Cembalistka Zuzana Růžičková a zkreslený televizní film o jejím životě

10. 10. 2017 / Jan Čulík

čas čtení 8 minut
Shodou okolností jsem zhlédl film americké soukromé společnosti Getzels Gordon Productions (natočený ve spolupráci s Českou televizi) o životním osudu cembalistky Zuzany Růžičkové (která nedávno zemřela v devadesáti letech) Hudba znamená život. Uvedla ho Česká televize, nejen ve svém vysílání (zde ho můžete vidět), ale také koncem září na televizním festivalu Zlatá Praha.

Velmi silně chápu, jak takovýto film dokáže naštvat českou televizní diváckou obec a přispět k tomu, že se lidé před volbami odvracejí od establishmentových médií a politiků a přecházejí k sledování extremistických serverů a k podpoře extremistických stran.


Je fakt, že film vyrobila společnost, která nyní sídlí ve Washingtonu, a nedá se dost dobře očekávat od komerční firmy, že nebude svůj námět stereotypizovat a sentimentalizovat. Česká televize však měla mít rozum a měla se pokusit férově korigovat aspoň ty největší excesy. Jak by kdysi bývala řekla československá estébé: Ve svém vlastním zájmu, protože pokud bude ČT i nadále nasírat lidi propagandou, dopadne to v České republice nakonec špatně.

O co mi konkrétně jde? Zuzana Růžičková byla z položidovské rodiny, a tak v patnácti letech byla s celou rodinou deportována do nacistických koncentráků, kde většina její rodiny zahynula v holocaustu. Z koncentračních táborů se vrátila po čtyřech letech jen Růžičková se svou matkou a její přijetí v poválečné Československé republice nebylo zrovna pozitivní. Někdejší přátelé, u nichž si rodina Růžičkových před deportací do koncentráku nechala cenné předměty, byli všichni nepříjemně překvapeni, že Zuzana s matkou koncentráky přežily, a ani je po návratu z Německu v roce 1945 nevpustili do bytu.

Pokud se film zabývá svědectvím o děsivé éře nacistického útlaku a vlastně i prvními pěti stalinskými léty v Československu, působí neobyčejně silně a je autentický.

Potíž je, že od poloviny padesátých let se režim v Československu začal měnit. Film to v podstatě nereflektuje a v souladu se stereotypním vnímáním celé komunistické éry vytváří dojem temného útlaku celých čtyřiceti let a dělá ze Zuzany Růžičkové a jejího manžela, skladatele Viktora Kalabise a pracovníka Československého rozhlasu, div ne antikomunistické disidenty.

Růžičková ve filmu sice poznamenává, že "šedesátá léta byla pro mě velmi významným obdobím", ale mezi bědováním na komunistickou diktaturu ta věta v podstatě mizí.

Růžičkovou nikdo nepronásledoval. Jistě, především v prvních stalinských letech (režim byl zaměřen antisemitsky) pravděpodobně občas jako židovka byla svědkem neférových diskriminačních poznámek a antisemitismu. Nicméně, za komunistického režimu měla možnost vystudovat konzervatoř, v polovině padesátých let, v době, kdy nikdo nesměl jezdit nikam (!!) dostala povolení účastnit se hudební soutěže v západoněmeckém Mnichově, kterou vyhrála. Jako vynikající hudebnice zvítězila poté v četných dalších mezinárodních hudebních soutěžích a volně jezdila do zahraničí - ve filmu stojí nad stolem plným cen a medailí, které během let obdržela, a jediné, co může říct, je, že se "režimu líbilo, že přinášela cenné devizy".

Dobře, ale Růžičková prožila svůj život v podstatě jako prominentka. Nepopírejme to. Ani ona, ani její manžel Viktor Kalabis, nebyli nikdy zakázaní a nikdy nevystupovali politicky, přestože nebyli ve straně. Znal jsem mnoho lidí, kteří za komunismu - protože nebyli ve straně - nemohli vykonávat svou profesi. Růžičková a Kalabis to zjevně nebyli.

