Chceme, anebo nechceme do Eurozóny?

15. 4. 2014 / Miloš Dokulil

Vím, že to moc na nás občanech nezávisí. Pokud vůbec do toho můžeme mluvit. Nakonec nejde jen o nějakou libost či nelibost vůči tomuto námětu. Bez jisté výchozí kompetence bychom se asi měli zdržet radikálního úsudku. A nedat jen na možné emoce.

Zrovna teď, při příležitosti 10. výročí vstupu ČR do EU, znovu jako kdyby ta otázka kmitala, ať už v pozadí, mimo scénu, či v nadhlavníku, dokonce v osvitu možné své přitažlivosti. I když jaksi zatím jenom "teoreticky". Čili nic nám nehoří nad hlavou. Ani jako nějaký již závazný termín takového vstupu.

Samozřejmě máme jistou výhodu. Je tu před námi možnost posoudit těch výchozích 15 let existence této obchodní zóny. A máme zde k dispozici příklady, že některým státům zóny se začalo před krátkým časem proklatě nedařit. A zatím se jim pořád moc valně nedaří. A dokonce prosákly zvěsti (řeč se mluví, voda teče, že?), že v populaci vůdčího tahouna Eurozóny, v Německu, sílí hlasy po návratu k německé marce. Ne že by bylo všechno, jak náleží, třeba ve Francii, která je druhým ekonomicky nejvýznamnějším státem zóny.

Nezlehčujme zároveň, že již vznik Evropské ynie byl možná nejvýznamnějším politickým krokem Evropy za jejích možná posledních tisíc let. Měnová unie je ovšem nesrovnatelně těsnějším vzájemným poutem mezi členskými státy než spíše konfederační unie politická a právní. Zároveň bychom nemuseli zapomínat, jak rychle si od samého počátku své existence získávalo euro kredit ve světové ekonomice obecně a ve finančních transakcích zvláště.

Kupodivu, jako kdyby se od samého počátku vzniku jednotné evropské měny dost výrazně neuvažovalo o některých zkušenostech, které v tomto směru získaly při své poměrně rychlé integraci Spojené státy americké, když konečně uhájily svou nezávislost na Velké Británii. V mnoha ohledech až na tom proslulém prvním místě bývají finance. Je pochopitelné, že výchozí Konfederace amerických osad se svou osvobozeneckou válkou vydatně zadlužila; měla nemalé dluhy zvláště vůči Francii nebo Nizozemí, kromě třeba závazků spojených s dluhopisy drženými vlastními občany. Problémem od samého začátku bylo, že v jednotlivých státech americké Unie byly vzájemně výrazně nestejné profily tržní produkce. Takže když příkladně v Pennsylvánii měli jako výrobci železářských výrobků pochopitelný zájem na vysokých ochranných clech na takové zboží z Británie, v jižních státech bez této výroby měli naopak zájem na srovnatelně jinak levnějším britském železářském zboží, než aby měli upřednostňovat už tak dražší výrobky ze železa z Pennsylvánie. Totéž naruby by bylo možno uvést u zemědělských produktů. Jižní unijní státy s výhodnějšími přístavy mohly získávat z dovozu levnější rum než byl ten domácí; a domácí jeho výrobci ze severu chtěli naopak chránit vlastní výrobu vyššími cly na dovoz zvenčí. Tohle se mezi jednotlivými státy výchozí Konfederace jen obtížně slaďovalo do vzájemných kompromisů. Na začátku existence USA také neexistovala hned žádná federální banka. --- Jinak vypadá dovoz a vývoz, jsou-li k dispozici vlastní přepravní kapacity, a jiná je ovšem situace, když i v tom je podnikatel odkázán na cizí servis, jako tomu tenkrát v USA zprvu často bylo u lodní přepravy (roli zde hraje ovšem i nárokovaná míra specializace, způsobilost rychle dodat apod.). Za určitých podmínek může být dokonce výhodnější prokazovat různé služby, než přímo vyrábět.

Zrovna jsme si letmo naznačili jeden vážný problém, celní politiku státu. Jinak se řeší dovoz surovin, jinak dovoz hotových výrobků; vždy s ohledem na vlastní výrobní kapacity a na případnou reciprocitu ze strany importujících států. Někdy se říká jakoby jedním dechem "celní a daňová politika". V rámci celkové fiskální politiky se potom také řeší otázky důchodové či výše dotací do zdravotnictví apod.; samozřejmě pod jednou rozpočtovou střechou. A teď si třeba vzpomeňme, jak měli nastavenou důchodovou laťku ještě před pár lety třeba zrovna v Řecku; v důchodu tam brali ti lidé dokonce víc, než když byli ještě v řádném pracovním poměru. V celé Eurozóně tato problematika není s žádným předstihem vzájemně sladěná dodnes. A pochopitelně, pokud něco někde špatně investičně odhadli (jako třeba ve Španělsku tu následnou bublinu ve stavebnictví), není div, že také kapitálové disproporce posléze vedou k problémům na pracovním trhu (a máme tam dnes každého čtvrtého v pracovním věku bez práce).

Je ovšem možná vážnější otázka, zda se hodí zariskovat a využít již stávajících podmínek Eurozóny s výhodami bezcelního provozu, a zároveň s možností podílet se na dalších reformních opatřeních zóny jaksi "za pochodu". Nejdříve bychom ovšem měli mít veškerou svou ekonomiku bez korupčních afér a roční státní dluh by měl zůstávat spolehlivě pod těmi limitujícími 3 %. A nezodpovězenou otázkou zatím stále zůstává, zda se podaří všem těm státům, které se v rámci Eurozóny dostaly do vážných platebních potíží, z těchto potíží se aspoň zčásti v dohledné době dostat (což jisté není). A zrovna v těchto dnech se objevila mediální informace, že snad každoročně podezřele unikají z Eurozóny dva biliony eur! (Je otázkou, zda někdo jenom nesprávně přeložil angloamerické "billion"? Ale i dvě miliardy eur by nebylo jako nehospodárný únik málo.)

Takže ta odpověď na otázku z nadpisu zase jednou je typicky "česká"? Ano, ale...?

Vyjádří se k těmto problémům (včetně té hospodárnosti v Eurozóně) také kandidáti na poslance do EU?

0
Vytisknout
4028

Diskuse

Obsah vydání | 17. 4. 2014