Saakašvili: "Tbilisi je nejbezpečnější město světa"

24. 10. 2011 / Tomáš Koloc

aneb můj záznam "gruzínského dne" na letošním Fóru 2000

Reportáž z panelové diskuze "Demokracie a vláda zákona: legalita versus legitimita" za účasti gruzínského prezidenta (jehož projev je proložen komentáři Jimiho Dabrundašviliho) + z vernisáže výstavy fotografií "Vnitřně vysídlení občané Gruzie" (obsahuje zakázaný "Rozhovor" s velvyslankyní Gruzie v ČR) + z diskuze s občany bývalého ruského impéria, žijícími v ČR.

Na konci září mi redaktor BL Karel Dolejší přeposlal mail od svého přítele, strojního inženýra a ekologa Jimiho Dabrundašviliho, který upozorňoval novináře, že v pondělí 10. října na pražskou konferenci Fórum 2000 přijede gruzínský prezident Michail Saakašvili, a bylo by, pokud to bude možné, záhodno, položit mu pár otázek na tělo. Nechal jsem se tedy na Fórum 2000 oficiálně akreditovat a vyrazil jsem do Prahy na Žofín. (Pozn. aut. Reportáž byla dodatečně doplněna komentáři Jimiho Dabrundašviliho, uvádějícími výroky prezidenta Saakašviliho a velvyslankyně Nakašidze o současné Gruzii na pravou míru.)

Dějství první: Panelová diskuze s prezidentem

(na téma "Demokracie a vláda zákona: legalita versus legitimita")

První taškařice mě čeká už před Žofínem u akreditace, kde jsou účastníci tříděni podle začátečního písmene svého příjmení. Úslužné hostesky, když se jim prohlásím jako K -- N, se mne ptají, zda je to umělecký pseudonym. Zelenou visačku ale nakonec přece jen dostanu. U šaten se srazím s kupónovým Vladimírem Dlouhým (nějak zhubl) a na záchodcích se spisovatelem Karlem Pacnerem. Protože program, který mi hned u dveří vtisknou do rukou je čistě anglický, až od místního vyhazovače se dovím, že Forum Hall znamená Hlavní sál, který se nachází v prvním patře.

Tady se na pódiu v obležení novinářů nachází Joseph Stiglitz, který právě skončil panelovou diskuzi "Vláda zákona a globální ekonomický výkon". Po několika desítkách minut se osazenstvo změní a sál se naplní Gruzínci v sakách, kteří vypadají jako ochranka prezidenta Saakašviliho. Neustále něco organizují, hledají výhodná místa pro řadu přítomných kamer, jeden člověk z hloučku, který vypadá, že patří k nim, si dokonce sedne do křesla, které je označeno prezidentovým jménem a druhý, který stojí za kamerou, si zkouší nasvícení. Sedám si na vyvýšenou galerii, abych mohl lépe fotit a pozoruji diváky i diskutující, kteří se pomalu trousí na pódium.

Jsou to:

Moderátor, novinář Jan Urban (60),

Předseda ústavního soudu Pavel Rychetský (68)

bývalý nigérijský disident a prezident (původně vládní voják!) Olusegun Obansanjo (74)

a bývalý guatemalský diplomat (dnes emigrant a disident) José Maria Argueta (věk se nedá zjistit; na celém internetu není vyvěšený jeho životopis a korektní program Fóra 2000 věk neobsahuje).

Čeká se už jen na Saakašviliho. Píšu esemesku Jimimu Dabrundašvilimu, který mě den předem upozorňoval, že přijde taky, a on mi odepisuje, že se bohužel nemohl uvolnit z práce, ale poslal místo sebe kamarádku, která už v sále je a prý mi zavolá. Což se okamžitě stane. Jimiho gruzínská kamarádka ZŠ (doktorandka Masarykovy univerzity v Brně) sedí ve druhé řadě, přímo u kamery a srdečně mě vítá. Mluví velice dobře česky. Bohužel vedle ní není místo, takže se vracím zpátky s tím, že se po diskuzi setkáme.

Přichází Michail Saakašvili (44). Má chůzi a gesta rockové hvězdy. Vytahuji si foťák, ale ten mi hlásí, že má vybitou baterii. To je k vzteku!

Jan Urban po krátkém několikasekundovém devótním úvodu ve smyslu, že na téma dnešní diskuze je nejpovolanější promluvit gruzínský prezident dává slovo Saakašvilimu.

Úvodem svého projevu mi Michail Saakašvili přijde jako Václav Klaus křížený s Gustávem Husákem. Začíná konstatováním, že přijel z krásné země, kde mají teď hezky, právě skončily dožínky, ale na horách je už sníh, takže byl ještě ráno na lyžích, ale na pozvání Václava Havla přerušil idylu a přispěchal k nám. Pro člověka, který vyrůstal ve Východním bloku jako on je prý Havel symbolem; postkomunističtí vládci mají jen dvě možnosti; buď být jako Havel, nebo jako Milošević.