V době, kdy byli v sedmdesátých letech  disidenti z období Pražského jara zcela vyloučeni z veřejného života a pracovali v kotelnách, se prodávaly gramofonové nahrávky cembalových skladeb Johanna Sebastiana Bacha v podání Zuzany Růžičkové všude. Vydávala je nejen západní, ale i česká komunistická vydavatelství gramofonových desek.  Jméno Zuzany Růžičkové stejně jako u kohokoliv jiného, kdo žil v Československu v sedmdesátých letech a měl aspoň minimální zájem o klasickou hudbu, bylo nepokrytě spojeno s režimem. Růžičková samozřejmě nevystupovala na žádných oficiálních komunistických akcích, hrála Bacha na koncertech  - avšak nevystupovala ani protikomunisticky. Její jméno bylo součástí kulturní politiky Husákova normalizačního režimu.

Pokud film americké společnosti konstatuje, že po roce 1968 "Růžičková neskončila ve vězení jen proto, že byla příliš známá", je to nesmysl.

Film měl férově přiznat, že komunistický režim v podstatě toleroval nepolitické umělce, interprety klasické a vážné hudby, umožňoval jim cesty do zahraničí a honosil se jimi. Uznávám, že v hloubi duše byla zřejmě paní Růžičková po celou dobu komunistického režimu antikomunistkou, velmi však pochybuji, zda to někdy před rokem 1989 veřejně řekla a férové by bylo přiznat, že jí režim umožňovat realizovat svůj talent - zatímco to mnoha jiným  lidem neumožnil, nebo jim to přímo zabránil.

Pokrytecky působí ve filmu i vystoupení některých českých "svědků", kteří si samozřejmě padesátá či šedesátá léta už vůbec nemohou pamatovat, a fabulují o tom, jaké to tehdy bylo. Komické mi přijde tvrzení jednoho takového "svědka", že má nevíc zazlé komunistickému režimu, že odnaučil mladé lidi ve školách kritickému myšlení.

Tak, zaprvé, během prvních dvaceti let komunismu nikdo lidi v Československu kritickému myšlení neodnaučil, jak se to plně projevilo v liberálních šedesátých letech. Pád kritického myšlení nastal až s generační změnou a spolu s čistkami kolem roku 1970, kdy s konečnou platností odešli ze scény lidé, kteří byli produktem škol první Československé meziválečné republiky. A bohužel, kultivace kritického myšlení se do českých škol a do českého veřejného prostoru v podstatě nevrátila ani v následujících téměř třiceti letech po pádu komunismu, jak je toho důkazem mimo jiné i tento film.


Dělat tedy ze Zuzany Růžičkové skoro až politickou disidentku mi přijde opravdu trapné - jako by všechno, co se odvysílá v České televizi, muselo mít ideologický nános. Za komunismu se očekávalo, že všechno, co se děje, bude označeno souhlasem s režimem. Paradoxní je, že tento televizní film má úplně stejný punc: Pokud se má dostat do České televize, musí být označkován obligátním, symbolickým antikomunismem, který nemá nic společného s tím, jaká byla realita, ale je to marker přihlašování se k establishmentovému hodnotovému systému České republiky, který se ale v poslední době rozkládá - právě proto, že na něm instituce, jako je Česká televize, tak tvrdošíjně trvají.

 Film mi velmi připomínal politickou propagandu z padesátých let, obrácenou naruby. Je to kontraproduktivní a bude zajímavé, kdy to pracovníkům České televize konečně dojde. Že lidi zbytečně iritují a povede to k rozvratu.

František Řezáč k tomu dodává:   Dobrý den. Vím zcela jistě, že R. vystoupila v televizi v kampani proti Chartě 77, podobně jako herci Sloup, Vinklář nebo Přeučil. Možná to bylo v jednom ČTV propagfilmu. Takový ty kydy, jako že chceme klid na práci a nic nám nechybí a všechno můžeme. Možná, že by se to našlo, pokud to kamarádíčkové v ČT nezničili. Vnímal jsem to tehdy velmi citlivě, Bach frčel a ona byla mezi mládeží oblíbená. Mě to moc zklamalo.

1
Vytisknout
17866

Diskuse

Obsah vydání | 13. 10. 2017