3. 5. 2017 / Miloš Dokulil
Předběžně
jsem v Britských listech poukazoval na „Širší
souvislosti prezidentských voleb ve Francii“ 21.
4. 2017.
Asi je žádoucí si připomenout, že v těch letošních francouzských prezidentských volbách do druhého kola nepostoupila se svým reprezentantem žádná z delší dobu tradičních tamních stran; ani republikáni (kteří tam v předpovědích měli nakročeno), ani socialisté (z nichž ani zrovna pocházející tč. úřadující prezident republiky ne že by takto měl naději na druhé funkční období!).
Emmanuel Macron jako nyní kandidát 2. kola volby prezidenta dokonce se v 1. kole dostal celkově na prví místo mezi všemi kandidáty, i když se předtím spíše čekalo, že v tom 1. kole by bylo štěstím, pokud by se slušně umístil za Le Penovou (která skoro celé ty čtyři měsíce podle výsledků z průzkumů celé pole možných kandidátů na prezidentskou funkci bez ohrožení kýmkoliv druhým stále vedla). Přitom byl Macron dost často uváděn jako někdo, kdo ani nemá dost přijatelných zkušeností pro funkci, o niž se spolu s dalšími možnými konkurenty ucházel.
Asi je účelné si připomenout, že s nástupem prezidenta Hollanda (za Socialistickou stranu) do této čelné funkce spadá vjedno rovněž činnost E. Macrona v prezidentově týmu. Později – v rámci téže vládní garnitury – Macron byl pověřen funkcí ministra hospodářství. V té době, kromě přímých zkušeností v náročném úřadě, získal další cennou praxi třeba během svých vystoupení v rámci parlamentních komisí. To si zřejmě též mj. občas musel uvědomit, že stranická politika bývá nejednou brzdou předpokládaného funkčního přístupu k řešení třeba zrovna v parlamentě projednávaných otázek; přičemž – pokud by se nemuselo přistupovat k projednávaným problémům dogmaticky – příhodné řešení by se asi spíše našlo „napříč politickými stranami“. Takto zřejmě asi také posléze se v Macronově hlavě objevil nápad, zda by se nedala dělat politika funkčněji; a potom snad, i zřejmě příkladně, přímo z prezidentských pozic. Přestal působit v socialistické vládě a v rodném Amiens založil politickou stranu, nejdřív především k přímé podpoře vlastní kandidatury pro blížící se prezidentské volby. Té straně dal název „En marche!“ (Česky „Pochodem vchod!“) A co se v relativně krátké době nestalo? Tato zcela nově vzniknuvší strana má dnes na 250 000 členů; což je dvakrát tolik, než kolik jich má etablovaná Socialistická strana, s nesrovnatelně delší a mnohokrát doloženou tradicí! (Míra účinku působení tohoto členstva na voliče ve stávajících prezidentských volbách zatím zhodnocena ještě nebyla. Musíme si jistě počkat na 2. kolo!)
Je samozřejmé, že v současností zadaném rámci mnohé jiné náměty v souvislosti s oběma kandidáty prezidentství jsou sekundární, ne-li opomenutelné. Jenže média zašťourala i do soukromí potenciálního prezidenta Macrona. Tak, že sice evidují, že by měl mít jako případný zvolený prezident svou „první dámu“, jenže zatím je tento námět pro E. Macrona provizorně nefinalizovaný. Je sice ženat, ale tč. má partnerku, Brigitte Trogneux, s níž zatím sezdán není. Takže, kdyby Macron 2. kolo vyhrál, na svou legalizovanou „první dámu“ by si museli jak jeho voliči, tak jeho nevoliči ještě počkat. A navíc se zatím bližší publicity nedočkal ani Macronův pes, se jménem Figaro. (Přičemž se spekuluje, zda je to jenom náhodný souběh jmen, když stejný název má i republikánský proslulý deník!)
Možná bychom měli ještě teď zmínit pár Macronových politicko-hospodářských priorit. Zřejmě hodlá být mluvčím volného obchodu, chce posílit euro a vztahy s EU, je si vědom žádoucnosti větší míry šetření státními penězi a lepší dispozice pracovními místy ve státních službách, a zcela obecně hodlá rovněž posílit tzv. „tradiční hodnoty Francie“.
A pak je tu jeden další nepřehlédnutelný problém pro oba kandidáty 2. kola volby. Dojde do pěti týdnů ve Francii k dalším volbám, a to k těm parlamentním (11. a 18. června 2017). Protože je Francie parlamentní republikou, jejíž prezident(ka), aby měl(a) úspěch, si musí „naladit“ především parlament ke vzájemné shodě. Kdyby sice byl Macron zvolen prezidentem, ale zároveň neměl pojištěny aspoň zčásti ty parlamentní volby poslanci s příbuznými politickými názory, mohl by zůstat jen loutkou parlamentu. A ve všech dosavadních parlamentních volbách ve Francii se prosazovaly zatím přece jen tradiční strany. Teď se – v každém případě hodně brzy – ukáže, do jaké míry E. Macron vytvořil funkční základ nejen k vlastní prezidentské volbě, ale též k nastávajícím volbám parlamentním. Volebních středisek po Francii bude celkem 577. Údajně je prý Macronova strana „En marche!“ připravena ve všech volebních obvodech se maximálně zasadit o voličskou přízeň pro sebe. Pokud by Macron vyhrál teď rozhodující 2. kolo prezidentských voleb, měl by již předběžně nachystaný nemalý počet aktivistů také pro ty volby parlamentní. Teprve po 18. červnu by si potom snad mohl poněkud oddychnout, pokud si již včas a účinně pro žádoucí vyústění té parlamentní situace připravil podmínky, aby jeho strana uspěla. Ale to zatím předbíháme. Před námi je zatím ovšem 7. květen…
Diskuse