Pro zemi jako je ta jeho byla demokracie snem. Sedm let vládli v Gruzii zločinci. Poté byl zvolen prezidentem a revoluce proběhla po vzoru té Havlovy bez jediného rozbitého okna.

(Komentář Jimiho Dabrundašviliho: Saakašvili byl zvolen v roce 2004 po Revoluci růží. V Listopadu 2007 brutálně rozehnal demonstranty a musel odstoupit z funkce. Na jaře roku 2008 byly předčasné volby v nichž "musel být zvolen" znovu.)

On a jeho tým měli jednu výhodu; nikdo z nich nebyl spojen s vládou Sovětů.

(Komentář JD: Celý Saakašviliho tým byl ve službách Ševarnadzeho, od kterého se pak členové týmu distancovali a udělali revoluci.)

Po oslavě revoluce ale zjistili, že skutečná revoluce začíná, když její dějiště opouští televize. Pak může přijít i neúspěch jako na Ukrajině. Jejich jediné vzory byly český a estonský. Nyní i někteří Rusové považují Gruzii za vzor transformace. Je možné, že jsou dnes v Gruzii nespokojení lidé, ale těm musí vysvětlit, že nemá čarovnou moc.

(Komentář JD: V roce 2008 se Saakašvili nechal vtáhnout do války z Ruskem, kterou prohrál. V Gruzii je nyní 350 tisíc běženců z obsazených území.)

(V terminologii Bible nyní začíná kniha Numeri:)

Podle Transparency International se korupce v Gruzii za jeho vlády snížila z 19% na 0, 2%. Když byl zvolen prezidentem, ročně bylo zabito 60 lidí na ulicích. Dnes je Gruzie nejbezpečnější zemí na světě po Islandu a Tbilisi je vůbec nejbezpečnější město světa. V Gruzii je o 60% míň kriminality, než ve Francii.

(Komentář JD: Za cenu obrovského státního dluhu, neexistence sítě s pitnou vodou a zdravotní sítě.)

Když nastupoval, soudům důvěřovalo jen 6% obyvatel, teď jim věří 85% a 65% věří parlamentu. Velice důležitý je přístup k podnikání. Patnáctkrát se změnil způsob výběru daní, a nyní je podnikání v Gruzii jedním z nejjednodušších na světě.

"Zatímco jiní by hledali zlatou střední cestu, naše vláda je NEKOMPROMISNÍ. Národ je JEDNOTNÝ v tom, že chce do NATO a EU. Legitimitu nám dávají sdílené cíle a NAŠÍM OBZOREM JE EUROATLANTICKÁ INTEGRACE!" (srdcervoucí potlesk)

Na řadu přichází právník Pavel Rychetský. Vysvětluje, že legitimita je širší pojem, než legitimnost, neboť znamená mocenské oprávnění. Od osvícenství se oddělení absolutního dobra od absolutního zla neodvíjí od náboženství. Dobro demokracie tehdy nejlépe definoval Lincoln jako vládu lidu, prostřednictvím lidu a pro lid. Tato koncepce dostala nejhorší trhlinu v první polovině 20. století po pádu Výmarské republiky a nástupu Hitlera. Tehdy vzniklo heslo "Stát není živ z daní, ale z lidské důvěry."

Po 2. světové válce se proto stát snažilo omezit ústavní soudnictví. Tehdy Karl Popper vymyslel novou definici: "Demokracie představuje korektiv politické moci."

Spojení slov demokratický a právní stát má základ v legitimitě tohoto státu.

Demokracie je sama o sobě schopna se zničit (což dokázaly státy, které se staly fašistickými nebo komunistickými), a asi proto musí existovat právní systém, který by jí v tom zabránil. Česká ústava obsahuje jednou provždy články, které to mají na starosti, a říká, že její výklady nesmějí omezit demokracii, definovanou Listinou základních práv a svobod, včetně článku 22, práva postavit se na ozbrojený odpor proti totalitě.

V roce 2009 vyjádřil parlament nedůvěru vládě, což znamenalo, že parlament měl být do 60. dnů rozpuštěn a měly bát vyhlášeny předčasné volby. Tehdy se poslanci rozhodli ústavu obejít a přijali zákon, že to neplatí a nová sněmovna vznikne až dnem, kdy bude existovat nově zvolený parlament.

ÚSTAVNÍ SOUD VŠAK TENTO ZÁKON ZRUŠIL. Za Velké francouzské revoluce přispěl parlament jako nejvyšší instance ke svému vlastnímu pádu, když žádal popravy politiků, a německý parlament 30. let přijal Norimberské zákony.

