Mediální podpora brutálních činů

27. 10. 2011 / Ivo Šebestík

Dnes již klasické filmové dílo Vesmírná odysea 2001, natočené podle novely A. C. Clarka, začíná scénou, při které neznámý monolit z kosmu probudí u primitivního druhu raného člověka první impulsy civilizace, v jejichž důsledku se tento primát naučí ovládat stehenní kost zabitého zvířete jako klacek a zbraň. Výsledkem tohoto "civilizačního impulsu" je, že nástrojem obdarovaný tvor v divoké rvačce umlátí svého nepřítele.

Pokud by tomuto výjevu z doby nejméně před milionem let přihlížel civilizovaný člověk současnosti, měl by být - podle všech našich představ o postupném zušlechťování člověka až do současné podoby hravého konzumenta - dokonale otřesen. Bohužel, tento předpoklad není pravdivý.

Je tomu sotva pár dní, co všechna světová média přinesla kusé a neúplné informace o zabití libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Televizní společnosti dokonce tuto informaci zdokumentovaly nekvalitním záznamem akce. Pokud bychom srovnali obě vraždy, pak bychom museli konstatovat, že události vzdálené v čase jeden milión let se navzájem nápadně podobají. Mohly by se promítnout vedle sebe, aniž by divák zaznamenal podstatnější rozdíl.

Pokud se tlupám povstalců proti diktátoru Kaddáfímu nepodařilo postoupit na civilizačním žebříčku ani o jediný stupínek nad své praprapředky, a liší se od nich pouze kvalitou zbraní (místo obrané a na slunci vybělené stehenní kosti puška a pás nábojů), pak je to zřejmě jejich problém. Co je však ještě otřesnější, než samotná brutální vražda v poušti, to je souhlasný způsob, jakým ji interpretují média a nejvýznamnější politické a společenské kruhy v zemích takzvaně vyspělých.

Každý akt násilí má dvě roviny. Na té první je samotný násilný čin mající konkrétní oběť a pachatele. Na druhé, vyšší, úrovni pak vidíme interpretaci skutku. Jestliže se ve společnosti nezvedne dostatečně silný a principiální odpor proti násilí, vyslovuje se tichý souhlas. Když média vypreparovala ze zprávy o lynčování a zavraždění Kaddáfího morální odsudek pachatelů, stejně jako prosela informace o vraždách stovek jeho zajatých stoupenců a zohavení jejich těl (opět bez odsouzení), propadla se sama na úroveň těchto lidí. Média (stejně jako jejich zřizovatelé a vlastníci) už tedy nějakou dobu nestojí nad barbarstvím zobrazovaných událostí a nereprezentují vyšší ideály humanity, ale naopak, začínají se sama podobat tomu, o čem informují. Budou to pak marně dohánět nasládlými sentimentálními příběhy o zachráněných tučňácích na ledové kře uprostřed oceánu...

Není tomu dlouho, co jsme přihlíželi nedůstojné a hanebné popravě iráckého vůdce Hussajna. Pak byl ve svém úkrytu rozstřílen Ussáma bin Ládin a s ním neznámý počet obránců jeho skrýše. Pokaždé jsou zároveň se stigmatizovanými vůdci pobíjeni i členové jejich rodin, spolupracovníci, gardisté a další lidé. Tito lidé za žádnou cenu nesmějí vypovídat. Proto jsou ponecháni svým osobním nepřátelům a nejsou zajímáni vojáky údajně civilizovaných zemí, neboť pak by bylo třeba je postavit před soud, který by musel mít aspoň vzdáleně podobu řádného tribunálu. V tom případě by mohli skvěle informovaní diktátoři, bývalí spolupracovníci a přátelé Západu, s plnými aktovkami písemných dokumentů na svou obranu a proti žalobcům vypovídat.

Něco takového se nesmí stát. Západním interventům proto vyhovuje, když jsou vůdcové napadených zemí (pardon, zemí, v nichž probíhá spontánní demokratizační hnutí...) chyceni domorodci, kteří (holt chlapci mají horkou hlavu) je okamžitě zabijí. Podobně je tomu s vysoce nebezpečnou a riskantní akcí komanda. Takové komando rovněž jedná rychleji, než jakou rychlostí by se ubírala spravedlnost či "spravedlnost", viz akce Geronimo.

Není smyslem tohoto článku se jakkoliv zastávat autoritativních vůdců. Vůbec žádných vůdců! Spíše jde o náš vlastní postoj k událostem, které jsou médii a dalšími vlivnými společenskými formacemi interpretovány s cynismem a špatně utajovanými sympatiemi vůči násilí. Vůbec se zdá, že násilí se v našem světě stává něčím normálním a široce akceptovaným.

Stejně jako známkování lidí, států, politických stran, skupin obyvatelstva a podobně. Kdo dostane dobré vysvědčení, ten může všechno. Na jeho podporu pějí média ódy. Kdo u samozvaných arbitrů propadne, ten nemá právo ani na řádný soud a získá stigma zloducha. Může být zavražděn a jeho tělo zohaveno za jásotu zdivočelého davu, aniž by to západní média odsoudila jako barbarství a primitivismus nejhoršího ražení.

Dokonce se nekladou ani dotěrné otázky. Platí pouze dvě barvy -- černá a bílá. Tiše se přehlédne fakt, že většina tzv. civilizovaných zemí už dávno zrušila trest smrti, takže lynčování a zabíjení jde přímo proti všem deklarovaným hodnotám údajně demokratických společenství. Je s nimi zcela neslučitelné! Ovšem, jak je vidět, za jistých okolností frapantní porušení deklarací a konvencí, oněch pilířů naší civilizace, vyhovuje.

Něco takového je třeba co nejrozhodněji odmítnout. S tímto pohledem se nesmí kulturní člověk ztotožnit. Zatím přihlížíme brutalitě, která se děje tisíce kilometrů od nás. Pokud se my, Evropané, nezačneme skutečně bránit vůči normalizaci násilí jako účelového prostředku politiky, pak násilí v té nejprimitivnější předcivilizační podobě nakonec jednoho dne opět vpadne i na náš kontinent.

0
Vytisknout
4638

Diskuse

Obsah vydání | 27. 10. 2011