Jak to bude vypadat, až převezmou moc ultrapravičáci?
30. 6. 2019 / Jan Čulík
čas čtení
11 minut
Šestimilionové Dánsko je globální filmařskou velmocí. Je to nepochopitelné - představte si, že by takto filmem a televizí vévodilo světu například Slovensko. Dánsko uchvátilo pozornost světa před několika lety vynikajícími thrillery se sociálním podtextem Forbrydelsen (Vražda), Broen (Most), či napínavým seriálem o dánské politice Borgen (který, jak se přiznal, fascinovaně sledoval i tehdejší britský premiér David Cameron). Skoro všechny televizní seriály i celovečerní filmy, přicházející z Dánska, projevují vynikající kvalitu. V Dánsku prostě funguje dokonalé filmařské zázemí a hlavně - to, co chybí kinematografii v České republice - jsou tam velmi dobří scénáristé, dokáží napsat příběh.
Dánsko opět zazářilo na karlovarském filmovém festivalu ohromujícím, napínavým, temným psychologickým thrillerem Danmarks sonner (Synové Dánska, 2019) mladého arabského režiséra Ulaa Salima (je to jeho první celovečerní snímek). Dánské filmy měly vždycky mírnou sociální notu, konstruovaly obraz té země jako tolerantní, civilizované, otevřené země.
Od uprchlické krize v roce 2015 se to ovšem do určité míry změnilo a i v Dánsku se na povrch vynořila ultrapravice. Stále ještě existuje, ale v letošních červnových všeobecných volbách v Dánsku ultrapravice katastrofálně propadla - získala pouhých 8,7 procent voličských hlasů. Situace se vrátila k normálu a v Dánsku nyní vládne sociální demokracie.
Film Danmarks sonner kreslí daleko hrůznější, varovnější situaci. Takovou, v níž dánští občané stále ve větším počtu podporují ultrapravicové strany. V průzkumech veřejného mínění vítězí dánský Okamura, ultrapravičák Martin Nordahl ze Strany národní obnovy, který vyvolává svými projevy vůči uprchlíkům v obyvatelstvu stále silnější nenávist. Zaznamenává sílící volební podporu a v závěru filmu vyhraje všeobecné volby. Film znepokojujícím způsobem dokumentuje propad Dánska do fašismu. Metodou, jíž by se to mohlo uskutečnit v mnoha evropských zemích, včetně České republiky - totiž vyvoláváním strachu a nenávisti.
Film tematizuje jeden velmi závažný problém, který je už dnes aktuálním problémem v zemích s fašistickou vládou, jako je Itálie, a jakou bylo donedávna Rakousko. Co má totiž dělat velitel policie, který vyšetřuje kriminální činy ultrapravice, když zjistí, že je páchá i šéf ultrapravicové strany, který získal všeobecnou občanskou volební podporu, stane se premiérem, a je tak nadřízeným šéfa policie? Tento velmi aktuální problém vznikl nedávno v Rakousku, kde ultrapravicová Strana svobodných, když ovládala ministerstvo vnitra, požadovala, aby jí policie vydala seznam svých agentů v řadách této ultrapravicové strany. Západní rozvědky nedávno varovaly, aby se nesdílely výzvědné informace s rakouskou tajnou službou, protože hrozí nebezpečí, že rakouští ultrapravičáci je budou předávat do Ruska. Naštěstí v poslední době v důsledku skandálu svobodní z rakouské vlády vypadli. Tentýž problém existuje v Itálii s ultrapravicovým ministrem vnitra Salvinim.
Velmi podobně to může dopadnout v České republice, pokud z vlády odejdou sociální demokraté a Babiš začne spoléhat na podporu Okamury a komunistů. Nejprve dojde k likvidaci dozorčích rad nad veřejnými sdělovacími prostředky. To bude konec veřejnoprávního rozhlasu a televize. A jakmile začnou média ještě více šířit populistické lži, Česká republika se octne v Orbánově Maďarsku...
Ve filmu Synové Dánska vítězí v průzkumech veřejného mínění Nordahl, ten má ale tajné vazby na ještě daleko extremističtější násilnou organizaci Synové Dánska, která páchá násilné útoky proti imigrantům a uprchlíkům. Někteří dánští Arabové to už nemohou snést a postarší Arab, který v jednom útulku pečuje o uprchlíky z válek, přesvědčí devatenáctiletého arabského mladíka Zachariu, aby Martina Nordahla v jeho domě zastřelil.
