Putinův podpis = ústavně-právní stvrzení nového statutu Krymu?

24. 3. 2014 / Miloš Dokulil

1. Stávající epilog

21. března ruský prezident Putin stvrdil svým podpisem, že Krym má napříště být součástí Ruské federace. Přímo na Krymu nyní je většinou navenek viditelná atmosféra uspokojení, ne-li přímo radosti nad rychle dosaženou změnou státoprávních poměrů strategicky důležitého poloostrova v Černém moři. Navíc je tu signál přímo z Kremlu, že Vladimír Putin -- jako protektor rusky mluvícího obyvatelstva kdekoliv na světě -- osobně hodlá nadále bdít nad bezpečností a národními zájmy ruského obyvatelstva kdekoliv, třeba i za hranicemi Ruska.

Pak ovšem nejde jen o východní území Ukrajiny, kde je výrazná menšina jazykově ruských občanů. Jako kdyby již během Stalinovy éry v tehdejším SSSR nezačala násilná jazyková asimilace ať již v nově získaných územích (cíleným porušťováním tehdy už bývalých pobaltských republik po roce 1939), anebo v sovětských republikách ve střední Asii; anebo dokonce totálním přesunem původního obyvatelstva pod záminkou jeho kolaborace s nepřítelem (jako k tomu došlo zrovna v květnu 1944 málem vyhlazovacím vystěhováním krymských Tatarů z Krymu; jejichž četnost na Krymu je nyní pouhých 12 %).

Teče-li obrazně do bot, postižený často hledá, kde nechal tesař díru. Aniž to nutně znamená, že se především adekvátně postará o vylití té vody z bot; pokud nemá nějak svázané ruce. Téhož 21. března došlo k oficiálnímu stvrzení snahy nynějších ukrajinských orgánů o sblížení s Evropskou unií, které bylo možným jablkem sváru jak mezi obyvatelstvem východní a západní Ukrajiny, tak vůči Rusku ještě v době, kdy byl v čele Ukrajiny jako její prezident Janukovyč. Nic ovšem není zadarmo (na obou stranách zeměpisné hranice či ekonomických zájmů). Zatím dochází k vytyčování možných hranic příštího politického vlivu. Aniž možná hned se uvažuje o ceně, "co za to". Čas nečeká. Železo se přitom vždy kuje, dokud je žhavé.

Pochopitelně -- alespoň ve většině přihlížejícího světa -- muselo působit zvláštně, že se na krymském poloostrově najednou po 1. březnu objevili ozbrojení muži v uniformách bez distinkcí, které by naznačovaly státní příslušnost; dokonce doprovodně disponujících nemalou řadou doprovodných vozidel, včetně tanků. O pohybech ruských válečných lodí v oblasti teď nutně mluvit nemusíme (vždyť na Krymu mělo přece Rusko pronajatou základnu!). Odkud že se tito zvláštní ozbrojenci vzali? Inu, kdo se ptá, může se někdy hodně dovědět. Kde se vzali, tu se vzali, že? Shůry z nebes ovšem nespadli. Přišli hned "odvedle". Asi nebude jen detail, že se tito noví okupanti (anebo osvoboditelé; či dokonce "místní dobrovolníci"?) vzájemně domlouvali rusky. A že rychle vznikly orgány, které manifestačně svými mluvčími uvítaly nově se rýsující stav věcí a poměrů.

A aby nebylo mýlky! Vždycky se může hodit hodně nahlas křičet "Chyťte zloděje!", pokud pachatel míní od sebe odvrátit pozornost. Čím silnější kalibr máte v politickém slovníku, tím to může vypadat účinněji; již proto, že jen silná slova někdy budí pozornost, a vhodně vybraná slova jedinečně vzněcují city. Vůbec nejde o jejich interpretaci, ale o sugesci, kterou vzbuzují; třeba o síle a autoritě, které jsou v tom, kdo takto umí řečnit.

