Bolestná realita:

Věk influencerů dosáhl svého vrcholu. Nastal čas, aby flákač znovu povstal

2. 5. 2019

Asi bych jim to měla přát. Někdy ale místo toho toužím po méně ambiciózní době; době, kdy děcka kouřila trávu, jedla nezdravé jídlo a ... prostě se jen tak poflakovala.

V 90. letech byli našimi hrdiny flákači: volové, podrž-tašky, takoví ti nech-to-na-něm nebo zůstaň-pravdivý-vůči-sobě - typy vyhořelců, na které jsme se dívali ve Ferri Bueller’s Day Off a Slacker a Reality Bites [v české verzi Bolestná realita]. V posledně jmenovaném dá Leilana, kterou věrohodně ztvárnila Winona Ryder, přednost deziluzovanému muzikantovi (Ethan Hawke) před televizním manažerem, a je to vyobrazeno jako vynikající volba. Nikdo „in“ se tehdy nesnažil zpeněžovat svůj životní styl nebo se přehrabovat v popularizacích nejrůznějších módních značek. Prodávat sám sebe (vzpomínáte?) bylo trapné.

Ale někdy během nultých let byl flákač v populární kultuře vytlačen postavou usilujícího člověka. Nejsem imunní vůči tomuto veskrze snaživému nastavení mysli, a vy pravděpodobně také ne. Ať už se jedná o naše vedlejší povinnosti, vlastní brand, práci na zakázku nebo sklony k podnikání (já zažila všechny čtyři), tak přežít v moderní ekonomice znamená aspirovat na něco mnohem většího, než čím jsme.

Internetový influencer je apoteózou všech těchto snah, této moderní sady hodnot dotažené do groteskní krajnosti: Nic není svaté, umění bylo nahrazeno „obsahem“, a vše je na prodej. Platí to i pro výzvy zaobalené do jazyka kontra-kultury: Eko-uvědomělí influenceři nevidí žádný problém v tom, když se zdarma proletí na účet velkých značek. Jogínští guru protežující anti-konzumní spiritualitu zároveň propagují čajové sáčky patřící Unileveru.

Ale každý, kdo už je pár dekád na světě, ví, že kultura mládí se pohupuje jako kyvadlo. Upnutá poválečná doba přepustila prostor kontra-kulturní generaci Svobodné lásky (pravděpodobně prvním flákačům, kteří měli luxus střední třídy, proti které se mohli bouřit). Obdobně i přemíra Wall Streetu 80. let Gordona Gecka připravila půdu pro flákače z hospodářské recese 90. let a jejich flanelovým košilím, skejťácké kultuře, nahrávkám Beastie Boys a Nirvány.

Samozřejmě, že je zobecňující házet zkušenosti miliard lidí, kteří tyto dekády prožili, do jednoho víceméně amerického kulturního tropu. Ale z dominantní kultury mládí každé éry si člověk může něco odnést. To, co bylo cool – co frčelo mezi dětmi – vypovídá něco zásadního o tom, čeho jsme si cenili. A mezi současnou snahou uspět a flákáním 90. let je značný rozdíl, pokud se na to podíváme touto optikou.

A tak v éře moderního trhu snah nejrůznějšího druhu, natolik saturovaného, že falešní influenceři postují reklamní obsahy, za které jim ani nikdo nezaplatí, se objevují známky toho, že naše individualistická kultura úspěchů a značkových klanů už požírá sebe sama. Pokud nám může cyklus dějin sloužit jako průvodce, tak až naše kultura snažení dohoří, může nastat chvíle, kdy flákač opět povstane. 

Neoliberální Já

Pro internetového influencera je všechno - od pozdravu při vycházejícím slunci až po kávovou anamnézu (naprosto vážně) - potenciální příležitostí k vydělávání peněz. Zapomeňte na své závazky nebo na postupné prosazování se ve Vaší práci – dokonce úplně zapomeňte na zaměstnání. Práce je život, a nechat si platit za to, abyste mohli žít svůj ideální život, je tím nejvyšším cílem.

