Zpověď oběti domácího násilí

17. 4. 2014

Nemohu nikam chodit, nemohu telefonovat, jen mám občas přístup k internetu. Víte-li někdo o levném ubytování v Moravské Třebové nebo velmi blízkém okolí, dejte mi vědět prosím. Jestli je zde někdo, kdo by mě mohl asi jednou týdně odvézt k lékaři (z M.T. je to cca 8 km), ozvěte se prosím. Jestli je někdo ochoten poskytnout mi finanční podporu, prosím udělejte to ( přes účet o.s.). Nezachráníte tím jen mě, druhotně pomůžete i zachování činnosti na jedné maličké hvězdárničce.

Píšu zpověď, ale mnohem výstižnější by bylo slovo varování. Jestliže se ocitnete v situaci, která je běžně označována jako domácí násilí (fyzické, sexuální nebo psychické týrání od osoby blízké), vyhledejte okamžitě pomoc. Kde? Toť otázka, píše Dagmar Jarošová.

Posuďte sami můj případ. Před čtyřmi roky vygradovalo týrání ze strany mého manžela až k násilí fyzickému. Nejhoršímu zabránil dospělý starší a nezletilý mladší syn doslova v poslední chvíli. Psychické a sexuální bylo na denním pořádku.

Události těsně předcházející tomuto násilí: tou dobou jsem kvůli onemocnění kloubů přišla o práci, nemohla jsem vykonávat ani běžné domácí práce a sex, to bylo něco nemyslitelného.

Abych si nepřipadala jako úplně zbytečný člověk, začala jsem organizovat dobrovolnickou akci, jejímž cílem byla rekonstrukce a znovuobnovení činnosti nedaleké lidové hvězdárničky. Doma byla atmosféra kritická, manžel místo, aby mi byl oporou, jako já kdysi jemu, začal se scházet se svou bývalou láskou. To bych ještě tolerovala, kdyby mi nelhal do očí a jeho chování se nedotýkalo celé rodiny. Jeho matka ho ještě kryla. Spíš z nevědomosti, protože jí také lhal.

Asi po třech měsících mě doslova v minutě poslední zachraňovali na JIPce, diagnóza- rozsáhlá masivní oboustranná plicní embolie. Taková plíživá forma. Přežila jsem bez následků, jen mě čekala asi roční léčba Warfarinem. Asi týden po návratu z nemocnice mě manžel napadl. Kopal do žeber, pak napřáhl ruku s prázdnou lahví a chystal se udeřit mě. V tom mu zabránili synové, které přivolal můj křik.

Volali jsme jeho rodičům, ti si ho odvezli. Já na internetu našla kontakt na nějakou poradnu. Dostalo se mi obecných informací a doporučení nahlásit incident na policii. Tím jsem se stala "udavačkou, lhářkou, hysterkou" atd. Další napadení asi po týdnu bylo určeno mně, ale odnesl to jen počítač. Policii jsme volali, ale manžel se mezitím vypařil.

Zůstala jsem sama, s mladším synem (starší dokončoval školu a bydlel na internátě). Bez financí, bez možnosti se kamkoliv dopravit.

Tak začalo tříleté období stěhování z místa na místo, vždy na nějakou krátkou dobu. Po roce odloučení došlo k rozvodu na mou žádost (podmínka dalšího poskytování příspěvku ve hmotné nouzi). Ten příspěvek stačil sotva na ubytování. Abychom se synem přežili, musela jsem exmanželovi za jeho finanční podporu poskytovat sexuální služby dle jeho přání. Všechna hrdost musela stranou. Kdykoliv jsem se pokusila navázat nějaký vztah, okamžitě udělal vše, aby mi to znemožnil. To trvá dodnes. Jeho rodiče nemají tušení,že mě neustále nutí, abych zůstala v jeho životě. Obhajují jej a chrání.

Jediný kamarád, který mi pomáhal (J.G.), se kvůli mně ocitl sám málem na ulici. Alespoň se i nadále stará o mou fenku, která už nikdy nemůže být znovu moje. Také moje maminka mi pomáhala,ale už nemá jak.

Po celou dobu pracuji jako dobrovolník pro hvězdárnu Moravská Třebová, rozhodně se necítím jako příživník ujídající zadarmo ze státního chleba.

Současná situace: v lednu letošního roku mi byl přiznán ID II.stupně, dostávám důchod ve výši jen o málo vyšší, než jsem dostávala příspěvek ve hmotné nouzi (celých 4142 Kč). Žiju sama. Jsem asi 7 týdnů po další plicní embólii, tentokrát jsem nebyla v tak hrozném stavu, jako při první. Ovšem budu muset na vyšetření, jestli nejde o nějakou dědičnou poruchu srážlivosti krve. Na Warfarinu asi po zbytek života. Stav hladiny INR nestabilní. K lékaři se dostávám jen, když se mi podaří sehnat někoho, kdo mě odveze, a zaplatím mu benzín. Mám těch neduhů více, hlavně klouby neslouží a jediné léky na bolest, které mohu užívat jsou opiáty. Ty jsou návykové, tak zatím odmítám. Stejně mi od bolesti moc nepomáhají. Jsem nedoslýchavá a trpím tinitem, štítná žláza nefunguje , jak má, samozřejmě se to hluboce odráží na psychice.

Od návratu z nemocnice nemám kde bydlet. Zkoušela jsem inzeráty, prosila jsem exmanžela, ať mi pomůže. Jen sliby. Já totiž odmítám plnit jeho podmínku poskytování sexu za každou pomoc. O pomoci státu si můžu nechat jen zdát.

Stal se ze mě v mých 42 letech bezdomovec, pracující na zkrácený úvazek pro hvězdárnu. Zbytek práce, která je potřeba pro provoz, dělám dobrovolnickou formou. Jde především o program pro děti, o jejich vzdělávání. Založila jsem i o.s. na podporu hvězdárny. Pokud svoji činnost na hvězdárně ukončím, padne znovu i hvězdárna. Jenže tím by se moje situace stejně nezlepšila.

Možná píšu nesouvisle, rozhodně však za svými slovy stojím.

Moje varování a doporučení zároveň:

jste-li oběť domácího násilí, navíc ve věku po třicítce a zbytek vaší rodiny má svých problémů nad hlavu, zapomeňte na rady krizových center a policistů. To pomůže jen v opravdu krajních případech, kdy oběť končí těžkým ublížením na zdraví nebo smrtí. Jediná platná rady je mluvit o tom. Násilníci se za svoje chování stydí, nechtějí ho přiznat. Možná neskončíte jako já -- žebráním o pomoc. A já o pomoc prosím zde, nemám se už kam jinam obrátit.

Nemohu nikam chodit, nemohu telefonovat, jen mám občas přístup k internetu. Víte-li někdo o levném ubytování v Moravské Třebové nebo velmi blízkém okolí, dejte mi vědět prosím. Jestli je zde někdo, kdo by mě mohl asi jednou týdně odvézt k lékaři (z M.T. je to cca 8 km), ozvěte se prosím. Jestli je někdo ochoten poskytnout mi finanční podporu, prosím udělejte to (přes účet o.s.). Nezachráníte tím jen mě, druhotně pomůžete i zachování činnosti na jedné maličké hvězdárničce.

0
Vytisknout
6790

Diskuse

Obsah vydání | 22. 4. 2014