Čas běží, nálož tiká a my tančíme šouravé blues

20. 12. 2018 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 2 minuty

Když se mi nějak podařilo sepsout do Britských listů článek pořadového čísla 70., napadlo mne podívat se na ten první - kam se hlava za skoro tucet let pohnula. Vizuálně víme – pleš, no zuby, šediny, plachtoví namísto uší (viz ZDE).

Měl jsem zámysl se zčásti dementovat, jinde komentovat, někde potvrdit, utvrdit, případně zatvrdit. Jenomže to je všechno na nic - tedy v našich zemích českých. Navíc od června 2007 se stalo tolik věcí, že člověk bude jen těžko transponovat k dnešku.

Všechno se nám tu ale vlastně zjednodušilo na samotu u lesa. Často, velmi často už u lesa nebude. Chvíli bude možná samotou u suchých smrkových torz tyčících se k nebi jako bohové pomsty (něco jako vyhořelé mrakodrapy). A my se na to všichni budeme dívat. Buď na ta torza, nebo na to, co je za bývalým lesem, až torza zmizí. Budeme vidět skrz neles. Pokud někdo stihne holé pláně čímkoli zalesnit a sazenice udržet při životě, bude divno trvat o něco méně dlouho. Pokud ne – za trochu delší čas si příroda poradí i sama, smutné divno bude ale nezvykle, nezvykle dlouhé.

Jestli ani tahle, do jisté míry šílená okolnost nepohne s naší duší – s naším přístupem – s naším ne-citem k přírodě - je to přece jasné! Co pak s námi? A netřeba žádných dalších rádoby-chytrých článků. Je to skoro, jako kdyby v opačném gardu někdo seděl v kině na skvělém sci-fi ve 3D s ohrnutým nosem a pak mu někdo dal na chodbě číst článeček na stejné téma, aby ho přesvědčil, jak to bylo skvělé. Co už dělat, pokud člověka neosloví ani dokonalá vizualizace?

Ale abych nekončil jen konzumistickou depkou – říká muž ženě: "Mámo v televízi bylo, že prý není radno si kupovat telefon, dyž je huhlavei - jak dyby to snad někdo normální dělal."

0
Vytisknout
9171

Diskuse

Obsah vydání | 27. 12. 2018