Bagatelizaci zločinů Spojených států vnímám stejně jako bagatelizaci holocaustu

18. 4. 2014 / Daniel Veselý

Člověk skutečně nevychází z údivu, kolik nesmyslných tvrzení čeští novináři posedlí ukrajinskou krizí dokáží, pravděpodobně za svitu luny v úplňku, vytvořit. Novinář Michal Musil na internetových stránkách ihned.cz uvádí alespoň v mých očích zcestnosti typu "V dějinách najdeme omyly, chyby, dokonce i zločiny americké zahraniční politiky: tiché přihlížení vraždám a podpora nechutných režimů ospravedlňovaná argumentem, že jde o "menší zlo" stojící proti "většímu zlu", tedy sovětskému totalitnímu komunismu", ZDE Skutečně nedokáži posoudit, jestli tuto bagatelizaci utrpení milionů lidí v desítkách rozvrácených zemí autor myslí vážně, nebo se jen nachází v dočasném pominutí smyslů vinou agresivní Luny.

Chtěl bych vyjádřit jisté rozčarování nad tím, jak nedostatečně je veřejnost obeznámena s oněmi "prohřešky" USA ve stylu "dělaly se přece chyby, soudruzi, ale z krizového vývoje jsme se poučili". Kdyby s nimi byla seznamována tak, jako je seznamována s každým zkřiveným vlasem rukou minulého režimu nebo nyní každým kročejem ruského Demiurga na Ukrajině, bylo by to ku prospěchu naší veřejnosti už díky tomu, že by se více vzdělávala a naučila by se nahlížet na mnohovrstevnatou realitu detailněji. Nicméně kvůli intelektuální nepoctivosti české novinářské a politické obce jsou USA stále považovány za benigní a četnickou velmoc, rutinně patrolující a trestající darebácké státy, a veřejnost v převážné míře žije v umně naaranžovaném bludu. Ono je skutečně těžké vzdorovat masivní, nikdy předtím tolik koncentrované propagandě, která se na nás line odevšad, aniž bychom reflektovali skutečnou a nezmrzačenou realitu.

Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se česká veřejnost dozvěděla o dopadech oněch eufemisticky řečeno "nešvarů" americké politiky ve světě, tak by se zřítily sny mnoha jedinců, jež jsou až s náboženským zanícením cizelovány. Není to věru příjemné zjištění -- žít dlouhé roky ve lži, podobně jako stalinisté v Sovětském svazu do XX. sjezdu strany i poté.

Americké "omyly", "chyby" nebo "tiché přihlížení vraždám" jen v Indočíně zanechaly tři země v troskách, zatímco Kissingerův rozkaz k bombardování Kambodže "chci, aby zasáhli všechny cíle -- velká letadla, malá letadla, všechno co můžou udělat. Vezměte všechno, co létá na všechno, co se jen pohne" je de facto pobízení ke genocidě ZDE. Americká intervence ve Vietnamu, Laosu a Kambodži byla na řadě míst jednoduše vyhlazovací kampaní; třeba na Planině džbánů v Laosu, v hustě obydlené deltě Mekongu ve Vietnamu nebo v rurální Kambodži, kde americké bombardování posílilo dezorganizovanou partu Rudých Khmérů natolik, že ti posléze dovršili "dekádu genocidy" v Kambodži ZDE. Ve Vietnamu byly vybudovány "koncentrační tábory" (tzv. Strategic Hamlets), kam bylo nahnáno několik milionů lidí, jelikož bylo nutné masově separovat zrna od plev -- vesničany od Vietkongu, aby charismatická guerilla utlačované venkovany nenakazila "virem" rekrutu do jejích řad. Navíc v těchto převážně zemědělských oblastech neměly oběti bezhlavého bombardování tu výsadu jako Evropané za 2. světové války -- možnost ukrýt se ve sklepních krytech.

Suma sumárum: Americká agrese, jež měla za úkol zničit národně osvobozenecké ambice ve Vietnamu, a její rozšíření do dvou okolních zemí přinesla smrt asi 4 milionům lidí. Další miliony osob zmrzačila a vysídlila (asi 12 milionů lidí podle statistik Bílého domu ZDE ); dodnes se v regionu rodí znetvořené děti následkem největší chemické války v dějinách, která kontaminovala ornou půdu a spálila tamní lesy na troud ZDE , již stejně jako bombardování Jižního Vietnamu bombami a napalmem zahájil už John F. Kennedy. V Laosu, zemi bombardované na světě nejvíce, lze i dnes narazit na dosud "netknutá" minová pole.

