Bodláky Václava Duška
4. 5. 2017 / Václav Dušek
Mírové holubice dávno došly. Všeobecně se mír pokládá za zvrácenou slaboduchost, proto: Píchni ho, řízni, pusť mu krev! Zatím sedíme u stolu, cpeme těřichy laskominami, necháme se bavit hereckými štramandami a drsnými šmíráckými chlapíky; bojové linie vzdálené. Smrt není zlá, přichází nečekaně nebo zvolna. Chrastění zbraněmi, generálské nápady, politické bahno, spiklenecká centra, životy vyhasínají díky tuposti nejvyšších lotrasů. Starost nezměrná, dotěrná– do kterého sboru se přihlásit a nestat se čítankovým bídákem. Vytváření pravdy ze lží mistrovsky ovládají síly z nepostižitelných kruhů.
Bílé holubice někdo postřílel, Picasso se v hrobě obrací. Kolik mírových setkání na nejvyšších úrovních od druhé světové války se konalo, kdo je spočítá? Světa řád – neřád! Bezmocně sledujeme, jak se pod rouškou pokroku vraždí, klamání hladových nás nechává povětšinou chladnými; potravinová pomoc se kterou se prý kšeftuje nedostačuje. Samovládci, krutovládci, šílenci, ovládají krajiny, vybíjejí uvláčené obyvatelstvo – důvod se vždy najde. Do míst temných holubi nelítají!
Rok 2009 je mladá historie. Tehdy ukrajinská krasavice, prokáznice, půvabná politička Julia Tymošenko, tančila v nabitém sále se slavným ruským zpěvákem Baskovem; tanec porozumění, budoucnosti, přátelství, požehnání božího! Svět zalit sluncem, ale temná mračna a nacionalistická evangelia se již blížila; nyní známe jiné oslavné tanečky, nelidské, primitivní, zhoubné. V oděských ulicích nezaslechneš popěvky – druzja kupite papirosy, za rohem se neprodávají bubliky, atmosféru doby vyzpívá Džemnočka Chalid; můžeš želet probitých let, kdy tě hnala kupředu šálivá kariéra…
Špičky politických lodivodů selhávají, na vině jsou zahálející peníze, tajemné investice, významná postavení, jedovatá pýcha, spavá hloupost, přechytralost budižkničemů; ve víru nezákonných běsů, osočují se nacionalistické lasičky, přihrávají primitivům potravu válce, vyhrabávají vzájemně historické odpornosti, kasají se, jak zatočí s vybraným nepřítelem – zničit, sejmout, popravit, upálit, zastřelit, umučit! Zabili jste mi strejčka, tady máte před držku!
Mapy státních hranic doznaly změny. Stačí vyhnat sousedy za humna, sebrat jim namamoněný majetek, odborně školit nedospělá telata k modlitbám za zachování nespravedlnosti; křik a drzost, základ státního útvaru rozpínavých bubáků. Noví osídlenci nevyřknou slova o nespravedlnosti. Po letech se zlo zapomene, nastanou další starosti – a chudoba ducha, základ ničemností, nepomine. Násilí plodí násilí – násilí ale plodí i nenásilí.
Stokrát mi říkejte, že musím pomáhat… ale ano, jistě, rád, ale komu a proč!? Nechat se ožebračit, zabít, zneuctít, takovou si přestavujete holou pomoc tlupám, které údajně vyznávají neutuchající lásku k bohu velebnému z velebných?! Pohádkám jsme odrostli. Nazývejte věci pravými jmény, to bude stačit! Jejich právo je pro nás bezuzdným bezprávím, naše právo je pro potřebné utečence nedokonalost nevěřících psů.
Nenávist do morku kostí sžírá potupené, nevybíravá ekonomická závislost, samá zábava k popukání. A nejeden idealista touží ještě stále po bílých holubicích.
Kdo řídí svět, mýlí se, neřídí ničeho a jepičí pýcha jeví se směšnou.
Copak ti svéhlaví političtí machři četli slova: Svému bratru nebudeš půjčovat na úrok, ani za stříbro ani za pokrm ani za cokoli, co se půjčuje na úrok. Cizinci můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratru na úrok půjčovat nesmíš, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svou ruku na zemi, kterou jdeš obsadit. Zadlužená čeládka vyzpěvuje hymny úspěchu; dlužníkem můžeš lépe vrtěti, virtuální bankovky ničeho neznamenají, vytiskneme, dotiskneme, zapůjčíme. Kdo nedluží, nic neznamená. Partnerství máme vybudováno smlouvami, i když z minulosti víme, že v rukou držíme cár papíru.
K neuvěření, poptávka po zlatě prý stoupá, Čína se zařadila hned za Indii, nu, Indie není pouze chudobná, akorát že o téhle zemi víme málo, informace sežehnuty ohněm času, znalí zpravodajci asi vymřeli, křehounký žurnalismus odnesl vítr k Himalájím, kolotoč dohadů se rozjel díky islamistickým mírotvorcům na nových poutích za šťastnými zítřky. Daleko těžším bude asi učinit šťastnými miliardy lidiček než si honit tričko v podřipské kotlině a přerozdělovat kořist rodinným příslušníkům a věrným slouhům.
Tuny zlata vykoupeného krví leží v trezorech. Hanba! I my doma měli zlatý poklad, kde je mu konec, že? Mlčeti zlato, bratři. Mlčte.
Kosterní ostatky holubic míru nejspíše leží pochovány u krmítek blanických rytířů.
Válka proti teroru není ani zdaleka vyhrána, spirála zbrojení se od dob konce studené války roztočila rychleji než kdykoliv předtím, a to údajně v čele s německými výrobci zbraní. Krize a prázdné pokladny tlumí zatím rozvoj zbrojení pouze zlehka – průmysl se přizpůsobil novým výzvám. Ovšem není tajemstvím, že vyspělé země bobtnají díky zbrojnímu průmyslu, který my kvůli lásce a pravdě úslužně znehodnotili, abychom se do mírového zrcadla šklebili v naději, že Trpaslíkov zmůže hloupé obry; lépe být Kvakinem než Timurem, hošani! Do trezorů tečou peníze válečné, ušpiněné prackami vrahů; kdopak vzpomene biblických slov – leda svatoušek.
Máme vykladače zaručených pravd s tlamami chřestýšů – teror na jednu stranu působí obtíže, ano, pár zabitých, žádná škoda, jsou nás nenasytné miliardy, ale na druhou pomáhá teror vydělat pěkné peníze. A kdopak by se peněz bál?! Takže, lámat si hlavu, proč nelze vrahy odzbrojit, zbytečná otázka – státní pokladny syceny zbrojaři kynou, přetékají.
Koupím mírovou holubici, i použitou, cena nerozhoduje, zn. Snílek.
Diskuse