkujeme u budovy, kterou GPS označila jako školu. Škola to určitě není, přesto po chvíli přichází člověk z místní posádky, jestli bychom nemohli přeparkovat jinam. Terénní pick up budí pozornost. Vysvětlujeme, že čekáme na ředitele školy, že hned pojedeme dál. Ředitel za chvíli dorazí a jedeme s ním do areálu školy, která je na druhé straně města. Ten kilometr a půl jedeme želvím tempem, silnice zde jsou v dezolátním stavu. Na nádvoří školy předáváme generátor řediteli, kterého doprovází jeho žena. Nějak nerozumí tomu, jak se mohlo stát, že mají generátor. Mac se jenom usmívá a říká, že když si o něj řekli, mají ho mít. Ředitel nechápe, jak se to ten chlápek někde z Česka mohl dozvědět a Mac má zjevně radost, že udělal někomu radost.
Jdou vyřídit předávací formality do školy a já zůstávám u auta. Ze školy je vidět na rozsáhlou pláň, někde tím směrem je slyšet válku. A teď si představte, že každé ráno jdou vaše děti do této školy, když víte, kolik jich ruští „vorozi“ zničili. „Voroh“ znamená v ukrajinštině „nepřítel“, blízkost českému „vrah“ se v tomto případě nabízí tak nějak přirozeně. Vzpomenu si na červen 2024, kdy jsme dorazili do Kyjeva chvíli po dopadu rakety na dětskou nemocnici. Neštítí se ničeho, proč by se štítili zavraždit děti v barvinkovské škole? Každý z nás, kdo má děti a tolik se bojí, aby si náhodou nezapomněly svačinu, by se každý den podělal strachy a zůstal v tom stavu až do doby, než se vrátí ze školy domů. A pak, každý večer, znovu a znovu přemýšlel, jestli se ráno ještě probudíte.
Pokračování série zase zítra. Zde jsou ale ještě důležité informace o tom, jak smysluplně pomáhat ukrajinským obráncům.
Co má a nemá z hlediska pomoci smysl:
Auta a další pomoc by se měla doručovat přímo k k účastníkům bojové divize (UBD), ne na brigádu. Viděl jsem, jak důležité je, když Mac doručí pomoc přímo vojákům, které zná, zná jejich bojovou situaci, jejich potřeby a má přehled o tom, co se s pomocí děje. Nejde o nedůvěru ukrajinskému velení, ale shora se vždy jeví situace jinak, než jak to vnímají kombatanti. Za mě dává největší smysl podporovat právě je.
Monitorovací drony jsou významná technologická pomoc, která zachraňuje životy a snižují potřebu vojáků na bráněném území. S monitorovacími drony je možné ve 30 lidech na km2 kontrolovat a bránit to, k čemu bylo na začátku války potřeba 500 vojáků.
Spousta věcí se dá pořídit v Ukrajině, třeba IFAK (vojenská lékárnička vybavená tím, co vojáci skutečně potřebují, v potřebné kvalitě). Stejně tak munici je lepší pořizovat přímo zde. Granule pro žirafy, majonéza a jíška se dají koupit přímo v Ukrajině, vozit takové věci je mrháním prostředků, času a energie.
Nejezděte sami, pokud nemáte navázané vztyhy s ukrajinskou stranou a vaše pomoc je spíše menší či symbolická. Je blbost naložit jedno osobní auto a s pocitem hrdinství vyrazit do Ukrajiny. Levněji to zvládne ukrajinská Nová pošta nebo některý ze zavedených projektů zaměřujících se na pomoc, které v Česku působí. Ušetřené peníze je možné použít na pomoc, která se skutečně dostane na frontu a do těch správných rukou.
Pokud přispíváte, ověřte si, že daný projekt, kampaň či organizace mají dlouhodobě své lidi na místech, kam pomoc směřuje. Nestačí, aby organizace tvrdila, že je v Ukrajině nebo ve styku s Ukrajinci. Důležitý je fyzický „blockchain“, tzn. pomoc směřuje jasně zdokumentovaným způsobem přímo na místa určení, konkrétním lidem v armádě, v nemocnicích, dobrovolnických organizacích, které působí na konkrétních místech a je zdokumentováno také to, jak s pomocí nakládají. Tak to dělá Mac v případě pomoci armádě a Operace Kyseláč s humanitární pomocí.
Pamatujte na proměnlivost potřeby pomoci. Ne každá pomoc z Česka je kvalitní (např. vojenské lékárničky). Dobré je pomáhat přes organizace, které mají dlouhodobě své lidi zapojené v pomoc přímo u fronty, ať už dělají „humanitárku“, nebo pomáhají armádě, jako třeba Mac. Takové organizace a iniciativy mají možnost reagovat na změny a změněné potřeby.
Pokud chcete pomáhat vojákům, podpořte prosím Maca v jeho pravidelné sbírce:
Pokud máte něco proti zbraním nebo chcete z jiných důvodů raději pomáhat civilistům (podporovat humanitárku), doporučuju Operaci Kyseláč:
Diskuse