Jaký postoj by současný Peroutka zaujal k Putinovi?

Dynamický život 2015

23. 4. 2015 / Bohumil Kartous

Rusko oslavilo šedesáté druhé narozeniny svého prezidenta Vladimira Putina způsobem, který odpovídá všem oněm pronikavým úspěchům, jež tento muž za patnáct let své vlády svému národu přinesl. Jak dnes věci stojí, nemají Rusové nikoho, koho by ve svém panteonu národních hrdinů postavili výše.

Odčinil v rekordním čase většinu následků rozpadu Sovětského svazu a let devadesátých, v jejichž bezvládí si oligarchové rozebrali zemi. Ze státu, o jehož mínění se západní mocnosti po mnoho let jen nedosti upřímně a nedbale zajímali, učinil stát, do jehož hlavního města putují ministerští předsedové všech současných světových mocností, považujíce jaksi za dosti přirozené, že jim jest jíti za ním, ne jemu za nimi; mnohé návštěvy německé kancléřsky a návštěva amerického prezidenta nejsou sensací světových dějin, jsou považovány za samozřejmé. Historie ještě před nedávnem vnímala Rusko jako oslabenou někdejší supervelmoc, jeho ambice se však pod Putinovým vedením znovu stávají nepřehlédnutelnými.

Odčiniv řadu následků rozpadu Sovětského svazu, připojil Putin k Rusku území, jež k němu nepatřila po dlouhá desetiletí. Neuložil za to svému národu dosud žádnou větší oběť než ozbrojiti se, uskrovniti v některých vedlejších životních příjemnostech a ukázněně jíti za jeho vedením. Boris Jelcin, jenž dopustil hluboký ekonomický i mocenský propad Ruska, se v  poměru ke svému následovníku jeví býti nepodstatnou a takřka smutnou kapitolou novodobých ruských dějin. Všechno, co se Rusům před patnácti lety zdálo snem, učinil dnešní jejich prezident skutkem; nasytil velkými kusy ruskou národní hrdost, utlačenou po ztrátě postavení světového hegemona; položiv připravený meč na východní hranici, zajistil si právo pořádat Ukrajinu, Pobaltí a vůbec všechny někdejší územní součásti Sovětského svazu po svém; jakási nové, ještě nepřehlednutelná stavba je tu v počátcích (…)

Parafráze části textu Ferdinanda Peroutky Dynamický život, který vyšel v časopisu Přítomnost 26. 4. 1939.

Takto nějak mohl by vypadat text Ferdinanda Peroutky, kdyby žil v roce 2015 a samozřejmě kdyby tomu historická konstelace chtěla. Autor si netroufá tvrdit, že by Peroutka skutečně takový text napsal, nemíní ho obviňovat z antisemitismu, ani z obdivu k Adolfu Hitlerovi, o němž ve svých komentářích s nepochybným uznáním vůči jeho politickým schopnostem psal. Příznivci Ferdinanda Peroutky obhajují jeho postoje tím, že byl realistou. Ano, to nepochybně byl. Nebylo jistě snadné publikovat kritické texty ve vznikajícím protektorátu a Peroutka byl nakonec pravděpodobně vyhodnocen jako člověk, který nebude šířit německou propagandu a bude lepší ho uklidit, což se také stalo.

Celá diskuse, která v českých médiích probíhá, se opět vede nad nesprávným tématem. Tématem není Peroutka, tématem je možná paralela se současností. Ruský prezident Putin je velmi často přirovnáván k Hitlerovi, což je z historického hlediska stejně pochybné, jako snaha udělat z Peroutky nacistu. Pomíjí to zcela historický kontext. Nicméně i Putina by bylo možno, stejně jako to činí Peroutka ve svém textu Dynamický život, pojímat jako velmi úspěšného politika, jehož zásluhou se Rusko vyhrabalo z propadliště dějin a brutálně mocenským způsobem obhajuje své někdejší postavení ve světě. Takový Peroutka dnes pravděpodobně žije někde v Kyjevě, nebo možná někde na východní Ukrajině, a stojí pravděpodobně před úplně stejným dilematem…

0
Vytisknout
7201

Diskuse

Obsah vydání | 28. 4. 2015