Proto dnes nemá žádný orgán státní moci (ani ústavní soud!) neomezenou legitimitu. Zásadní jsou základní lidská práva a svobody, která žádná moc nemůže zrušit. Důležitou instancí v této věci jsou média. Skotský poslanec Fergusson řekl v Londýnském parlamentě slavnou větu: "Můžete zrušit všechna naše práva a svobody, povolíte-li však svobodu slova, vše dostaneme zpět".

Evropě dnes nehrozí žádné zběsilé parlamenty, i když poslední ústavní vývoj v Maďarsku by nás neměl nechat chladnými. Jak řekl Mercucio ze Shakespearovy hry Romeo a Julie: "Ta rána není hluboká jako studna, ani široká jako vrata, ale stačí." (potlesk)

Urban podotýká, že za zrušení zákona z roku 2009 bylo Rychetskému hrozeno smrtí.

Olusegun Obansanjo (má nádherný černošský hlas jazzového zpěváka) začíná svůj projev tím, že poznamenává, že k projevu jeho předřečníka v podstatě není co dodat. Přesto naklade pár otázek.

Co je legální a co legitimní? Existuje nějaký limit? Pan Rychetský řekl, že legalita má své limity, legitimnost pak vyplývá z charakteru vlády. Pokud vláda vznikla na základě ústavy (ústavní vláda), je legální. Nadto však taková vláda musí být legitimní. A legitimita vlády musí zahrnovat všechny zainteresované strany, všechny vůdce a potřebuje jejich souhlas.

Právní stát nelze udržet bez dobré vlády. I demokraticky zvolená vláda má tendenci dělat věci, které jsou proti zásadám právního státu. V dobách apartheidu vyhlásily "demokratické" instituce, že srocení tří lidí je nelegální. Tehdy měli prostor ke svobodnému vyjádření pouze kněží na svých kazatelnách, a ti kázali, že ďábel je apartheid (Pozn. aut. Velice pozoruhodná a filozoficky i poeticky objevná definice zla...).

Legislativa, legitimita a dobrá správa věcí veřejných (dobrá vláda) tedy dohromady vytvářejí motor, který bez jednoho článku nefunguje. Všechny tyto věci mohou podléhat erozi a mohou být mocensky eliminovány. (Saakašvili si nudou dá ruce za hlavu.) Proto musíme být bdělí -- bdělost potřebujeme v jakkoli demokratické situaci.

José Maria Argueta začíná latinskoamericky galantně tím, že je poctěn řečníky, mezi nimiž má tu čest sedět. Celou dobu si prý říká, zda by bylo legitimní, aby gruzínský prezident Saakašvili přišel do Guatemaly a udělal pro ni to, co pro Gruzii (potlesk). Jeden guatemalský písničkář řekl: "Cenu má je to, co se nedá koupit." V tom případě jsou guatemalské zákony bez ceny, na což reakcí je osvícený disent.

Jeho dcera, která studuje v USA práva, nedávno konstatovala: "Právní stát, který neprosazuje spravedlnost, nemá právo na existenci."

Kruciální téma je ZABRÁNIT NELEGITIMITĚ, KTERÁ BY BYLA ZALOŽENA NA LEGALITĚ.

Každá společnost se snaží prosadit zákony podle svých zájmů. Lidí v Guatemale většinou volí lidi se známým profilem (celebrity), ostatní propadají. Nedochází k sociální mobilitě a vzniká vládnoucí třída.

V roce 1985, kdy byl ještě ve vlasti, prosazoval zákony, které by omezily hladovění dětí, které má Guatemala největší na světě. Nyní je v emigraci.

56% Guatemalců žije v chudobě a 16% v absolutní chudobě. Guatemalci tráví ve škole v průměru 5,4 let, z toho původní indiánské obyvatelstvo jen 1,9 let. Je zde ročně 53 vražd na 100 000 obyvatel a stát je ještě pyšný, že ve světovém žebříčku jsou před ním Salvador a Honduras.

Patnáctimilionový stát má pouze 18.000 policistů a poměr příslušníků soukromých bezpečnostních služeb k příslušníkům státní policie je 8:1. 49 % dětí je chronicky podvyživených , což je "jednička" v Severní Americe a 4. místo na světě. U původního indiánského obyvatelstva to dělá 70%.

To jsou výsledky nefunkční demokracie, výsledky poměrů, v nichž se zákony dají koupit.

Argueta končí tím, že znovu vyzývá Saakašviliho, aby udělal pro Guatemalu to, co pro Gruzii.

Saakašvili se klausovsky samolibě culí.

Urban vzpomíná, že kdysi dělal na výzkumu, co znamená spravedlnost. Není to o dobrých zákonech ani o vládě, ale je to o smyslu pro spravedlnost. Jeho otázka panelu je tedy následující; Jak vytvořit smysl pro spravedlnost ve společnostech, které rozeběhly politické změny. Proč jsme například u nás dosud nevybudovali to, co v Gruzii vybudovali za 5 let po revoluci...

