Rošáda s Giladem

27. 10. 2011 / Jiří Kalát

Trvalo to roky než se izraelský voják Gilad Šalit vrátil domů. Jednání, dohadování se o ceně a dlouhotrvající debaty nad seznamy Palestinců, kteří mají být propuštěni. Izraelská strana nesouhlasila s mnoha jmény, jejichž nositelé se přímo účastnili útoků proti židovskému státu, či jejich plánování. Mnozí z propuštěných byli sice drženi bez soudu, jiní za drobné přečiny, ale několik desítek si odpykávalo hodně vysoké tresty. Najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku nic dohodě nepřekáželo a jména byla v pořádku. Voják byl tedy propuštěn, mohl se vrátit domů a obejmout se před fotografy s Benjaminem "Bibi" Netanjahuem.

"Abu Mazen, Abu Mazen," křičel dav na náměstí v Ramalláhu v den, kdy Mahmúd Abbás pronesl svůj projev na půdě OSN. Lidé nesli jeho portréty a skandovali jeho jméno. Jeho duch jako by procházel ulicemi a dával lidem naději. Však několik měsíců před tím byla situace odlišná. "Náš prezident je zbabělec a loutka v rukou izraelských politiků. Bojí se udělat cokoliv, co by mu neschválili," řekl mi v té době Mohamed Nawajha v malé vesnici Susya na jihu okupovaných území. Podobné řeči nebyly ojedinělé, kritikou málokdo šetřil a mnoho obyčejných Palestinců mu nemohlo přijít na jméno.

"Abbás je naše poslední naděje. Jestli zemře on, nezbude už nikdo, kdo by se o naši zemi postaral. Je asi poslední velká postava naší politiky," komentoval situaci Mahmoud Rouka z opoziční politické strany FIDA, při mé návštěvě Gazy těsně po zasedání OSN. Palestinský i světový tisk psal pochvalné ódy na slova projevu a palestinský prezident si užíval svoji slávu. "Víš Hamás toho už moc nedělá, jen straší lidi," zmínil se nad sklenou čaje na pláži v Gaze Abu Said, místní nezaměstnaný.

Za poslední roky Hamás nedosáhl žádného většího úspěchu, pokud nepočítáme celkem zbytečné ostřelování jižního Izraele raketami Kassám. Rozdělení Palestiny na Západní břeh a Gazu, nejednotnost obou vládnoucích politických stran je jedním z argumentů pro neuznání Palestinského státu a popravdě oprávněným.

Nikdo nechce další občanský konflikt na okupovaných územích, málokdo tuší jeho možné důsledky pro obyčejné lidi a to nemluvím o bezpečnostní hrozbě pro Izrael.

Však i díky projevu v OSN se pomyslný jazýček na vahách podpory začal pomalu přesouvat na stranu Fatahu. Jeho představitelé prokázali, že se nebojí jít za svými sliby i přes silný mezinárodní tlak. Možná bez budoucího úspěchu, ale minimálně se o to pokusili. Hamás mezitím zůstal pouze u neustálého opakování svých požadavků na zabrání celé oblasti Svaté země a strašením teroristickými činy.

V situaci kdy to opravdu vypadalo, že strana Fatah se stane hybnou silou v celé palestinské politice a Hamás ostrouhá, jelikož i řada radikálněji zaměřených lidí, je již unavena z neustálého boje, bombardování a umírání, se stal malý zázrak. Po několika letech bezvýchodného vyjednávání se dohodne výměna 1027 Palestinců za Gilada Šalita. Jména najednou nejsou problém, teroristé mohou jít. To co bránilo několik let vojákovu propuštění se nezdálo najdou důležité.

Ve chvíli kde se začali vracet propuštění vězni (a v době kdy se ještě budou vracet) se odehrávají po celém Západním břehu i Gaze oslavy a srdceryvná shledání mezi rodinnými příslušníky, kteří se několik let neviděli. V médiích se objevují komentáře a články, poukazující na možná bezpečnostní rizika takového kroku.

Propuštění teroristé se možná opravdu vrátí k plánování a provádění útoků proti Izraeli, ale asi největší hrozbou je vytvořený precedent. "My chytneme Žida a vyměníme ho za několik desítek palestinských vězňů," mohou si nyní říkat protiizraelští radikálové po celém světě. A podle nynějšího případu v Egyptě s IIanem Grapelem (mladík obviněný ze špionáže)  je jasné, že se na podobný princip už zlehka navázalo i na vládní úrovni.

V čem tedy spočívá ono kouzlo? Proč nyní vše najednou šlo zařídit? Pokud si porovnáme postavení Hamásu nyní a před propuštěním, usnadníme si tím odpověď.

V palestinské společnosti je postavení rodiny malinko jiné než v Čechách. Tento pojem nezahrnuje pouze úzký kruh, ale v zdejším prostředí to mohou být stovky lidí. "No, má rodina to je moje vesnice a asi čtyři další okolo," řekl mi trochu s nadsázkou můj palestinský kolega Amer.

Tedy propuštěním tisíce vězňů si Hamás naklonil nejenom je, ale i rozsáhlé příbuzenstvo. Nemluvě o tom, že opět ukázal, jak jeho politika může být úspěšná. Terorismus, útoky na civilisty a raketové výpady na izraelská města se najednou již nejeví tak úplně nesmyslné. Kolik synů, bratrů či otců domů dostal Fatah i s jeho projevem v OSN? Ani jednoho, kdežto Hamás 1027.

V jednu chvíli to vypadalo, že by se Mahmúdu Abbásovi mohlo podařit spojit Palestince na Západním břehu Jordánu a v Gaze. Možná ne hned, ale nastartoval proces, který je k tomu mohl dovést, a ukončit tak politickou roztržky mezi dvěmi územími jednoho národa. Však díky velice dobře politicky zvládnutému zásahu Benjamina Netanjahua a jeho vlády, se nic takového zřejmě nestane. Palestina tak zůstává rozdělená a nejednotná. Co to však z bezpečnostního hlediska přinese obyčejným Izraelcům doma i v zahraničí, na to pan premiér zřejmě nemyslel.

0
Vytisknout
3215

Diskuse

Obsah vydání | 27. 10. 2011