Přesto: jako kdyby se opětně měla etnicita stát údajně rozhodující hodnotou. Předtím nepřehlédnutelně velmi markantně zrovna roku 1938 ve střední Evropě, nu a teď nedávno jak třeba v Gruzii, tak v současnosti zrovna na Krymu. I když možná také přinejmenším ve východní třetině Ukrajiny, kdyby bylo třeba (a motyka měla příslovečně spustit)...

Ještě k tomu uplatněnému slovníku z Kremlu a jeho nejbližšího mediálního okolí: Aktivisté z Maidanu byli a jsou přece "fašisté"; a ovšem také ti, kteří jejich jménem teď mluví. A poté když došlo ke zvláštní blokádě místní ukrajinské moci a k likvidaci suverenity Kyjeva nad Krymem, ti kteří mohli být předtím z Kyjeva označováni jako "pučisté", nyní jsou považováni z Moskvy za spolehlivou oporu nového pořádku na poloostrově. Jak na zjevný (nejen sémantický) rozpor odpovědět?

2. Referendum jako spontánní výraz vůle krymských obyvatel?

Referendum, čili plebiscit, v předtím pořád úředně (byť již ne tak určitě fakticky) Krymské autonomní republice a ve Městě Sevastopolu (jako statutárně druhém tam samostatném subjektu) bylo vyhlášeno na 16. března. Nebývá ani normální, ani s jistou shovívavostí nad dikcí běžné, aby se nějaké svobodné a respektu hodné zjišťování vůle občanů uskutečňovalo za přítomnosti anonymního a po zuby ozbrojeného vojska-nevojska. Ty dvě otázky byly jasné jako ta facka veřejnému mínění okolního světa: (1) Jste pro sjednocení s Ruskem? (2) Jste pro statut Krymu jako součásti Ukrajiny?

Pokud se někdo odvolává třeba na zákonnost (legalitu, mezinárodně-právní zvyklosti) stávajících státoprávních změn, pak stávající Ústava Ukrajiny stanoví, že o změnách teritoriální příslušnosti musí hlasovat obyvatelstvo celého státu. Což ten konkrétní případ ovšem nebyl. Kromě jiného z vládních a správních budov v Simferopolu (jako hlavním městě už jen tehdejší Krymské autonomní republiky) již s předstihem vlály prapory Ruska. Toho referenda se údajně zúčastnilo 75 % hlasujících, s 96 % pro anexi k Rusku. Pokud můžeme přijatelně usuzovat na celkovou situaci před vojenskou změnou kulis pro svobodu mínění, pak ještě roku 2011 bylo pro připojení k Rusku 33 % obyvatelstva Krymu, zatímco o dva roky později, roku 2013 ten počet klesl o celou třetinu, jen na 23 %. (To podle T. Snydera a jeho textu v New Republic z 17/3.) Nelze nikterak vyloučit, že ještě před měsícem i pro rodilé Rusy na Krymu byly většinově vyhlídky na spokojenější občanský život spíše na Ukrajině než v rámci Ruska. Mimořádná situace navozená nyní po 1. březnu pochopitelně navodila zcela mimořádné nové preference. Přesto, pokud teď za zdůvodněných předpokladů navíc bojkotovali referendum jak krymští Tataři, tak zřejmě i Ukrajinci, udávaná účast hlasujících na referendu je zjevně nevěrohodná (a jeho výsledky jsou i takto sporné).