Saakašvili se hned zkraje pochválí, že když nastoupil, bylo v Gruzii 56% žloutenky typu C a nyní je jí jen 18%. Myslí, že největší reformy ve smyslu otázky pana moderátora v Gruzii proběhly ve školství. Dřív se na vysoké školy dostávali jen lidé z úzké třídy. Studoval-li na univerzitě v Tbilisi děda, dalo se předpokládat, že tam bude studovat i jeho vnuk. Nyní tam mohou studovat i děti z vesnic. Také tam nyní mají elektronické volby a výběrová řízení. Polovina dětí má osobní počítače, neboť se od prvního ročníku učí angličtina a vládní koncepce předpokládá, že to urychlí jejich učení angličtiny.

Pode něj je nejlepším způsobem implantace spravedlnosti do společnosti meritokracie. Jen meritokracie může zbavit pozic starou elitu, která má peníze, ale nemá ospravedlnění. Staré elity stále říkají: Chceme spravedlnost, ale nemají žádnou koncepci, a neumějí nic jiného, než si stěžovat, že tato vláda je proti náboženství a proti etnickým menšinám.

Rychetský reaguje tím, že otázku "Co je spravedlnost?" právníci už několik set let nesnáší. Demokracie je vláda většiny. Legální vláda je vláda práva. A tyto dva fenomény se k sobě mají jako Kain a Ábel.

Demokracie vznikla na myšlence, že kdo má většinu, má právo. Po 20. století vidíme, že to je nedostatečné, nedostačující. Dnes jde spíše o ochranu menšin, tak, aby nikdo, kdo se dočasně stal většinou, neměl patent jí zůstat.

PRÁVO JE TO, CO DEMOKRACII OMEZUJE a SPRAVEDLNOST MUSÍ BÝT PŘEDEVŠÍM ROVNOST.

I když i tyto definice jsou nedostačivé.

Celé evropské komunitní právo je postaveno na tom, že vytváří faktickou rovnost tím, že nařizuje formální nerovnost. Příkladem je to, že zemědělec ze Švédska musí být znevýhodněn, aby zemědělec ze Sicílie mohl získat stejné podmínky. A některé z těchto formálních nerovností už přešly lide do krve. Když například invalida nastupuje do tramvaje, zdraví lidé mu dávají přednost.

Spravedlnost je solidarita, ale zároveň i chiméra, o níž se můžeme jen bavit, ale nemáme ji možnost naplnit...

Obansanjo říká, že když se zeptáte řady lidí co je spravedlnost, každý vám řekne něco jiného. Důležité je z nich udělat konglomerát. "U NÁS MÍT CO JÍST JE VÍC NEŽ SPRAVEDLNOST" (!) Pro někoho je to vzdělání, pro jiného zdravotní péče, pro někoho mít práci, pro někoho je to vymýcená korupce. Je to jako když slepec zkoumá slona; každý z něj "vidí" to, čeho se právě dotkne. Spravedlnost musí znamenat posunout kulturu života každého občana. A pokud se to nepodaří, do konce života to zkoušet. (potlesk)

Disident Argueta se přiznává, že má rád citát: "Spravedlnost je rovná příležitost." Dáme-li někomu privilegium, uděláme to na úkor všech ostatních. U nás bychom byli rádi, kdyby se aspoň něco stalo v zájmu většiny. V Guatemale potřebujeme mít vzdělané voliče -- vzdělané obyvatelstvo.

Pro mě je demokratem člověk, který je natolik vzdělaný, že pochopí, že existuje i nenásilný způsob, jak se dostat v žebříčku nahoru. A spravedlnost je docílit, aby ten žebříček, po němž se může dostat nahoru každý, existoval. "Pro mě je ukazatelem rozdílu mezi dvěma světy, že existuje žebříček kvality života, který bere v potaz 17 ukazatelů, ale index sociální mobility mezi nimi není. Pro mě je demokracie právě sociální mobilita!"

Urban (možná ze strachu, že se začne diskutovat o tom, kterým směrem se sociální mobilita hýbe u nás:-) říká, že čas panelu byl naplněn přesně, ale čas na otázky bohužel nevyšel.

Dějství druhé: Vernisáž s velvyslankyní

(na téma "Vnitřně vysídlení občané Gruzie")

Popularitu, kterou na minulé diskuzi sklidil Joseph Stiglitz, si nyní užívá Michail Saakašvili. Během několika sekund se kolem něj vytvoří neprodyšný kokon novinářů a sympatizantů, který jej na dalších deset minut úplně uzavře. Snažím se dostat ke slečně ZŠ z MU, což znamená, že musím absolvovat pohled na prezidenta, jak udílí autogramy a na sto způsobů se fotografuje se svými krajany v pozicích něco mezi Frankem Sinatrou a Michalem Davidem. Nigérijský exprezident Obasanjo, který se také podepisuje a jako maharadža opouští sál obklopený početnou svitou své rodiny, je proti němu hvězda druhé velikosti.

