Mezi Putinem a Banderou

17. 4. 2014 / Milan Daniel

Česká televize vysílá občas i něco jiného, než ideologicky obarvené zpravodajství. V pondělí 15. 4. zařadila -- dokonce v hlavním vysílacím čase -- do vysílání svého druhého programu tři roky starý dokument Banderovci, který se zpožděním korigoval u řady diváků pohled na problematiku vypjatého nacionalismu na Ukrajině. Je těžko pochopitelné, že cenný a rozhodně nečernobílý materiál nebyl odvysílán před několika týdny, kdy se české veřejné mínění ve vztahu k událostem v Kyjevě vytvářelo.

Shodou okolností přinesly BL ve stejný den odkaz na záznam debaty mezi exposlancem ČSSD a současným starostou Vysokého Mýta Miroslavem Souškem a ukrajinským podnikatelem Alexandrem Barabanovem, žijícím v Česku. Pan Barabanov se v něm na adresu svých krajanů ze západní části vlastní země vyjadřoval bohužel se značným despektem, beze snahy přihlédnout k tomu, čemu byli lidé na západní Ukrajině po celá desetiletí, zejména za vlády Stalina a Beriji vystaveni, jak byla jejich vlast devastována, tomu, že prakticky v každé rodině byly oběti vražd a nelidských zločinů ze strany sovětských, potažmo převážně ruských represivních složek.

V situaci, kdy šlo o přežití národa Bandera a spol. fakt těchto zločinů projektovali do nenávisti ke všem cizincům, především k Rusům, Polákům a Židům. Desetiletí utrpení a bezvýchodnosti musely v celé západoukrajinské společnosti zanechat nesmazatelné stopy, které jsou zřetelné i v nejmladší generaci. Každý národ touží po svobodě, důstojném životě, chce mít své věci ve svých rukou. Nepřijatelná cesta, kterou k tomu Banderovi stoupenci zvolili, znamenala nové zločiny. Lze jim do jisté míry rozumět, nelze je akceptovat. V situaci, kdy je velká část ukrajinské společnosti existenčně opět ohrožena, není vypjatý nacionalismus až fašismus, který vidí jediné řešení v etnickém vyčištění země a pomoci idealizovaného Západu, cestou ke svobodě a nezávislosti, ale do ještě většího pekla.

Neštěstím je, že prozatímní vláda v Kyjevě neusiluje o národní smíření, nový začátek, reflexi utrpení nejen jedné, ale i druhé části národa, která byla stalinismem postižena jen na jiný způsob. Místo toho, aby měl východ Ukrajiny v přechodné vládě zastoupení přiměřené svému významu pro celou zemi, jsou v ní exponenti krajní pravice, jichž je Bandera ikonou. Jaceňuk neprojevil minulý týden v Doněcku potřebu setkat se s názorovými oponenty. Místo dialogu a snahy zmírnit napětí přistupuje jeho "vláda" ke konfrontaci.

Kyjev v Doněcku ztrácí poslední zbytky moci, na proruský břeh přecházejí celé policejní oddíly, místní autority a nejnověji mladí vojáci, kteří měli potlačit "separatisty". Kyjev na to reaguje odvoláváním "zrádců" a hrozbami. Mimochodem kdo je může nahradit "lépe", než odhodlaný Pravý sektor s Banderovým praporem?

Rozumný politik by v této situaci chtěl zachránit co se dá, snažil by se především udržet zemi pohromadě. Kyjevská "vláda sebevrahů" opojená vítězstvím na Majdanu, ale žila v domnění, že ovládne celou zemi. Část "revolucionářů" by možná ráda střízlivě couvla, ale moc prostoru k tomu nemá. Problémem jsou Banderovi dědici, kteří budou nejspíš raději do svých spoluobčanů střílet, než aby přistoupili na rozum a kompromis. Slabá administrativa v Kyjevě je s nimi spojena pupeční šňůrou pomoci i účasti a musela by popřít sama sebe, aby se s nimi mohla vypořádat.

Putin na východě Ukrajiny přes přání Západu vojensky nejspíš nezasáhne, protože mu stačí sledovat situaci a čekat, až se Ukrajina sesype. Ze stejného důvodu je nutno brát s rezervou zprávy o ruských "špionech", které lze podezřívat ze snahy utužit nenávist vůči "Moskalům". Jistěže samopaly v rukou povstalců, spíše však ruských nacionalistů, nejsou žádnými vintovkami z druhé světové, ale sklady zbraní tajné služby SBU bílil už Pravý sektor. Spontánnost akcí v několika městech v oblasti lze zpochybňovat, ale přinejmenším zčásti ne vyloučit. Hlavní scénář nicméně nepíše amatér, účast tajných služeb na této (ale i na druhé straně) je zjevná.

Česká média většinou zastávají otevřeně protiruské postoje, málokdy se pokusí je vyvážit. Jednou z mála výjimek je rozhovor s běloruskou azylantkou a šéfredaktorkou ruského týdeníkuPražský telegraf Natálií Sudliankovou, který přinesl server Aktuálně.cz. Sudlianková v něm potvrzuje to, co je nezávislým pozorovatelům zřejmé: ruská menšina se cítí být na Ukrajině zbavována svého jazyka, kulturního prostředí i historie. Vnímá nepřátelství, které je ve veřejném prostoru i oficiální politice popřevratové vlády zjevné. Vágním slibům nové administrativy nevěří, chce referendum, chce plnoprávně zasáhnout do diskuze o ústavních změnách. Nejde jí ani tolik o odtržení od Ukrajiny, jako o plnou občanskou emancipaci a spoluúčast na tvorbě ukrajinské politiky, již si pro sebe uzurpují vítězové z Majdanu. Jako řešení vidí podobně jako mnozí jiní federaci, které "úřadující prezident" Turčynov říká "trhání Ukrajiny na kusy" a bojuje proti ní "uvážlivým" nasazením armády.

Skličující je v této souvislosti politika EU, která o všech výše uvedených souvislostech nemůže nevědět, ale ve vleku USA podporuje jen jednu stranu. Nejde jí o prospěch Ukrajiny a Ukrajinců, ale o geopolitický zisk. Paradoxní je, že sama nezíská nic jiného, než obrovskou chudou zemi na východě, již by musela dlouhodobě sanovat. Členské země vědí, že na to prostě nemají. Všechno, čeho se EU za její politiku dostane, je pochvala od zastydlých rusofobů či amerických neocons.

Skutečné řešení je přitom nasnadě -- dialog vzájemně si naslouchajících, spolupráce mezi EU a Ruskem na základě oboustranného respektu. Výsledkem by mohlo být postupné zlepšování situace Ukrajiny a jejích občanů, souběžně ovšem i likvidace nacionalistické munice. Proč a komu tahle myšlenka nevoní? NATO místo toho vede zatím jen informační válku, haraší zbraněmi, chce zvyšovat výdaje na zbrojení.

Kdo jiný ale z toho může mít prospěch než ten, kdo na tom chce vydělat?

0
Vytisknout
8372

Diskuse

Obsah vydání | 18. 4. 2014