3. Putinovo poselství, adresované především Západu

Dva dny po spěšně inscenovaném krymském referendu měl ruský prezident Putin projev na společném zasedání Ruského parlamentu; 18. března (o délce na 50 minut; dostupný na webu). Putin považoval za nezbytné prohlásit, že na tom dva dny starém referendu nebylo nic mezinárodně-politicky závadného. Odkázal třeba na nezávislost Kosova v roce 2008 a dokonce už na sjednocení Německa z roku 1990. (V obou těchto případech ovšem nešlo o předtím vojensky zvenčí obsazené území, které by bylo anektováno nějakým dalším subjektem.) Řečník prohlásil: "Krym je naše společné dědictví!" (Pod nadvládu Ruska se Krym dostal až po těžkých a mnoho obětí stojících bojích; předtím bylo toto území pod pravomocí Osmanské říše.) Závažné bylo další ujištění: "Nevěřte těm, kteří říkají, že Rusko po Krymu zabere jiná území. My to nepotřebujeme." Nepřehlédnutelně ovšem zazněly výčitky na adresu Západu, že stále je jím ruský lid zrazován. S tím ovšem souvisela další aktuální výtka, že Západ kryl ty, kteří jsou na Ukrajině zodpovědní za "teror, vraždění a výtržnosti", vč. neonacistů, antisemitů a rusofobů; přičemž k tomu byl dovětek, že se tak dálo s pomocí "zahraničních sponzorů" a "banditů na Majdanu". Mezinárodně-politicky nemohla chybět také zmínka o Libyi, Iráku a Sýrii. (Jako kdyby Rusko bylo v roli "já nic, já muzikant"; vždyť Rusko je v RB jedním ze stálých jejích členů!) Mohlo znít povzbudivě konstatované zadostiučinění, že "v těchto kritických časech vidíme zralost národů, sílu národů". Rusko ovšem prý muselo také předejít tomu, že by se Ukrajina připojila k NATO, což by dostalo ruskou základnu v Sevastopolu do neudržitelné situace. (Oč potom vlastně doopravdy tou anonymní invazí na Krym šlo?) A zaznělo jako gesto: vždyť i kořeny křesťanství na Rusi před tisíci lety se spojují s Krymem. Putin vzpomněl krymskou válku z počátku druhé půle 19. století nebo 2. světovou válku; a že nedošlo k vrácení Krymu Rusku, když se roku 1991 rozpadl SSSR. Ujistil ukrajinský lid ruskými sympatiemi a tím, že "jsme jeden národ. Kyjev je matkou všech ruských měst."

4. Jaká byla ozvěna na poselství z Moskvy?

Stávající premiér Ukrajiny Arsenij Jaceňuk v omezených mezích možností rusky téhož dne replikoval: Ukrajina se nepřipojí k NATO a etničtí Rusové se na Ukrajině nemají čeho obávat. Prezident Obama prohlásil, že ruská anexe Krymu bude mít své "důsledky" ("consequences"). EU také už nějakou dobu teď hledá, jak v té citlivé situaci pádně naznačit, že Rusko, ne-li přímo konkrétně Putin, tohle nějak nepřijatelně přehnali. Jako dědictví studené války mají obě tehdejší supervelmoci (nynější USA i Rusko) tisíce nukleárních hlavic, které brzdí jakékoliv harašení zbraněmi na obou stranách.

V Evropě se ale ocitl viceprezident USA Biden, aby ji ujistil, že USA zůstávají jejím spojencem. (Ne že by ve světě jiné problémy nebyly! Jako by nebyla nepřehlédnutelně už třetí rok válka v Sýrii; a jako kdyby byl konečně občanský klid v Afghánistánu. A jako kdyby neměly nové znaky nestabilní situace dvě země nedávného arabského "jara", Egypt i Libye. Aniž teď můžeme rozvádět, co za destabilizaci poměrů rozehrávají různé skupiny radikálů v různých zemích Afriky.)

Zůstaňme na Krymu. Sevastopol byl a je důležitým přístavem nejen pro flotilu Ruska, ale je i místem, odkud Ukrajina jako 6. světový exportér pšenice a 4. nejvýznamnější vývozce kukuřice na světě zajišťovala svůj podíl na světovém obchodu těmito komoditami. Není nesnadné posoudit, pročpak se světové ceny zmíněných dvou komodit dostaly najednou do nečekaného pohybu (směrem nahoru ovšem). Zatím neřešme, jaképak vyhlídky na práci budou mít lidé jen v tomto přístavu po 16. březnu.