Když slečna ZŠ konečně vypluje z objetí plesajícího davu, navrhnu jí, že půjdeme někam do kavárny, kde jí položím pár otázek. Svoluje. Vše však zmaří její setkání s gruzínskými kluky v sakách (o nichž se dozvím, že to nejsou osobní strážci prezidenta, ale gruzínští studenti žijící v ČR), s nimž odchází pryč. Ptám se jich, jestli to vše, co před chvílí prezident říkal, byla pravda.

"Samozřejmě, že to byla pravda," říkají s výrazem, jak si dovoluji o tom pochybovat a opakují to, co už bylo řečeno; "vyhubil kriminalitu a korupci". Pokračuji s omámenou skupinkou až před Národní divadlo, kde je mi (ač ji skoro zachráním před projíždějícím autem) dáno na srozuměnou, že chtějí být sami.

Nevadí, říkám si, protože vím, že v 19.30 má být v malé kavárně na Malé Straně výstava "Vnitřně vysídlení občané Gruzie", kterou by měl otevírat prezident, nebo alespoň gruzínská velvyslankyně v ČR. "Prezident na vernisáž nepřijde," píše mi Jimi Dabrundašvili, který mě na celou akci pozval. "Ale já ano."

V místnostech suterénního kubánského baru (!), která má dveře jako soukromý byt (a na které musíte zaklepat), visí fotografie lidí, které mi připomínají situace po povodni v roce 2002.

"Jste tu první," říká toho dne už druhá gruzínská studentka, již potkávám a která na připravené stoly přemisťuje vlastnoručně připravené tradiční gruzínské pochoutky. Čeká, že přijde prezident a já jí přináším zprávu, že tomu tak nebude.

Vyprávím jí o dojmu ze setkání gruzínských studentů s prezidentem (= Božstvo sestoupilo na zem) a ptám se jí, zda vidí prezidenta také tak.

"Víte, já jsem studentka psychologie a z čistě odborného hlediska vám musím říct, že toho člověka je zajímavé pozorovat. Velice výrazně se odchyluje od normy. I když; co je v našem oboru norma," zakončí a věnuje se dál občerstvení.

Kromě ní místností občas proběhne kubánský vrchní, který také velmi dobře mluví česky. Objednávám si čaj a dávám si do blízké zásuvky nabít fotoaparát v naději, že když ne prezidenta, vyfotím alespoň velvyslankyni.

Potom volám kamarádovi, sociálnímu pracovníkovi, který v rámci družby strávil několik měsíců v gruzínské horské sociální komunitě postižených.

Ptám se ho, jaká je situace v Gruzii.

"Zrovna jsem tam měsíc byl, před tejdnem sem se vrátil. Je to tu hustý, postižený nedostávaj skoro nic, žijou za to, co vypěstujou na políčku. Táta jednoho klienta měl rakovinu a musel prodat barák, aby se mohl léčit." Ptám se ho, jak je to s údajným vyhubením kriminality. "Žádná není, protože za krádež jídla jdeš třeba na patnáct let do báně."

Už podruhé mě napadá paralela s nejmenovaným středoevropským politikem, který také ve své zemi vyhubil (drobnou) kriminalitu.

Je už po osmé a kavárna se postupem času naplnila (především studenty Anglo-americké univerzity v Praze, která výstavu pořádá).

Studentka její katedry psychologie (jejíž složité gruzínské jméno jsem si zapomněl zapsat), která mezitím už dokončila přípravu občerstvení, ke mně přichází a ptá se mně, zda neznám někoho, kdo by jí u nás mohl zprostředkovat praxi.

Dávám jí číslo na kamaráda, studenta UK a vycházím před budovu zavolat Jimimu, který slíbil, že se dostaví (vzhledem k tomu, že měla být přibližně před hodinou a dosud neproběhla, zdá se mi, jako by gruzínská komunita v Praze byla domluvená).

Jimi říká, že už jede, a ptá se mě, zda se v ulici dá parkovat. Napadne mě poprosit slečnu ZŠ, jestli by mi neposlala nějaké fotky prezidenta Saakašviliho, buďto ty, které udělala sama, nebo ty, na nichž je s ním vyfocená. Píšu jí esemesku.

V průchodu se se mnou dá do řeči jeden student Anglo-americké univerzity, který vypadá jako newyorský intelektuál z filmů Woodyho Allena. Má brýle s tlustými obroučkami z 60. let, je z Londýna, jmenuje se John a ptá se mě, co je to za mejdan.

Odpovídám mu, že zatím sám nevím.

