Pamatuji si na jednu adeptku univerzitního studia, která si nevybavila naprosto a vůbec nic o druhé světové válce. Původní otázka se týkala osudů Francie v tomto konfliktu (kandidáti věděli předem, že jedna z otázek bude na historii dané jazykové oblasti zaměřena). Když jsem pochopil, že kandidátka nemá ani potuchy o Maginotově linii, o "divné válce", že nezná pojem "blitzkrieg", neví nic o rozdělení poražené Francie, neví, proč se mluví o vichystickém režimu, kdo byl Pétain, a dokonce ani de Gaulle, snažil jsem se ji zachránit rozšířením tématu: ví aspoň kdy druhá světová válka vypukla a na kterém místě? Zase nic. Říkám tedy, zkusíme se toho data dopracovat: když Německo okupovalo české země a zřídilo Protektorát Čechy a Morava, ještě to nikomu za válku nestálo, takže válka vypukla zřejmě o něco později. Kdy u nás německá okupace začala? - Ta osůbka neznala ani datum 15. březen 1939, které by mělo patřit k nejzákladnější vědomostní výbavě českého občana. Samozřejmě nebyla přijata a možná to vnímala jako nespravedlnost.

Je to snad extrémní případ, ale historická orientace většiny uchazečů byla jen o málo lepší. Nedá se nic dělat, žádné širší vědomí historických dějů se nedá zbudovat bez nějaké pevnější faktografické osnovy. Jestli si naši reformátoři, kteří chtějí vycházet vstříc nevědomým studentům, představují, že stačí, když kandidát u maturity řekne, že Velká francouzská revoluce se odehrála někdy mezi 16. a 19. stoletím (že to odpovídá pojmu novověk, už ovšem vědět nebude) a bojovali v ní kteřísi proti jakýmsi, přičemž na doplňující otázku, kdo byli jakobíni, odpoví, že francouzská dynastie, pak jsou oni ještě větší ničitelé než profesoři historie "na rakousko-uherský způsob".

Při těchto diskusích vzpomínám vždycky na profesora Václava Černého, který pokládal za nevalnou už naši vzdělanostní úroveň a během té krátké doby, kdy jsem pod ním studoval srovnávací literaturu, několikrát řekl zhruba toto: Dokážete-li skutečně vymyslet podnětný, originální a podložený výklad nějakého literárního jevu, směru nebo období a dokázat ho na dobře voleném souboru literárních děl, přijďte a předveďte.

Bylo to nelichotivé a snad i zraňující, ale přesné a pravdivé; a pomáhalo to. Také jsme chtěli dokázat, že v nás něco je. Dnes jako by si pokrokoví pedagogové mysleli, že lepší postup je studentům lichotit a udělat z nich zákazníky a pány. Za svého působení na filosofické fakultě jsem si občas říkal: Snesl by Šalda nebo Černý, aby je studenti po každém semestru hodnotili a případně si stěžovali, že je pan profesor nedokázal nijak zabavit? O tom, že škola by měla ve studentech budovat mj. také schopnost kritického a tvůrčího myšlení, naprosto nepochybuji: jak jinak by mladí adepti našli cestu k oněm podnětným a neotřelým pohledům na věci? Jenže prázdné hlavy ze své prázdnoty žádný zázrak nevykřesají, je potřeba do nich nejprve dostat jakýsi přehled o "předmětu poznání", neboli povědomí o faktech, vztazích mezi nimi a také o tom, co se už v dané problematice udělalo (abychom se u nás jako v každé zaostalé společnosti pořád neprobourávali do dávno otevřených dveří). K tomu slouží mj. také struktura výuky. Někdo debatuje o dějepise a nějak při tom nemyslí na to, že student se učí např. také matematiku nebo chemii. Myšlení (čili inteligence) se má rozvíjet ve všech svých složkách, k nimž patří také dnes tolik opovrhovaná (krátkodobá a dlouhodobá) paměť. Každý vyučovací předmět přitom klade na inteligenci nároky trochu jinak. V dějepise nebo zeměpise se bez faktografie prostě obejít nelze a studenti by základní fakta měli vstřebat (tady je spíš hlavní otázka, jak látku podat bez přemíry zatím postradatelných detailů), matematika, ale i studium literárních textů jsou pak daleko vhodnější právě k onomu rozvíjení samostatného myšlení, po kterém se tolik volá.

Naprosto však neplatí, že škola by měla být bůhvíjak snadná. Jejím účelem je lidský mozek rozhýbat, ale také vychovat lidského tvora k poznání, že mozek je potřeba NAMÁHAT. Má-li být veškeré velké namáhání mozku odstraněno, nejjistější by bylo školy úplně zrušit.

Vytisknout