Krym je teď součástí Ruska. S tím se už nic nenadělá. Stávající sankce Západu jsou spíše "kosmetické". Rusko naopak rovněž nespěchá s nějakou svou vlastní dramatickou odpovědí na dosavadní tlak Západu na nově nastolené poměry na Krymu. Uveďme teď jenom jeden ekonomický údaj: ze 30 % je Západ závislý na ruském zemním plynu; což na druhé straně znamená nepřehlédnutelných 100 miliard dolarů placených Západem Rusku za tyto dodávky. Takže zatím -- kupodivu? -- většina "západních" reakcí na anexi Krymu je víceméně verbálních. I když se můžeme platonicky ptát, koho by bolela hospodářská omezení víc. A jak jinak "retušovat" ty nastalé poměry? Bez ekonomického nátlaku? Když ten politický je jen symbolický? A bez jakéhokoliv viditelného účinku?

5. Malé ohlédnutí zpátky a zrovna tak malý výhled vpřed

Historie je prý učitelka. Takže se někdy vzpomíná, hlavně ti starší (nebo fandové pro analogie), kdypak se zrovna něco podobného někde již událo. A v té dávnější době -- kdybychom zůstali věrni jen osmičkám v letopočtech -- bychom tu měli k dispozici určitě rok 1938, s "anšlusem" Rakouska v březnu a s okrájením hranic ČSR po tzv. mnichovské dohodě v září (s neblahým dovětkem pro ČSR zrovna hned nato k 15. březnu 1939); anebo srpnové vojenské obsazení ČSSR z roku 1968 (týž model SSSR uplatnil 12 let předtím v Maďarsku a hrozil jeho uplatněním vůči Polsku o dalších 12 let později, roku 1980). Nemuselo být hned patrné, že tyto události, na první pohled jenom jakoby za hranicemi intervenujícího státu, jsou zároveň zpětnou rezonancí na domácí poměry přímo u pachatele vojenského vpádu, ať již šlo o Německo před 2. světovou válkou, anebo o SSSR v jeho stále rostoucí ekonomické a politické krizi. Nu, a jedna další "osmička" je tu časově blízko, jen pouhých pět let zpátky; roku 2008 se Rusko rozhodlo oddělit od Gruzie Jižní Osetii a Abcházii a zajistit jejich "ochranu". V tom posledním případě zůstává zatím násilně navozený status quo. Aneb návrat k předchozímu stavu se v zájmové sféře Ruska zatím nekonal a nekoná.

Také Krym už je nyní pro Ukrajinu ztracen; s důsledky i hospodářskými. Aniž se v Kremlu uvažuje o tom, že by mohlo dojít k nějaké revizi těch ještě před měsícem nečekaných změn. (Za žádný další pronájem vojenské a námořní základny na Krymu již Rusko nebude muset Ukrajině platit; a pohledávky za dodaný plyn se mohou teď realizovat bez dříve nutného "dobropisu".) Nějaké čistě slovní argumenty, ať již kolem politické či mezinárodně-právní stránky věci, nemají vliv na již existující nově nastolenou realitu, dokonce ještě přímo v Rusku posilující kladné emoce vůči tomu, co se na Krymu teď stalo mávnutím kouzelného proutku (s iniciační pomocí údajně anonymních ozbrojenců bez státní identifikace, ovšemže). Tomuto výslednému efektu se kdysi diplomatickou francouzštinou říkalo "fait accompli" (tedy "dokončený čin"; a tedy jakési málem církevní "dokonáno jest").

Dnešní Rusko nemá postavení supervelmocenského SSSR po roce 1945, i když se za posledních několik málo let znovu zjevně stalo navenek autoritářským státem, výrazně závislým na vývozu ropy a plynu a jejich cenách. Bylo možné pozorovat již dříve, že to bezprostřední sousedství s Ukrajinou ("okrajová krajina", že?), spolu s těmi v posledních měsících nekončícími občanskými protesty přímo v Kyjevě, nedělá Kremlu dobře. Po těch také nemálo vzrušených událostech před desíti lety ("oranžová revoluce") se na Ukrajině nepodařilo nastolit vskutku demokratickou vládu, bez rozbujelé korupce a prohnilých institucí. Ty nedávné a trvající protesty na Maidanu byly přitom moc blízko a jako potenciálně nakažlivý přiklad k následování. K protestům proti paternalistickému a kleptokratickému systému v Rusku. V Moskvě stoupala nervozita z politického neklidu u velkého souseda u západních hranic...

