Chávezův césaropapismus, jeho kulturologické souvislosti a důsledky

8. 3. 2013 / Karel Dolejší

"Zde, kde bylo volněji, se debatovalo a žertovalo stejně jako v davu, který jde na fotbalové utkání. V tomto davu se také kradlo a sahalo pod sukně, pila se vodka rovnou z lahví, střežených v kapse. Byl to dav stmelený vůlí nenechat si ujít podívanou..."
Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu. (Svědectví o Stalinově pohřbu)

Jako césaropapismus označil německý sociolog Max Weber ve spise Wirtschaft und Gesellschaft kombinaci moci světské a duchovní ve smyslu dominance první z nich. Panovník se stává faktickou hlavou církve a ta ztrácí autonomii. Jde o jeden ze způsobů zrušení principu dělby moci, který byl pro moderní západní dějiny typický: Nejprve došlo k oddělení náboženských záležitostí od světské moci, později se navíc objevila dělba světské moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Z hlediska logiky vývoje západní kultury tedy představuje césaropapismus značnou regresi.

Tam kde k podobné kulturní regresi dojde, může mít různý smysl. Jedním z možných je pokus dosáhnout zmíněným způsobem revitalizace kultury v tom smyslu, jak to bylo poprvé popsáno v polovině 20. století na případě "proroka od Handsome Lake" z indiánského kmene Seneků (ten se ale objevil už na přelomu 18. a 19. století). Dnes jsou popsány stovky podobných případů revitalizačních hnutí - a ta se vesměs vyznačují některými společnými rysy.

Revitalizační hnutí jsou záměrným, organizovaným a vědomým pokusem zkonstruovat si uspokojivější kulturu, a to jako ucelený nový systém. Klasické procesy kulturní změny (evoluce, kulturní drift, difúze, historická změna, akulturace) sice také přinášejí do kulturního systému nové prvky, ale nikoliv záměrně, ne nutně uceleně - a především ne naráz, ale v jakési "řetězové reakci" po sobě následujících změn, kdy jedna vyvolává druhou. Za normálních okolností trvají podstatné transformace kulturního systému někdy i celé generace. Avšak revitalizační hnutí skokově změní základní vzorec kultury a tím i její celkovou podobu.

Revitalizační hnutí se objevují tam, kde musí kultura reagovat na extrémní stres. Často ale neudělají o mnoho více než to, že změna v kulturním systému umožní příslušníkům dané kultury lépe se smířit prakticky se stejnými nebo jen mírně pozměněnými okolnostmi, jaké je původně vedly k odvržení kultury staré. Podstatné zde totiž není nějaké řešení problémů (k těm může dojít i mimoděk), ale prostě odstranění stresu. A toho se dosahuje na prvním místě řízenou změnou prožívání.

Na grafu UNDEP výše můžete vidět, že se index lidského rozvoje (HDI) ve Venezuele mezi lety 2000-2008 zvýšil asi o deset procentních bodů; od té doby nicméně téměř stagnuje, zatímco Latinská Amerika jako celek dál pokračuje v růstu.

Podle UNDEP byla Venezuela coby mimořádně bohatý ropný a plynový producent (její zásoby ropy jsou větší než zásoby Saúdské Arábie a zásoby zemního plynu druhé největší na západní polokouli) v roce 2011, tedy po dvanácti letech vlády Huga Cháveze, co se týče HDI na 72. místě ve světě. Z latinskoamerických zemí jsou na tom lépe Chile (44.), Argentina (45.), Uruguay (48.), Kuba (51.), Mexiko (57.), Panama (58.), ale i Grenada (67.) nebo Kostarika (69.). Do první desítky v obou Amerikách se Venezuela dodnes nevejde. V roce 1985 byla Venezuela podle UNDEP co se týče Latinské Ameriky v úrovni HDI na deváté pozici; v roce 2011 je pro změnu na deváté pozici.

Za největší přínos Chávezovy vlády, byť ekonomicky velice problematický, lze označit zavedení dotovaných potravin pro chudé - a vedle toho ovšem rychlé zlepšování dostupnosti školství. Zdravotnictví je ve Venezuele sice bezplatné, ale o jeho úrovni asi nejlépe svědčí sám fakt, že Chávez všechny čtyři onkologické operace absolvoval na Kubě.

Chávez tedy z hlediska vnitropolitického nedokázal žádný ekonomický, ale ani sociální zázrak. Opřel se o spodní vrtstvy obyvatelstva, ekonomicky i politicky diskriminované, a do určité míry zlepšil jejich postavení, přičemž ovšem v zemi zavládl neuvěřitelný chaos a kriminalita. Venezuelský pokrok však ve srovnání s ostatními zeměmi regionu, například i ekonomickou krizí 90. let zdevastovanou Argentinou, nepůsobí vůbec tak přesvědčivě, jak se ho snaží prezentovat osoby věřící ve všemohoucího Huga Cháveze a jeho údajný socialismus.

A i ten pokrok, kterého Chávez skutečně dosáhl, má svou pořádně temnou stránku v podobě zániku svobody tisku a omezování politické plurality.

Pavol Hardoš poukázal na to, že mnohým slouží vzdálená Venezuela jako projekční plátno nekritických nadějí v levicovou alternativu, úplně stejně, jako mezi světovými válkami stalinský SSSR. Kromě toho ale také velice tvrdě napsal: "Je úplne jedno, či mal Hugo Chávez dobré alebo zlé úmysly, je tiež úplne jedno nakoľko boli jeho programy sociálnej pomoci účinné a nakoľko kontraproduktívne (o tom budú ekonómovia viesť ešte dlho spory), nič to nemení na skutočnosti, že úctou k demokracii, vláde práva a ľudskej slobode vôbec netrpel. Niektorí ľudia si však nedokážu pomôcť a jednoducho musia premietať svoje vlastné ideologické fantázie na smutné reality v iných krajinách a pri tom popierať a zastierať všetky nepohodlné skutočnosti."

Uvedený závěr o ideologické černé magii se pochopitelně ani zdaleka nevztahuje jen na Slovensko.

Až Chávezovo tělo uloží v mauzoleu jako Leninovo a jeho následovníci u něj setrvají na modlitbách, bude snad césaropapistický charakter režimu, jenž exprezident zavedl, už zcela zřejmý. Víra v Cháveze a jeho "socialismus pro 21. století" je také tím hlavním, co zesnulý autokrat svým příznivcům nadělil a odkázal. Vzhledem k tomu, v jak bohaté zemi žijí, se mají Venezuelané ještě stále neuvěřitelně mizerně. Chávez je nicméně naučil, aby se i za těchto okolností radovali z příchodu zářných zítřků, jež jim zvěstoval. Víra tvá tě uzdravila. Haleluja!

0
Vytisknout
5649

Diskuse

Obsah vydání | 11. 3. 2013