Čtenáři, tu esej! Nepřehlédnutelná, inspirativní

11. 1. 2013 / Miroslav Vejlupek

"Lokomotiva táhnoucí toto peklo na kolech se smála bezoddyšným chichotem, druhá, která ohromný vlak tlačila, odpovídala jí týmž potměšilým šuškotem, obě byly dcery téže hmoty, jež počala z lidského génia, který už prehistoricky počal hmotu znásilňovati a od té chvíle, když se mu to poprvé podařilo s kovy, zahájil historii. Tato válka není vlastně ničím jiným než vyvrcholením té lidské metarulgie, toho zápasu kovů s pokolením lidským, jich mstou za věkovitá utrpení ohněm a jich vítězstvím, že si dokonalejšího nelze ani představiti. Spiknutí kovových otroků proti synům Kainovým, Ábelovým trvalo věky, a bylo k úspěchu zabezpečeno, jakmile se ruda železná dorozuměla s kamenným uhlím a se zlatem, kteréž odtud hrálo svou úlohu pravého a jediného zázračícího boha lidí, dále s rafinovaností, proti jaké největší prohnanost lidská jest pouhým mrzáctvím. Zlato, železo a uhlí daly světu nejstrašnější nestvůru všech dob, která bude mezníkem čtvrté z velikých dějinných epoch, tak jako objev střelného prachu stal se mezníkem třetí z nich. A leviatanem tímto jest těžký průmysl v tolika představitelích, kolik je velikých národů, a proto nesměl žádný z nich scházeti v této světové válce, která není ničím jiným než bojem všech proti jednomu z nich, onomu, jehož těžký průmysl stal se nejtěžším zločinem a v šíleném závodění o to, kterému z národů podaří se vyrvati z útrob země největší množství železa k apriornímu zločinnému cíli, tj. k válce, stal se šampionem. Tímto hromaděním mužů vražedného kovu ve všech formách k tomu cíli s největším úsilím rozumu lidského sestrojených vzrůstala energie hmoty ke mstě nad lidstvem tak dlouho, až hmota přestala býti lidstvem ovladatelnou a začala jednati sama tak, jako by ona nabyla duši a všechno pokolení lidské zmechanizováním duši vlastně pozbylo. Může být pádnějšího důkazu o skutečné nadvládě a tyranii kovu nad člověkem, že čím více v této válce vyplýtvá kovu na zabíjení člověka, tím horečnatěji musí člověk mezery svého válečného materiálu nahrazovati výrobou válečnětechnického průmyslu tak zvýšenou, že se o takových možnostech žádnému národnímu hospodářství ani ve snu nezdálo? A nadvláda ta jest tak absolutní, že ani národ, jenž vidí, ano musí dnes už nevyhnutelně viděti, že válka najisto skončí jeho porážkou, nemůže ustati v přesvědčení, že kdyby to doznal nabídkou míru, dopadne proň mír co nejbídněji, ačkoli jeho myslitelům musí býti nadevše jasno, že čím déle za takových okolností válku povede, tím dokonalejší bude jeho porážka v této vraždě všemi na všech provozované, z níž se ani vítězové nikdy dokonale nevzpamatují a která může se státi ve svých důsledcích záhubou všeho bílého plemene. Žádná z válčících stran mocí nemůže a nesmí ustat v boji, dokud záhuba nebude dovršena, tak zní zákon kovů, k nimž přidaly se všechny ostatní prvky, zákon, jehož exekutiva přenesena na výkvět mužů všech národů tak, že každý z těchto mužů předurčen buď za kata, anebo za odsouzence, a popravy jednotlivců na jednotlivcích a davů na davech tak dlouho neodvratně budou pokračovat, dokud nebude učiněno zadost odplatě na kulturním lidstvu za největší jeho vinu, za zneužití technické kultury, již stvořilo. Tak daleko to došlo s člověkem, jenž nad zvířetem vyniká vědomím jáství, svým intelektem nad jeho pouhým instinktem a schopností vyrobiti si nástroje a konečně stroje ..."

"Jindrové" vyšli poprvé v roce 1921. Zbývá tedy takřka přesně devět let, a román bude stoletý -- jako námi ocitovaná esej. Právě o tu jde nám při dnešní příležitosti především. Kolik čtenářů, tolik samozřejmě postřehů a případně i rozvinutých vlastních myšlenek. Nás oslovila pasáž "až hmota přestala býti lidstvem ovladatelnou a začala jednati sama tak, jako by ona nabyla duši a všechno pokolení lidské zmechanizováním duši vlastně pozbylo". Vždyť toto už je předzvěst našeho času. Našeho začátku třetího tisíciletí po Kristu, kdy technická a netechnická kultura slíbily prolnout v jedno, kdy hmota už nemá jen duši, ale stává se inteligentní, nad člověka pracovitější a ... a soběstačnou. Takovou to napsal Čapek-Chod esej, esej-předmluvu k budoucnosti života na Zemi.