V přibližně stejné době, kdy Spojené státy posílaly leteckými útoky velkou část Indočíny do "doby kamenné", přesněji během několika měsíců v letech 1965 až 66, v nedaleké Indonésii probíhala genocida, o níž či spíše jejích dopadech se moc neví. Šlo o likvidaci indonéských komunistů (PKI) a jejich přívrženců, většinou chudých bezzemků. Nejenže CIA poskytla indonéským hrdlořezům seznam se jmény vlivných komunistických předáků, které pak jednoho po druhém odkráglovali, ale na genocidě se americká vláda podílela i jinými způsoby: zásobila indonéskou armádu zbraněmi, poskytla jí finance a trénink, vysílačky, aby masakry probíhaly efektivněji, jak mezi dalšími uvedl režisér snímku The Act of Killing, který byl promítán i na festivalu Jeden svět, Joshua Oppenheimer ZDE. Indonésie se tedy poté, co byla zlikvidována jediná strana, která měla značnou podporu zdola, otevřela americkým a ostatním západním investorům a koncernům, jimž PKI a její přívrženci stáli v cestě. A to za cenu vyvraždění půl milionu až tří milionů lidí a uvěznění dalších 1.5 milionu osob. Těžko proto psát o "tichém přihlížení vraždám" ze strany USA, jak alibisticky a cynicky uvádí Musil.

Poslední příklad amerických "chyb a nešvarů" je přímo ilustrativní. Irák od napadení Američany v roce 1991 až po dnešek. První válka v Zálivu a následující ekonomické sankce poslaly statisíce až milion Iráčanů, především dětí do pěti let věku, na smrt, nehledě na cílenou destrukci civilní infrastruktury, včetně odpadních systémů, škol, nemocnic, zamoření pitné vody a paradoxně posílení tyrana a jeho suity. Irák byl už na kolenou, jeho střední třída byla téměř zdecimována, kdysi vychvalované irácké zdravotnictví a školství byly zničeny. Následovala druhá invaze, "jejíž pozice před mezinárodním právem je mírně řečeno sporná", jak eufemisticky píše Musil; invaze, která mimo jiné spustila sektářskou válku, jejíž následky jsou krutě citelné ještě dnes: celkově přišly o život další statisíce lidí, možná více než milion osob.

Pokud bychom vycházeli z logiky pana Musila, tak by třeba zvěrstva Himmlerových vyhlazovacích komand na východní frontě za 2. světové války nebo obří hromady mrtvol v koncentračních táborech od Dachau až k Belzecu mohl též popisovat jako "prohřešky", kdyby přijal jinou perverzní ideologii. Obětem bývá jedno, padají-li na ně nedemokratické nebo demokratické bomby, smrt prostě bere všechno -- nerozlišuje.

Autor automaticky považuje "sovětský totalitní komunismus" za horší než americkou zahraniční politiku. Pro občany bývalého Sovětského svazu jistě, ale pro zahraničí to platí jen ztuha. Například řada historiků, která se podílela na vypracování publikace o studené válce The Cambridge History of Cold War ZDE, tvrdí, že v letech 1960 až 1990 se disentu ve východoevropských satelitech Sovětského svazu neděla zdaleka tak krutá příkoří jako disentu v zemích, kde Bílý dům upevňoval svou dominanci ať už vojenskou silou, okupacemi, nebo prostřednictvím pučů či proxy sil.

A nyní se podívejme, jak probíhala ruská anexe Krymu, kde se počet obětí dal spočítat na prstech jedné ruky, i když násilí v ostatních částech Ukrajiny eskaluje a krize ještě bohužel zdaleka není zažehnána. Obdobné je to s rusko-gruzínskou válkou, v níž padly řádově stovky lidí, a již neprovázela žádná obří destrukce. Jak to, že barbar ranku Putina při těchto vojenských operacích nepovraždí statisíce lidí, vždyť je to právě Putin -- tresť žlučovitého zla? A zároveň hleďme na jazykovou hysterii české novinářské a politické obce. Samozřejmě, že USA jsou horší než Putin, příkladů je přehršle -- tento pohled Musil ale vnímá jako smutný fakt. Avšak, podle jeho mínění, "zahraniční politiku tam (v USA) tvořili různí prezidenti z dvou různých stran, které se na základě svobodných voleb střídají u moci a které se tvrdě kritizují". Ó, ten cynický alibismus pro bagatelizaci či přímo omluvu týkající se milionů povražděných "americkými hochy" a jejich spojenci.

0
Vytisknout
10803

Diskuse

Obsah vydání | 22. 4. 2014