Liberalismus vs. falešný Klaus

20. 3. 2019 / Petr Homoláč


Ten termín "falešný" začal v české politice kdysi razit Václav Klaus a nálepkoval jím své ideové a politické oponenty a názory jemu nevyhovující. To adjektivum bylo v těch souvislostech neobvyklé - proč by jeho oponenti měli být falešní a tvrdit něco, čemu nevěří? Nota bene ve svobodné a otevřené společnosti? Za vlády komunistů ano, to jsme se přetvařovali všichni, ale ve svobodné společnosti to nedávalo smysl.


 

Dnes už si důvod Klausova podivně častého užívání slůvka falešný lze domýšlet. Klaus sice tehdy říkal a přesně formuloval to, co česká společnost chtěla slyšet - že chceme na Západ, že nechceme žádné třetí cesty, které vedou do třetího světa atd., ale přitom on sám, jak dnes už víme, tohle zrovna moc nechtěl. Líbil se mu autoritativní styl vládnutí, jen říkat to nahlas tehdy nebylo přijatelné.

Nebyl to tedy právě Václav Klaus, kdo říkal něco jiného, než co si opravdu myslel a čemu věřil, kdo byl falešný?

Navenek byl tehdy Klaus dokonce západnější než ti, co se k nám ze Západu vraceli. Vystupoval jako zanícený thatcherovec a navrátilcům vzkazoval - my vás tu nepotřebujeme, my víme lépe než vy, co máme dělat, my jsme totiž prožili komunismus, a máme tudíž nenahraditelné zkušenosti. Také to bylo dost podivné - proč odmítat lidi se zkušenostmi ze svobodných západních zemí? Jenže to byly od Klause názory docela chytlavé a hezky podkuřovaly pochroumanému českému sebevědomí. To je dodnes oblíbený a záludný trik hrající na tuhle národní notu. Důsledkem je přežívání poměrů nejen nezápadních, ale spíše asijských - a potýkáme se s tím dodnes. Některé naše odlišnosti od evropských zvyklostí se dnes dokonce znovu spíše prohlubují.

Václav Klaus tedy pravděpodobně slůvko falešný používal právě proto, že to byl jeho vnitřní pocit, když své skutečné názory skrýval. Typicky freudovsky už tehdy zřejmě projevoval nechtěně to, čeho jsme u něho svědky dnes.

Přiznávám kajícně, že přes určité Klausovy podivnosti jsem mu přesto strašně dlouho věřil a fandil. Prohlédl jsem až někdy 2008-9, kdy jsem konečně pochopil, že Klaus je vyložený nepřítel Evropské unie a fanda stylu vládnutí a la Putin nebo Orbán, že je vlastně falešný jak tenisky Nike ve vietnamský tržnici.

Začalo to vycházet jasněji najevo, když se Klaus začal strefovat do občanských aktivistů a neziskovek argumentem, že nebyli zvoleni, a proto mají držet ústa a krok. Tenhle názor, že ten, kdo vládne, může třeba napadat nezávislost médií a novinářů a ničit občanskou společnost - a že naopak ti, kteří prohráli, mohou leda čekat na příští volby, to je přesně to, co dovedlo Hitlera od jeho demokratického volebního vítězství se ziskem 40% hlasů velmi rychle k pronásledování a zavírání odpůrců a k brutální diktatuře.

Václav Klaus se nezastavil u snahy umlčovat své odpůrce, přešel k útoku na celou liberální společnost. Tímhle podivným krokem se ideově ocitl někde před dobou osvícenství a z ní vzniklým liberalismem, tedy někde v 17.-18. století. Ačkoli od té doby byl termín liberální či liberalismus mnohokrát různě interpretován a jeho přesný význam posunut a pokroucen, jeho podstatou zůstává jasný důraz na nezcizitelná práva každého jednotlivého člena společnosti. A tím dokázal liberalismus zbavit lidi v Evropě a Spojených státech od absolutního područí moci státní, náboženské i "posvátných" zájmů národních.

Byl to také právě liberalismus a jim zaručená nezcizitelná práva každého člena společnosti, který katapultoval Evropu a Spojené státy daleko před zbytek světa jak ekonomicky, tak svobodným rozvojem poznání, vědy i kultury.

A dnes bychom se toho snad měli vzdát kvůli státům jako Rusko nebo Čína se středověkým oligarchickým systémem vládnutí bezohledně pošlapávajícím práva svých vlastních lidí?

Svobodná společnost svobodných lidí potřebuje pevný základ, na kterém vystaví konstrukci celé společnosti, a dodnes neznáme nic pevnějšího a spolehlivějšího než jsou nezcizitelná práva každého člena společnosti, pevně ukotvená, respektovaná a právně zaručená a obhajitelná; to je podstata liberální demokracie.

Práva lidská jsou primární a nezcizitelná, moc státu je sekundární, odvozená. Nikoli tedy naopak, že stát milostivě dává podrobeným lidem práva taková, jaká se vládnoucím právě hodí. Bez tohoto zcela zásadního fundamentu pravděpodobně nemůže žádná spravedlivá společnost opravdu svobodných lidí trvale fungovat.

