Válka je peklo, západní bědování nad týráním Kaddáfího je pokrytecké

25. 10. 2011

Nic na záběrech Kaddáfího raněného, mrtvého, vláčeného ulicemi a nakonec hnijícího, vystaveného na veřejnosti, nebylo tak odporné jako hluboce pokrytecká mezinárodní reakce na tyto záběry, píše v deníku Guardian Jonathan Jones. Libyjci zřejmě udělali, co udělat museli. Jejich západní stoupenci nad tím bědují, aniž si jsou schopni řádně uvědomit, že prostřednictvím NATO jsme se na tomto konfliktu podíleli a jsme odpovědni za jeho nevyhnutelnou morální složitost.

Rozčilovat se nad záběry mrtvého Kaddáfího znamená předstírat, že jsme nevěděli, že válčíme. Je to fantazírování předstírat, že naše role je tak spravedlivá a správná a slušná, takže vůbec není krvavá.

Proč je současný západní svět tolik posedlý myšlenkou spravedlivé války, která má kořeny ve středověké teologii Tomáše Akvinského? V jednadvacátém století se pořád snažíme přehrávat si fantazii války, která je naprosto spravedlivá a na níž se podílíme, aniž bychom nesli jakoukoliv vinu. Naprosto zapomínáme, že NATO bombardovalo Kaddáfího velíny v Tripolisu a velmi pravděpodobně ho mohlo i zabít. Kdyby ho roztrhala na kousky britská nebo francouzská bomba, bědovali bychom taky?

Zápach pokrytectví je silnější než zápach z ledničky v Misratě. Když se podívám na záběry Kaddáfího, co vidím? Válku. Válku a nic jiného. Kolikrát se nám musí připomínat, že válka je peklo? Ten výraz pro nás už nic neznamená. Zamyslete se nad tím, co je peklo. Peklo, na obrazech Hieronyma Bosche, je chaos. Je to místo beze smyslu, je děsivé a není v něm bezpečí ani vykoupení. Záběry mrtvého Kaddáfího jsou záběry dne v pekle, které je také známo jako válka. Jaká fantazie nás nutí, abychom toužili po nemožně důstojném a lidském ukončení krvavého konfliktu?

Nebezpečná iluze Západu, že válka může být slušná a že může stát zato ji vést, je vytvářena falešnými vzpomínkami na druhou světovou válku. Jenže ta "dobrá" druhá světová válka byla jen samolibým mýtem. Ve skutečnosti to byl nejvražednější konflikt v historii. Zničil nepředstavitelné množství civilních životů od Drážďan přes Osvětim až po Hirošimu.

Republikánská kauza ve Španělsku třicátých let byla bezpochyby legitimní a je tragédie, že zvítězil Franco. Jenže až do dnešního dne se vyhýbají nostalgikové za republikánské Španělsko zvěrstvům, páchaným ve jménu republiky na katolickém duchovenstvu. Republikáni zavraždili 4184 kněží, 2365 mužských příslušníků náboženských řádů, 13 biskupů a 283 jeptišek. Nějak se na tyto vraždy zapomíná, když se vystavuje v londýnské galerii Tate plakát revolučního rolníka od Joana Miró.

Proč nás záběry Kaddáfího konce tolik znepokojují? Protože nám ukazují realitu války, kterou normálně ignorujeme. Během deseti let od 11. září mainstreamová média nejhorší záběry války, trofejní záběry mrtvých a groteskní scény pouličního vraždění cenzurují. Projednou, v případě Kaddáfího smrti, jsme najednou zahlédli tvář války, plnou krve, plnou krutosti.Děsivé záběry jeho konce nám jen ukazují, jak vypadá válka v naší době a jak vypadají všechny války. Pokud se nám to nelíbí, musíme přestat předstírat, že válka, jakkoliv "spravedlivá", může být něčím jiným než brutálním chaosem.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
5214

Diskuse

Obsah vydání | 27. 10. 2011