Bodláky Václava Duška

Pučisté a prčisté

16. 5. 2017 / Václav Dušek

čas čtení 4 minuty
Pučistů mnoho nemáme, pravda pravdoucí, a těch chytrých spočítáš na levé, či pravé ruce, zato prčistů máme k rozdávání. Být nafrněným a kopat první zloligu staví se být skandální, ale není zbytí, výchova se v tomto ohledu neosvědčila – i proto, že přednášející sám patřil a patří ke zlo jedovatému druhu a otravuje pohotově mladá srdce, zasévá lživá semínka nedůvěry, tváří se tajemně a oduševněle, a přitom okvětní lístky blbosti zdobí jeho prázdnou hlavu.

Hlupec z první A měl sehrát roli hlupáčka, hele ho, nafrněného panáčka, ptíčka jarabáčka, syčáčka – hrát nic nemusel, místo hlavy v držení myšlenkový bambus, od charakteru oproštěn růžovou knížkou, hubu nebezpečně jedovatou, postavičku k podpírání – budoucnost křehounká, jako ogrilovaná kuřecí kůžička.  


V zahraničí mu fandí při poslechu Bayermädels s řeznickými piany u krku čertovo kvítko, kdysi emigrantský nebožák; ocitl se takřka nahý v nepřátelské cizině, ale drželo se ho zpočátku štěstí, muška jenom zlatá. Usadil se v bytě babičky manželky, penzi staré dámy k ruce, pak ho napadlo, že zapomětlivá osůbka není příliš soběstačná – šupky hupky s bábinkou do ústavní péče… a prachy nedošly, proč také, když má osůbka zaopatření v domově důchodců. A náhle měl fricků nad hlavu! 

Zahraničí duše ničí. Mist unterpflügen – zaorat hnůj se nedaří. Škoda, že u nás nemáme podobnou věznici Černému delfínu, stojícím poblíž hranice s Kazachstánem, kde mizera žije mizerně, jak zaslouží, a zlo z něho zvolna vyprchává. Přesto, zlo je nevyléčitelné; býčci žádní, volkové v přesile, bulíků na pět prstů; pučistická drobotina hyne, prčistům není ničeho svaté, v rojích sršáňů napadají vybrané kousky, bodají, dokud nedosáhnou svého – v čele krasavice, artistky, vnučky baby Vangy, které se vyznají tady nebo támhle, za čem menja vy zgubily, optáte se, odpovědi se nedočkáte. V porevolučním období se pokora a vlídnost nenosila. 

Pučistická parta se prý učila vládnout, kde těm namočeným v láku jednomístné svobody je konec? Mistři pochodu z podchodu prezentují doma i v příhraničí podřipský dřevákov. Ministerští dovedové neletěli do Číny, museli údajně řešit komediální domáckou krizi; není nad povolené hrdinství, neletěli – nu, také doletí, vyletí. Ekonomická a politická elita v Pej-ťingu se ovšem nepřítomností našich roztomilých všeumělů ani jen lehce nezachvěla. 

Tento barevný svět prý už není pro mladý, a kdy byl, prosím pěkně, továrna iluzí vyhořela. Hasičské sbory se nám uchýlily k politickému zmáhání požárů – co blb, to sirka, ohýnek, spáleniště; vyučujeme dítka, inovujeme pohádky. Slyšte slova geniálního apoštolského hňupa, a radujte se: představte si tygříka, jak si tiskne pindíka, dál nebudu pokračovat, kupte si svěží dílko, onu čarokrásnou rozprávku o potřebách tělesných, a nedbejte toho, že babička naší paní Boženy zarotovala v rovu.

Prčisté nehynou, naopak, množí se v množírnách nemožného. Připomínají vzdáleně Spišaka slepého, kterému na věži kostela nestačí jedny hodiny, musí mít hned čtyři ciferníky. Mladý vlček hryzá na radnici do starých patlalů – a houby se stará o známý fakt, že hospodářství funguje na základě zcela prostých mechanismů, že se opakuje stále dokola, a úkoly antikorupční prevence vysychají. 

Proslechlo se, že politický elév má doma kus prezidentské zástavy – prý hanba mu. Nu, ono i mládí znamená přečasto nepředvídatelné a neléčitelné blbství. Co takhle ferinu vyhledat, ohnout, napráskat mu, a vrátit urychleně do nepolitického ohradníku. Pozor, máme demokracii. Povídáme, vykládáme, nekonáme, divíme se, a přesto doma fajnově. 

Pučisté nepučí, prčisté bují, i brojí.

0
Vytisknout
10012

Diskuse

Obsah vydání | 18. 5. 2017