Taková existence dokonale odpovídá tomu, co Will Storr ve své publikaci z r. 2017 Selfie: How the West became self-obsessed [Selfíčko – jak se Západ stal posedlý sám sebou] popsal jako osobu definující naši dobu neoliberálního já: “extrovertní, hubený, krásný, individualistický, optimistický, pracovitý, společensky uvědomělý, ale přitom vysoce sebevědomý globální občan s podnikatelskou vychytralostí a foťákem na selfíčka." Ačkoliv generace, která je nejvíce spojována s tímto archetypem – mileniálové – se proflákla svou neochotou vypracovat si typický život střední třídy, tak ale existuje spousta důvodů, proč se právě mileniálové s tímto neoliberálním ideálem plně ztotožnili a zapracovali na jeho inovaci.   

...

Neoliberální sensibilita – kladoucí důraz na důležitost trhů před intervencí státu a typická přístupem, že vlna růstu a globalizace nás pozvedne všechny – vynesla do popředí také veskrze moderní trauma, kterému říkáme „vyhoření mileniálů“. Helen Petersenová v jejím památném textu na BuzzFeed jako první popsala, jak si tato sebe-optimalizace v digitálním věku vybírá svou daň a zanechává na nás mnoho stop včetně „errand paralýzy“ (neschopnosti vykonávat i ty nejobyčejnější činnosti).

Petersonová argumentuje, že jsme tolik posedlí sebe-optimalizací, protože v éře post-finanční krize lemované studentskými dluhy a s mizivou vidinou penze prostě takoví být musíme. „Těžko se někde můžeme objevit s diplomem a očekávat, že dostaneme a udržíme si práci, která nám umožní jít do důchodu v 55ti letech.  Na rozdíl od předchozích generací se mileniálové prostě museli optimalizovat, aby byli co nejlepšími možnými pracovníky.“

Výsledkem je ekonomika, ve které je možné více než kdykoliv předtím být svým vlastním šéfem, a kde je také mnohem více než kdykoliv předtím nemožné si pořídit vlastní dům.  A kde je vyloženě nemožné představit si, že někdy budeme moci přestat pracovat – ať už na konci pracovního dne nebo v pozdějších letech našich životů.

Je to dost na to, abychom rozhodili rukama a přiznali si porážku, už jenom pro ten okamžik oddychu. A je také lehké vidět, jak toto vyčerpání může uspíšit příští cyklus flákačství.

...

Je vůbec možné být ještě flákačem?

...

Neoliberální hospodářské podmínky, které daly vzniknout influencerovi – a všem těm vedlejším potřebám a osobním brandům – zároveň ztížily možnosti dosáhnout normálního života střední třídy. I když jsou naše cíle třeba mnohem skromnější flákačskou verzí – práce placená od hodiny, střecha nad hlavou, levné a nezdravé jídlo, televize – tak dnes je o dost těžší o to zavadit...

Možná, že tato skutečnost nás odvede od víry, že tvrdá práce a sebe-optimalizace nás přivede do nějaké kapitalistické země zaslíbené. Neoliberální ideál dosáhl svého vrcholu a nezdá se, že bychom naší tvrdou prací vyřešili nerovnost příjmů. Spíše naopak. Storr píše o selhání příslibu naší kultury, která „chce, abychom propadli té fikci, že naše já je otevřené, svobodné, nic než čistou a zářivou příležitostí ... A to nás svádí přijmout lež, že můžeme dosáhnout čehokoliv, na co se zaměříme ... Tahle falešná myšlenka má nezměrnou hodnotu pro naši neoliberální ekonomiku.“

Dnes vidíme důkazy o selhání tohoto mýtu všude kolem nás. Vidíme to v populistickém povstání, která nám dalo Donalda Trumpa a brexit, ale vidíme to dokonce i v jedné z nejviditelnějších amerických kongresmanů a kongresmanek. Alexandria Ocasio Cortez se identifikuje jako „demokratická socialistka“ – termín, na kterém by v Americe nemohla panovat shoda ještě před pěti lety. Myšlenka socialismu jako reálné alternativy k individualistickému kapitalismu přitom získává na hodnotě mezi hnutími mladých i jinde ve světě. Možná to je jenom vzdálené hromobití, ale taky to může být známka méně individualistické (a méně aspirující) doby, co klepe na dveře.

Úplný text ZDE

K tomu: zákonodárci v Massachusetts zvažují znovuotevřít debatu z 90. let o regulaci nájemného – více ZDE.