Mezitím oknem vidím, že pohyblivá zácpa uvnitř se jaksi zklidnila a zevnitř se ozývá anglický proslov zakončený potleskem. Po něm se sál trochu vylidní a od stolu, u něhož jsem si nechal fotoaparát (zůstal na místě; v Gruzii přece kriminalita neexistuje) sedí dáma mezi padesátkou a šedesátkou, nepochybně paní velvyslankyně. Když jí ukážu svou novinářskou kartičku, ukázněně si sedne a anglicky (česky prý za dva roky v zemi rozumí, ale nekomunikuje) mi začne odpovídat na stejné otázky, které jsem předtím pokládal skupině gruzínských studentů.

Zakázaný "Rozhovor s gruzínskou velvyslankyní v Praze"

Jak je to v Gruzii doopravdy s kriminalitou a korupcí?

Je zpráva gruzínského vysílání Hlasu Ameriky, že na konferenci ve Varšavě podpořil gruzínský prezident Saakašvili běloruského prezidenta Lukašenka, pravdivá?

Tato výstava obsahuje fotografie vnitřně vysídlených Gruzínců, kteří byli postiženi válkou v Jižní Osetii. Jsou zde také fotky Osetinců, kteří byli válkou postiženi?

Po jednovětné úsečné odpovědi na tuto otázku se velvyslankyně zvedne a povolá mladého Gruzínce, který celou dobu stojí u dveří a říká mu anglicky: "Odpověz pánovi na tu otázku! Řekni, co pro nás pan prezident udělal!" načež se se mnou rozloučí slovy: "Víte, že cokoli napíšete, jste mi povinen poslat k autorizaci?!"

Mladík mi ten den už potřetí zopakuje frázi o vyhubení korupce a kriminality, načež zopakuje i příkaz autorizace.

Oblékám si bundu, beru si zavazadla a vycházím ven. V temnu průchodu do mě způsobem, který znám z filmu Kmotr, vrazí mladík od velvyslankyně a říká: "Nezapomeň, že všechno, co o nás zveřejníš, nám máš poslat!"

V tu chvíli se rozhoduji, že z (nijak přínosných) slov paní velvyslankyně a jejího "bodyguarda" (které se dají velice lehce uhodnout) nenapíšu do článku ani slovo...

Komentář JD: Gruzínská velvyslankyně Nino Nakašidze (předtím dva roky zastupovala Gruzii při EU) je ukázkou typického nekompetentního, ale věrného politika, jakými se prezident Saakašvili obklopil. Ačkoli se gruzínské velvyslanectví v Praze pyšní ikonkou s českou vlaječkou v rohu, když na ni kliknete, neobjeví se žádná česká verze. Na dotaz, proč v zemi, kde podle statistik mluví plynně cizím jazykem jen 18% obyvatel, nemá velvyslanectví českou verzi svého webu a za šest let existence nevydalo jedinou tiskovou zprávu, velvyslanectví odpovědělo, že by se na to museli zeptat na ministerstvu v Tbilisi. Ačkoli gruzínská diplomacie si nežije nijak špatně, stejné poměry jsou i na gruzínských velvyslanectvích ve většině dalších zemí...

Před budovou se leknu dalšího Gruzínce, který mi (tentokrát dokonalou češtinou) říká: "Tomáš Koloc? Já jsem Jimi Dabrundašvili. Tak jsme konečně dorazili."

Dějství třetí: Panelová diskuze s gruzínským strojařem z Prahy, běloruským lidskoprávním aktivistou, žijícím v Lotyšsku, a kozáckou důstojnicí Bundeswehru, která se právě stěhuje z Berlína na vojenskou misi NATO do Washingtonu, v malostranské hospodě před zavíračkou

(na téma Gruzie a ruská carství všeho druhu)

Účastníci:

Jimi Dabrundašvili (asi 35)

Raman Kavalčuk (asi 45)

Natálie Vogel (asi 60)

Všichni účastníci diskuze mají kořeny v zemích bývalého ruského impéria a jako takoví se seznámili. Zatímco Gruzínec Jimi žije v České republice už deset let, ale dosud nemá její občanství, Bělorus Raman, který má české občanství léta, žije už pár let v Lotyšsku, odkud prý může lépe sledovat a ovlivňovat situaci v ČR.

Zpátky do Prahy přijel jen na skok na Fórum 2000.

Natálie se narodila ve francouzském Nevers (kde se později stal starostou budoucí premiér Francie Pierre Beregovoi, pocházející ze starého ukrajinského bělogvardějského rodu) jako dcera druhé generace bělogvardějských utečenců, donských Kozáků. V Rakousku studovala politologii, v Německu válečnou školu, s hodností kapitánky Bundeswehru pak pracovala jako vojenská přidělenkyně v Moskvě, Praze ("Jak je možné, že u vás, v proslulém útočišti bělogvardějských emigrantů nemáte ani jeden pomník lingvisty Romana Jakobsona?") a nyní míří do Washingtonu.

To všechno se dozvím, když nás číšnice nutí, abychom si rychle objednali jídlo a pití ("Hlavně rychle, o půlnoci budeme zavírat!"). Nevím, jak dlouho tu budeme sedět, a tak rychle pokládám Jimimu stejnou otázku jako gruzínským studentům na panelu a velvyslankyni.

