Bodláky Václava Duška

Důvod k bytí – není zbytí

7. 12. 2017 / Václav Dušek

Pro samou nicotnou sebelásku vystavují občany do bezmocných diváckých troubů, lidičkové dali hlasy a nedohlédli frňákovost namyšlené chasy. Přestaňte si s námi konečně pohrávat a pamatujte – máte sloužit, nevypínat se nad prostý lid! Konečně, odkud jste se vyloupli, z lidu, vejtahové, nadutci, hejkalové, nedouci, spratci, Kazimíři, holkaři, pivní nosorožíci; vystavujete si vysvědčení nedostatečnosti. A mravy máte za 5, politické mřenky.

K doživotnímu očistci odsouzení přežraní hanbáři, užívající pravidelně zaschlou šťávu z nezralých makovic, okázale hlásají pokřivené pravdy, uhlazené lži. Slyším Kurta Cobaina – The Man Wo Sold the World a jsem v rajských hájích, zajisté nečeských. Světlo očekávané naděje probleskuje podřipským krajem hojnosti. Kdeže zůstaly dny beznadějného snění v pětiletkách, kdy z domovních dvorků a zakoutích parků zněly kytary a zpěv nečachrujících flákačů – dej nám pánbůh kýbl bublin, ať nemusím topit uhlím. Impérium pýchy v setrvalém stavu. Mění se pouze vykonavatelé státní moci. Běda našemu děravému právu, v roce 70 odklidili mocní pomahači knihy a stránkové korektury do stoupy k rozemletí, stejná autorská jména a jejich knihy v roce 90 čistorodé revoluční elementy poházely k odvozu na smetiště. Doba nedoba, lidská mravní chudoba si nevybírá, vtíravé pocity zkaženosti nejsou na překážku holedbajícím se šejdířům a darebům, kteří dokonale zametou právem.

Prostopášnost vykladačů nezná hranic, partajní okultisti trpí smyšlenkami, rozkolísané oběti okázale pláčou nad vykradenými hroby maloobrů; ukolébavka pro právo banalit útočí na vyhaslé autority. Z kolumbárií politických nádeníků pochodují šiřitelé názorových bludů provázeni veselou skočnou. Strádání skončilo! Masopust málem v dohledu, ale ideologičtí kopisté mají svoje kalendáře. Potřeba je slepé poslušnosti, víry ve veličiny, ale to nesmí stát venkovští balíci na kuřích očkách pražskému výkvětu. Pěší putování přes poušť Lež doprovází žalozpěv z mafiánského písma všech svatých. Jen žádné výčitky, přehnaný respekt, pocity viny, spravedlivý hněv, bolestná trýzeň z poznání vede k bezvýznamnosti; nakup si odpustky, partajní reformace se nedaří, spasení se odkládá, ztratil se nám spasitel. Boží pravda zahalena černým flórem. Buntování se zdánlivě osvědčuje.

Na hlavu se nám snáší mediální popel. Dusivá atmosféra neustává. Cosi nás pohání kupředu, ale minulost se nám lepí na paty. Bezpráví, historický fakt. Hříšnost se pomíjí – dnes lump a zítra veličina k modlení, a hle, veličina veličin a vyklubal se nám darebák. Žiji a žít budu do smrti, mohu šířit pravdu, pokoru, laskavost, zdvořilost, respekt, ale i lež, nadutost, lumpárnu, pohanu. Tři jezdci jeli tiše doubravou, močálem jeli – mraky nad hlavou. Italské městečko Vico Pancellorum, zvony pohánějí ovčí stáda ve strmých stráních, draví ptáci krouží oblohou nad pstružími bystřinami, v lomu odpálí skálu...líbezný domov daleko, předaleko, a přesto omamně sladký! Anděl se zlámanými křídly – kostelík v Böhmisch Kahn s odpadlým zvonem ukrytý v hlubokém lese, kterým jeli kdysi tři jezdci ochránit anděla s polámanými křídly.

Mor lži a rozdrolená síla. U nás máme prý, podřipani divte se, nejvíc sebevražd. Neunést příliv štěstí není hříchem. Laciné romány z výprodeje, v kapse ani floka -  nu, panská láska po zajících skáče. Nepomůže zpovědník a rozhřešení, marně při sobě nosíš růženec, pohřební furgony připraveny – ukončit život znamená vysvobození, ale i zatracení, hříšnost, nepokoru, nevíru, zbytečnost. Máme ale také české specifikum – zkorumpovanost. I teze mají meze. Rajskou brankou procházejí rozjařilé davy a věří, že laskavost rovná se zpátečnictví. Stranickým grémium prezidentský vzkaz: vážení posranci a posrankyně – tužte se!