Navíc jak známo z historie, prostá parlamentní demokracie bez adjektiva liberální, jak ji dnes prosazuje a opěvuje Klaus, není zárukou přežití opravdové demokracie. Vždy v historii, od prvních pokusů v antice až po dobu nedávnou každá neliberální demokracie (Orbán říká iliberální) sklouzla do diktatury nebo do nějaké formy autoritářské vlády zaštiťující se samozřejmě hájením zájmů většiny.

Prostá parlamentní demokracie se poměrně snadno a rychle zvrhla v diktaturu v Německu 1933, v Rusku po uchopení moci Putinem a naposledy v Erdoganově Turecku nebo Orbánově Maďarsku. A vždy to začíná útokem na liberální demokracii, svobodný tisk, média, na organizace nezávislé na státu apod. Lügenpresse čili prolhaný tisk, nadávali nacisti novinářům, velmi podobně se to děje dnes i u nás.

Zranitelnost demokracie si dobře uvědomovali erudovaní američtí Otcové zakladatelé a byla to jejich hlavní starost při vytváření americké ústavy. Ještě ani dnes mnozí politici nechápou, co oni promysleli dokonale už před 230 lety, že nejlepší obrana proti selhání demokracie spočívá právě v nezcizitelných právech každého člena společnosti, což plně zaručuje pouze liberální demokratická společnost.

Klaus začínal bojem proti přespříliš horlivým aktivistům - a s tím se dá souhlasit, že někteří to občas přehánějí, jenže dnes se Klaus urputně snaží zničit liberální demokracii jako takovou a tím vylévá s vodou z vaničky i dítě, to je fatálně špatné. Je Klaus opravdu skrytým nepřítelem svobodné společnosti svobodných lidí, je opravdu falešný? Nebo je to jen z jakési neznalosti pramenící z jeho úzce ekonomického vzdělání? Tomu se dá věřit už dost těžko.

A co nám vlastně bourači liberální demokracie chtějí nabídnout místo ní? Nikdo z nich zatím nedokázal předložit k posouzení nic lepšího než tolikrát historicky zprofanovanou nacionalistickou veteš nebo vládu pevné ruky. Možná by se sice takové vládě nějakou dobu ekonomicky dařilo podobně jako Německu za Hitlera, ale vývoj svobodné české společnosti by se de facto zastavil a dokonce spíše obrátil. Nelze rozvíjet svobodnou společnost pod vládou pevné ruky.

Čemu Klaus starší opravdu věří, možná dnes nejlépe vyjadřuje jeho syn, Václav Klaus mladší, zarytý nepřítel Evropské unie i toho unikátního a nejcennějšího evropského vynálezu - liberální demokracie. Klaus ml. dnes pravděpodobně představuje v koncentrované podobě to nejhorší z Klause staršího. Při svých často až nehorázných výpadech dává najevo hrdě něco takového jako: Já už falešný být nemusím a ani nebudu, tati. Máš ze mě konečně aspoň trochu radost?

Je neuvěřitelné, jaké množství Čechů dokázali pravicový Klaus a levicový Zeman, tihle dva falešní protivníci a úhlavní přátelé, vodit za nos celá desetiletí až dodneška a přitom se pasovat do role největších obránců českých zájmů, ačkoli se oba už objevili veřejně se svatojiřskou stužkou na klopě - symbolem ruského impéria, režimu z těch nejhnusnějších.

Česká společnost se na to zatím dívá dost netečně a celkem spokojeně si hoví v relativní ekonomické pohodě, což většině lidí vyhovuje a stačí. Jakž takž přežívá i liberální prostředí, i když dost pošramocené. Pasivita většiny je celkem obvyklá, pasivita a odevzdanost opozičních stran je udivující, asi jsou tím dědictvím Klause a Zemana paralyzované.

A zatím se znovu oprašují staré obrozenecké a válečné protiněmecké, potažmo protizápadní národní resentimenty a mýty o české skvělosti, takže dnes pohlížíme svrchu na i Evropskou unii. Spolu s přežívajícími následky 40 let komunistického vymývání mozků to vytváří dost šílený mix, který nás stahuje zpátky do naší totalitní minulosti v podobně pomateném protizápadním třeštění jako v roce 1948. Na falešné manipulace falešných proroků jsme bohužel pořád dost chytlaví.

Zvláště legrační je ten usilovně šířený dojem jakési české výjimečnosti ve srovnání s tím, jak žebříčky hodnotící velice konkrétní a praktické věci, jako např. rychlost vyřízení stavebního povolení nebo času nutného pro založení firmy prokazují jednoznačně, že nikoli EU, ale dusivá byrokracie státu a úřadů domácího původu sráží Česko často až pod úroveň zemí třetího světa. Dokonale tu platí biblické rčení "Vidí třísku v oku bratra svého, ale trám ve svém nevidí".

Jiné moudré rčení říká, že ti, kteří se nedokáží ze své historie poučit, bývají odsouzeni si lekci zopakovat.



1
Vytisknout
5012

Diskuse

Obsah vydání | 22. 3. 2019