Jimi mi nejdřív vysvětluje, proč se studenti tolik chtěli fotit s prezidentem (fotka s prezidentem může znamenat vstupenku kamkoliv) a pak začíná zeširoka. Vypráví o tom, že za dobu od 19. století popravil car nanajevýš 3000 politických odpůrců, což Stalin a Berija, komunisté, které Gruzínci nikdy nepřijali ("Obecně tam pro tu stranu nebyla živná půda.") stihli za první dva měsíce po uchvácení moci Sověty. Stalin a Berija chtěli rodný Kavkaz vykořenit. Z milionového národa Gruzínců bylo popraveno či posláno do gulagu sto tisíc lidí.

Když byl on, Jimi (v příbuzenstvu jsou i jména jako Johny, což bylo vyjádření lásky k Západu), malý, na přelomu 70. a 80. let, byla školní výuka v Gruzii naprosto odnárodněná, v dějepise se učili jen dějiny Sovětského svazu. Režim byl tuhý, asi tak, jako u nás v 50. letech; ve škole byly předepsané pionýrské šátky a kdo během vyučování šátek neměl, byl za to potrestán.

Hospodářsky však byla Gruzie (kde byla úrodná půda a dařilo se tu ovocnářství) výspou SSSR, kterou si Svaz držel jako "reprezentativní republiku". Propad přišel s válkou v Afghánistánu, která SSSR stála každý rok 200 miliard. Vyhlášení samostatnosti přivítala Gruzie jako země všestranně závislá na Moskvě, která vyhlásili měnovou reformu, při níž ti, kdo měli našetřeno přes 5000 rublů, přišli o úspory. (Kupříkladu ten, kdo měl našetřeno 15 tisíc, dostal jen pět).

Po znovuvyhlášení samostatnosti se dostal k moci člen staré intelektuální rodiny z Tbilisi, disident Zviad Chamsachurdia, který chtěl v Gruzii rychle nastolit stejné poměry, jaké byly před rokem 1920. Skončil známou tragickou smrtí, pronásledován vzbouřenci, kteří byli finančně podporovaní z Moskvy. Revoluce proti Gamsachurdiovi byla vedena příslušníky bývalých sovětských struktur, kteří byli provázáni s mafií "vorů v zakoně".

Ta přivedla k moci svého kandidáta, Gorbačovova ministra zahraničních věcí SSSR Eduarda Ševarnadzeho.

Za něj, v době velkého propadu fungovala praxe, že podniky, které chtěly dostat zakázku, musely zaplatit "atkaty" (odvést někdy až 50% výdělku kmotrům, které jim ji zprostředkovaly).

Ševarnadze odcházel v situaci, kdy v Gruzii nefungovalo nic, často nešel ani elektrický proud. Prostí lidé odcházeli z měst do vesnic, kde půda dávala alespoň základní živobytí. Jimiho rodina zůstala ve městě, protože maminka, jako zdravotní sestra, získávala řadu výhod od výše postavených pacientů.

V roce 2004 se veškerá moc dostala do rukou tří lidí: Michaila Saakašviliho, Nino Burdžanadze a Zuraba Žvanii, který jediný rozuměl problémům EU a byl uznáván mezi evropskými politiky. Ten se v roce 2005 za nejasných okolností otrávil plynem. Do dalších pozic jeho nástupce Saakašvili dosadil nekompetentní lidi, jejichž jedinou předností je, že jsou mu stoprocentně oddaní Jeho prvořadým činem bylo, že drakonickými tresty vymýtil kriminální zločin. Na rezort vnitra bylo vyčleněno 30x víc prostředků, než na všechny ostatní rezorty (na které tím pádem už nezbývá) a hlavám mafie bylo dáno na vybranou; buď se vystěhovat, nebo jít do vězení.

Saakašvilimu nelze upřít likvidaci korupce a zločinnosti a postupné zavádění místních samospráv, ale v sociálních věcech žádný větší pokrok nenastal. I konflikt v Jižní Osetii byl částečně policejního charakteru, protože jihoosetinské hlavné město Cchinvali bylo hlavní město přežívajících mafiánských bossů.

Nefunguje však zdravotnictví, neteče pitná voda, nefunguje infrastruktura ani zemědělství, vesničané se stěhují do měst.

Saakašvili je politik potěmkinovského stylu, který se vyžívá ve velkých gestech jako jsou koncerty Julia Iglesiase. Jeho rodina, spolu s rodinou ázerbájdžánského prezidenta, vlstní síť benzínových pump v obou zemích. Jeho strýc vlastní těžbu nerostných surovin v zemi. Jeho bratr vyváží ze země plodiny. Prezident se rád ukazuje na mezinárodních konferencích a mluví o úspěších svých reforem a vymýcení korupce (nedávno se například na ekologické konferenci v Mexiku holedbal svými reformami, a jakmile se vrátil, zakázal ministerstvu životního prostředí vydávat povolenky).

