Příběh jedné (ne)ohleduplnosti

17. 4. 2014 / Jiří Bátěk

"Emoce máme z doby kamenné." S. Grof

Aktéry tohoto malého divadelního představení byli dvou a půlletý synek s otcem, dále dva majitelé psů a tři čtyřnozí kamarádi.

Synek s otcem vydali se jednoho sobotního rána na obvyklou procházku kousek za vcelku pěkné pražské sídliště do místního lesíka. Poučeni z minulosti již hledají krapet odlehlejší destinace, kde exkrementů je méně a klidu více. Kopali si míčem u cesty mezi lesem a polem, když náhle zjevili se dva hraví, skákající psi. Pobíhali, hopsali okolo, zvědavě zkoumajíc okolí, přítomnost malého prcka jim jak jinak neušla. Majitelka psů, již paní v letech, objevila se až po nějaké době -- když už synek raději vklouzl otci do náruče. Pochopme i k velikosti těla dítěte -- ne každému je příjemné koukat přímo do očí neznámému hyperaktivnímu zvířectvu, které se odkudsi vynoří. Pozdravila, že prý je to slušnost a patří to dobrému vychování. Budiž.

Slušný člověk, pomyslel si otec. Proto se, náležitě poučen o zásadách slušného chování, osmělil a vyslovil otázku, proč že paní jde 50 metrů za svými psy, kteří jsou na volno a bez náhubku. Prý co otci psi udělali? Asi se nejdříve člověk musí nechat sežrat či pokousat, než někdo hne prstem či paní si ráčí všimnout, že existují i jiní. Otec celkem v klidu požádal paní, ať si přijde pohovořit na téma ohleduplnost či slušnost, že jen ve zdvořilém pozdravu to nespočívá. Ale paní již neposlouchala, pouze výkřiky neotravujte mě, nechte mě na pokoji za sebou zanechala. Zřejmě se paní před očima otec se synkem proměnili v dotěrný hmyz. Či jen svou přítomností vadili a dovolili se ozvat?

Trochu rozpačitě se vydala naše dvojice na další část své sobotní procházky. Po pár minutách se blížil člověk s vlčákem. Na vodíku, spokojeně kráčejíc pánovi při noze. Synek poučen již z dáli zavětřil a tušil možné nebezpečí. Pán zpozorujíc jeho nejistotu s úsměvem prohlásil, že bát se nemusí. Otec s pánem dali se do řeči. Majitel psa od pohledu pohodový a slušný člověk. Jeho světonázor dal by se shrnout takto: ničí nás peníze. Kdo nemá ostré lokty, jako by nebyl. To se pak přenáší i do mimopracovních aktivit a lidé se chovají, jakoby na zemi sami byli a kolem nich točil se svět. Pobíhání psů na území měst by řešil jednoduše. Ať je mají všichni na vodítku. A když ne, stovku či dvě by je to stálo. Ještě trochu klábosení a každý šel svou cestou.

Jiný příběh. Jedna žena, matka dvou malých dětí, šla s nimi na odpolední procházku. Jaro bylo, pěkně bylo, blázen by doma zůstával. Jedno dítě v kočáře, jedno na těle v nosítku. Dvě dámy seděly na lavičce, poblíž statný pes v klidu se procházel. Bystrý byl. Hned uviděl přicházet skupinku a namířil si to rychle k nim. Matka dvou dětí ozvala se, proč sedí tam jak káči a psa si nechytnou. Prý je hodný, nikomu nic neudělá. Aha. Vzpomínáte si, jak občas v televizi vypráví sousedé nějakého jinocha, co slušný prý byl, ani mouchu nikdy nezabil, a najednou potřísnil duši svou vraždou? Kdo zná druhé a dá ruku do ohně za to, jak se můžou chovat? Jak bychom je taky mohli znát, když každý hledí si jen svého. To jen na okraj pro "znalce" duší lidských i zvířecích. Že matce způsobily stres, je ani ve snu nenapadlo a rozpačitě civěly jedna na druhou. Aby se člověk bál jen vytáhnout paty z domu, pomyslela si.

Zarážející je, že již ani u žen, bývalých či budoucích matek, málokdy najdeme alespoň krapet snahy vcítit se do pocitů a potřeb druhých. Empatických lidí, či jen lidí s alespoň elementárními způsoby slušného chování, je jak šafránu. Přitom stačí mnohdy tak málo, aby se druzí cítili bezpečně a nevytvářily se stresové situace. Je opravdu tak těžké pochopit, že malé dítě měří metr, a když k němu přiskočí neznámý pes, tak je mu to nepříjemné a může mu způsobit trauma na celý život? Ve společnosti lze pozorovat nepěkné jevy, které ji táhnou dolů. Zdomácněla bezohlednost, sobectví a egocentrismus, snaha prosadit se za každou cenu. "Tady jsem já, a ostatní si xxx" (každý ať si doplní dle svého). Krásně je to vidět třeba na silnicích. A vždy to odnáší ti nejslabší a nejzranitelnější. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Je to opravdu tak těžké?

Můžeme si zde připomenout slova spisovatele a klimatologa Václava Cílka: "Pamatuji si, jak mi jedna paní v Káhiře říkala, že rozpad Káhiry začal v okamžiku, kdy se přestaly opravovat chodníky. To bylo před nějakými dvaceti - třiceti lety a trvá to. Postupně se stalo normální, že chodníky nejsou opravené a pak se na to navázaly další věci." Vždy to nějak plíživě začíná. A kde to bude končit? Vytlačováním pomaleji jedoucích aut na svodidla se stane normálním? Přejížděním chodců na přechodech, protože chodí pomalu? Posíláním důchodců či postižených do krematorií, protože společnosti negenerují zisk? Odlidštěním zdravotnictví, kde pacient bude až na posledním místě a nikdo se o něj nebude zajímat?

Krátká poznámka. Otec z příběhu má zvířata rád. I jednoho psa v rodině mají. V malém městě u rodičů, pěkného vlčáka.

0
Vytisknout
5235

Diskuse

Obsah vydání | 18. 4. 2014