A pak že o nic nejde...

15. 4. 2014 / Marek Řezanka

"Existují společné hodnoty, a když vyrostl a posílil Jobbik, proč by se podobná věc nemohla stát jinde?" ptá se poslanec Jobbiku, Márton Gyöngyösi.

Může Evropská unie, jejíž socialistická frakce dala svému setkání vzletný název: "V Evropě rosteme společně", v dohledné době viditelně hnědnout (tedy v překladu: fašizovat se)?

Toto mělo být téma pro Bohuslava Sobotku a jemu podobné, kteří na jinak bezproblémově fungující Unii vidí jedinou skvrnu na kráse -- totiž skepsi lidí. Kdyby nebylo skeptiků, bylo by tu zřejmě velmi pěkně. Kde se ale ta skepse bere, pokud vše funguje, jak má?

Pokud se evropští socialisté sejdou ke společnému jednání, očekával bych, že se zaměří na podstatu současné krize. Že půjdou po systémových příčinách -- a nebudou za příčiny vydávat důsledky. I vzhledem k výsledkům voleb v Maďarsku se domnívám, že je, o čem diskutovat a nad čím se zamýšlet.

Nejlepší kritika bývá ta, jež začíná u vlastních řad. Hloubá evropská levice, kde že udělala chybu? O tom, že asi nebude všechno v pořádku, svědčí fakt, že stále více lidí je přesvědčeno, že dělení na pravici a levici nemá smysl. Že stále více lidí dělí politiky podle toho, zda si jich vůbec ráčí všimnout, nebo žijí ve svém tvrdě izolovaném světě.

Kdyby byla v rámci Unie položena otázka, aby lidé jmenovali současného evropského skutečně levicového politika, zaznělo by vůbec něčí jméno? Možná jméno stávajícího francouzského prezidenta Francoise Hollanda jako symbol úpadku celé evropské levicové scény. Jak jinak je totiž možné, že levice na evropské scéně (naposledy ve Francii) dostává ve volbách jeden knockout za druhým, než že se zpronevěřila svým hodnotám a rezignovala na hájení zájmů těch, které pomáhá házet přes palubu. Není snad výsměchem hájit pod vlajkou levicovosti nástroje z neoliberální dílny, mezi něž patří například fiskální pakt? Je snad levicové předhánět se s tzv. pravicí v tom, kdo nabídne nadnárodním společnostem lepší podmínky (rozuměj: nižší daně, ještě levnější pracovní sílu a ještě více osekaná sociální práva zaměstnanců), aby jejich zisky zase o něco vzrostly?

Cožpak nikdo nevidí ty dvě třetiny mladých nezaměstnaných v Řecku, nezaměstnané ve Španělsku -- a mohli bychom pokračovat? Nikoho nezajímá, že vytváříme další ztracenou generaci, jejíž vyhlídky do budoucna jsou vysloveně mizerné? Skutečně jediní, kteří nabourávají trup lodi zvané EU, jsou euroskeptici? Nevzniká ta největší trhlina v podpalubí naopak rezignací na sociální stát a jeho destrukcí, na níž se podílejí i strany, které se hrdě natřásají jako levicové? Překvapí v tomto kontextu vůbec někoho, že se sociálních témat zmocní strany s programem inklinujícím k vládě tvrdé ruky? A že ke svému vzestupu k moci zneužijí i sem tam něco z původního programu levice, aby se po čase těch, kteří je k moci vynesou, zbavily? Že si tyto strany najdou zástupné viníky, proti nimž budou moct namířit zášť těch, kteří pomalu nemají co jíst?

Hesla typu "V Evropě rosteme společně" potom na tyto lidi zapůsobí toliko jako mávání rudým šátkem před očima statného býka. Občané nechtějí slyšet bezobsažná slova a květnaté fráze. Požadují řešení vleklé krize, jež vypadá na krizi systémovou. Dokáže evropská levice, že má k tomuto stavu co říct? Nebo se bude blahosklonně tvářit, že našla patent na vše a že přece každý může vidět pozitivní změny v ekonomikách jednotlivých států včetně Řecka, bohužel jen ta "data z trhu práce zaostávají za dalšími ekonomickými údaji, které začínají vykazovat pozitivní signály", jak shrnul Nikos Maggina z Řecké národní banky?

Jistě, co je nám do nějaké nezaměstnanosti, hlavní je, že se ekonomika zotavuje. Pokud se ale tato věta stane mottem tzv. levicových stran, potom nejen že je takovýto postoj diskredituje, ale doslova žene jejich potenciální voliče do náruče stran více či méně tíhnoucích k fašistické ideologii. Neboť tito potenciální voliči si řeknou: Co je nám do nějaké zotavující se ekonomiky, když my stojíme před otázkou bytí a nebytí?

Je selháním levice napříč Evropou, že lidé pochybují o významu pravo-levé orientace na politické scéně. Toto dělení ze společnosti nevymizelo. Co ale bohužel vymizelo, je levicová politická síla, která hájí zájmy zaměstnanců, drobných a středních podnikajících, seniorů, samoživitelek a samoživitelů, rodin s dětmi, lidí handicapovaných a dlouhodobě nemocných. Která hájí sociální stát i životní prostředí, v němž žijeme a jehož jsme nedílnou součástí.

Česká sociální demokracie je příkladem strany, která zjevně od své levicovosti upustila, třebaže se k tomuto přívlastku čile hlásí, kde může. Ale marná sláva -- na fiskálním paktu cokoli aspoň zdánlivě levicového či sociálního aby jeden pohledal. Pokud pátráme v českém prostředí po pokrokovém subjektu, který kloubí pohled sociální a ochranu životního prostředí a který hledá novou bázi pro udržitelnost demokratických principů, je to Alternativa zdola (Ilona Švihlíková), která (Bohužel? Bohudík?) není politickou stranou.

Jak to, že levicové strany se svými potenciálními voliči nevedou diskusi o tom, co fiskální pakt představuje a v čem je pro ně zhoubný? Jak to, že tyto strany nepřicházejí s vlastní alternativou, která by byla něčím více, než slohovým cvičením na papíře? Jak to, že nepřicházejí s představou systémové změny? Změny, která umožní fungování evropského projektu a která bude zárukou demokracie.

Nám všem hrozí, že sice po společné cestě půjdeme, ale jediná barva na všech ukazatelích bude hnědá.

"Ať si tam za humny dělají, co chtějí", je sice regulérní voličský postoj, ale současně se nám všem může vymstít. Neboť, jak prohlásil jeden z poslanců Jobbiku, proč by se něco podobného jako v Maďarsku nemohlo rozšířit v celé Evropě? A možná k tomu chybí méně, než si myslíme.

0
Vytisknout
7063

Diskuse

Obsah vydání | 17. 4. 2014