Pochopitelně pokaždé nejsou srovnatelné parametry k nějakým okázalým aktivitám. Politické, hospodářské i sociální pozadí pro zásah v Gruzii se nedá porovnávat s okolnostmi současného zásahu na Krymu. Zrovna před ruskou intervencí v Gruzii v roce 2008 reálné příjmy Ruska v 2007 vzrostly o 12 % (podle The Economist z 15/3/2014, str. 23), takže tlak na územní zisky mohl vypadat jako jistý přetlak renovovaného sebevědomí u vládnoucích vrstev Ruska. Nuže paradoxně i naopak, když tu zrovna žádný impozantní rozvoj zjevně nenastává, dočasně může vytvořit jisté uspokojení třeba to, že "razantní" vláda najednou překvapivě získá jako zjevný bonus své nátlakové politiky černomořský Krym. Nesmí vadit, že třeba v reálných příjmech se pro rok 2014 počítá jen s 3 % růstu! Vždyť teď tu je k dispozici možnost jakékoliv domácí problémy přičíst na vrub Západu, který měl a má "tradičně" špatnou pověst na území nynějšího Ruska již málem sto let (určitě od Říjnové revoluce z roku 1917). Navíc, nyní tak nakažlivě vznícený patriotismus určitě dokáže přehlušit a přemostit do dočasného klidu možná na pochopení náročnější náměty, včetně zdůvodněné nespokojeností disentu s autokratickým vládnutím. Je tu teď pochopitelná imperiální euforie. Energicky bylo možné nyní zahladit následky nepochopitelného rozhodnutí ještě před 60 lety Nikity Chruščova, že Krym byl tehdy nepochopitelně přičleněn k Ukrajině...

Začít lze nadějně velmi mnoho věcí. Jenže na začátku nebývá přijatelně zřejmé, co všechno se může vzápětí vyvrbit. Na lidské konání nemáme předpřipravené algoritmy. Samozřejmě že ruský režim si mohl poněkud ochočit zbývající zatím nezávislá média. Takže zatím jednu ne zrovna poddajnou tiskovou agenturu obsadil jinými lidmi, soukromou televizi šikovně zbavil práv vysílat, omezil i možná rizika v internetu (dosazením nového editora pro zpravodajství v Lenta.ru, hned 12. března). Jenže takto nelze zajistit tolik potřebný pozitivní vývoj ekonomiky. Kapitál se nerad zdržuje a investuje tam, kde je pro hospodářské podnikání nějaké předvídatelné riziko. Což je právě v Rusku teď...

Na druhé straně je na pořadu dne nutný nový styl vládnutí i hospodaření z Kyjeva. Neboť stále tu máme až příliš rozbujelou korupci. Určitě nebude stačit pouze neuznat anexi Krymu k Rusku. Ukrajina by měla konečně získat zcela novou politickou i ekonomickou tvář. EU nebude v té pomoci Ukrajině na všechno stačit; má také se sebou dost starostí. (A USA začaly před časem přesouvat svou pozornost výrazně do Tichomoří.)

A co Krym? Též to obsazení plynárny na teritoriu Ukrajiny na sever od Krymu naznačuje, co všechno bude od začátku obyvatelstvo Krymu k přežití potřebovat; samozřejmě vodu, elektřinu a plyn. A potom ty již shora zmíněné pracovní příležitosti! Ten most přes Kerčský průliv všechno nevyřeší. Bude ovšem dočasně velmi viditelným symbolem. Neznamená to, že již takto bude na Krymu všechno nutně v pohodě. K návratu poměrů před 1. březen tohoto roku situace nezraje. Nezbude než to vzít na vědomí. Zrovna tak, jako tu zprávu z 22/3, že na Krymu dislokovaná ukrajinská ponorka, snad i s částí své posádky, prý chce už zůstat "v ruských službách" (kromě jiných lodí a jejich posádek). Takže: jakápak "odveta"? A mezinárodní právo? Copak nemá každý paragraf ty příznačné dva konce?... (Ne že by to chtělo klid!)

0
Vytisknout
6814

Diskuse

Obsah vydání | 26. 3. 2014