Natálie (která se snaží porozumět našemu českému hovoru s občasným Jimiho anglickým a mým francouzským překladem) nechápe, co proti Saakašvilimu máme. Coby diplomatka zažila dobu, kdy v se v Gruzii hrůzostrašně kradlo a nesvítilo ani pouliční osvětlení, dnes si člověk může přes noc nechat na ulici peněženku, a přesto, že je na ni vidět, nikdo ji neukradne. Jimi podotýká, že v Gruzii na každém rohu visí výzvy: "Víš o nějakém druhu kriminality? Udej to!" Říkám, že mi to připomíná období německé okupace a 50. let a Natálie (která nikdy nežila v totalitním státě) se diví, jak ty dvě věci můžu srovnávat (viz má nedávná úvaha v BL). Ona myslí, že Gruzie kráčí správným směrem -- do civilizovaného světa -- předně do NATO, a pak do EU.

Raman si myslí totéž. Na mou otázku, kdo je jeho kandidát na běloruského prezidenta (Zenon Pazńak?) odpovídá, že je royalista, pro kterého přichází v úvahu král z rodu Sachsen-Meiningen.

Jimi (který říká, že anglické plakáty o brzkém vstupu do NATO a EU, které pokrývají Gruzii a kterým většina země nerozumí, jsou jen trapnou propagandou, podobnou dřívějším "světlým zítřkům v komunismu") jim připomíná, za jakou cenu Saakašvili svých úspěchů dosáhl. Míra nezaměstnanosti je přes 50%. Vláda nemá žádné dlouhodobé projekty v sociální ani zdravotní sféře. Většina kriminálních činů se odehrává v sociální sféře. Lidé jsou v bídě. V jejich sousedství se například nedávno stalo, že jeden soused zabil druhého, protože si myslel, že mu vyměnil dobrou součástku v traktoru za špatnou.

Přestože gruzínská vláda za poslední léta na rozvoj infrastruktury a dalších dostává od EU a USA více něž jakýkoliv stát bývalých sovětských republik, peníze jsou utopeny v projektech, které nefunguji nebo zanikají, jakmile končí dotace od donátorského státu.

Každým rokem roste počet turistů do Gruzie, ale vláda zjistila že zemědělství je takovém žalostném stavu, že nemůže uspokojit poptávku potravin do turistických středisek. Ve vesnicích nezůstali lidé v produktivním veku (část se odstěhovala do měst, ale většina emigrovala).

Cizinec vše pochopí, když zjistí, že ministryní pro rozvoj je čtyřiadvacetiletá slečna, která byla předtím vedoucí rodinné pekárny v Kanadě, s níž se prezident seznámil během návštěvy zimních olympijských her ve Vancouveru. 

Saakašviliho vláda utratila miliardy dolarů na vyzbrojení armády, ale většinou šlo o netransparentní nákup (v této kauze figuruje i Česká republika).

V Gruzii neexistuje jediná televize, která by nebyla pod státní kontrolou. Gruzínské televize vypadají jako kubánská státní televize; vysílají brazilské telenovely a v přestávkách vystupuje prezident a oznamuje, jaké země udělala pokroky (Pozn. aut. Že by důvod, proč je oficiální vernisáž fotografii pořádána v suterénním kubánském baru?:-) ) Velmi dobrým zdrojem informací je však internet a noviny, vynikající zprávy mívají regionální noviny...

Natálie změní téma a vypráví mi o tom, že někteří donští kozáci byli židovského původu...

Naštěstí přichází servírka a oznamuje nám, že nastala zavírací hodina.

Jimi odchází pro své auto, kterým veze Ramana a Natálii domů. ..

Fotografický epilog

Když mi ani po několika dnech nedojde odpověď na mou sms, volám slečně ZŠ z Masarykovy univerzity, zda by se mnou nechtěla krátce promluvit, protože bych byl rád, kdyby článek vyjadřoval hlas z obou názorových spekter gruzínské komunity (v níž je Jimi více méně outsiderem) a zda by mi nemohla poskytnout svou vybranou fotografii prezidenta z konference.

Fotografii mi sama od sebe slíbí poslat ještě ten večer s podmínkou, že se do článku nebude se muset nijak vyjadřovat a nebude v něm jmenována. Diktuji jí (a pro jistotu znovu posílám i v sms) tedy alespoň svou internetovou adresu s tím, že za fotografii jí redakce (nebo i já) může zaplatit, což odmítne, nicméně znovu slíbí, že fotografii pošle obratem.

Po týdnu čekání pochopím, že žádnou fotografii nedostanu, pročež je článek uveřejněn bez fotografie...

0
Vytisknout
9822

Diskuse

Obsah vydání | 27. 10. 2011