Mladík s tím souhlasí: "Allah je mi u prdele, ale podívej se, co dělá Evropa. Pořád mluví o míru a o demokracii, ale vyvolává v našich zemích na Blízkém Východě šílené války, kde jsou lidé vražděni po tisících. Je jim to jedno, jen se můžou zbláznit, když jeden člověk zahyne v jejich západní zemi. A když se před vražděním, které oni vyvolali, snažíme utéci, pohrdají námi a považují nás za póvl. Proto ho zabiju, musíme udělat gesto, jemuž celý svět porozumí." Arabský stařík dá mladíku Zachariovi k ruce svého pomocníka, asi čtyřicetiletého Aliho, který ho má vycvičit v užívání střelných zbraní a připravit na atentát. Ali se na poslední chvíli pokusí Zachariu od atentátu odradit, ale ten se odradit nedá. Jde do Nordahlova domu odhodlán ho zastřelit.
Dům je však prázdný a jakmile Zacharia pronikne do Nordahlovy ložnice, objeví se ostré modré blikající policejní světlo a policejní jednotka provede razii. Ali byl detektiv dánské policie a byl do arabské buňky infiltrován. Zacharia je zatčen a skončí ve vězení. Arabský detektiv zachránil extremistovi Nordahlovi život. Nordahl mu přijede osobně poděkovat.
Arabský detektiv Ali pracuje v policejní jednotce zabývající se extremismem. Po neutralizaci spiknutí zastřelit ultrapravicového předáka získává Ali obrovské množství materiálu o násilné aktivizaci extremní ultrapravice, oněch Synů Dánska, v důsledku extremistických veřejných projevů Nordahlových. Synové Dánska páchají násilné útoky na Arabky, polévají jim obličeje kyselinou. Dánská policie má mezi ultrapravicovými extremisty svého špiona, jehož řídícím důstojníkem je právě Ali. Ten schůzky ultrapravicových extremistů nahrává a Ali má k dispozici o nich všechno. Je stále více znepokojen jejich sílící násilnou aktivitou a informuje o tom svého dánského šéfa. Dánský šéf policejního oddělení však zjevně cítí, že je v dané situaci politicky nekorektní věnovat se vyšetřování ultrapravicové kriminality a tlačí Aliho, aby se soustřeďoval na údajný islamistický terorismus - ten však v dané situaci v Dánsku nehrozí.
Situace na ultrapravicové scéně se vyhrocuje a policie zůstává v nečinnosti. Pak je dánský šéf policie šokován - policejní špion v řadách ultrapravicových extremistů byl odhalen a zmizí. Policisté po něm najdou jen nahrávku. Na ní je zaznamenáno, že ultrapravičáci Dána umučili. Jako "zrádci" mu vyřízli jazyk, než ho zabili.
Mezitím se konají všeobecné volby a extremista Martin Nordahl je vyhraje na celé čáře. Stane se ministerským předsedou. Ali naléhá na svého dánského policejního šéfa, aby s Nordahlem promluvili a požádali ho, aby svůj inaugurační premiérský projev zmírnil - policie má totiž informace, že po Nordahlově volebním vítězství začnou Synové Dánska páchat atentáty.
Schůzka policistů s vítězným Nordahlem nemá žádný výsledek. "Zachránil jsem vám život," řekne Nordahlovi Ali. "Vám nemusím být vděčný vůbec za nic," odpoví premiér Nordahl.
Zatímco bezvýsledná schůzka s novopečeným ultrapravicovým premiérem probíhá, extremisté zastřelí policejní hlídku, která má ochraňovat byt detektiva Aliho, kde bydlí jeho manželka a pětiletý syn. Manželce extremisté zohaví tvář kyselinou a pětiletého syna zastřelí.
Detektiv Ali po příchodu domů po bezvýsledné schůzce s novým ultrapravicovým premiérem je zničen. Vrátí se - jako vysoký policista není podroben bezpečnostní kontrole - do sálu, kde Nordahl pronáší svůj vysoce agresivní, vůči imigrantům a uprchlíkům nenávistný inaugurační premiérský projev. Zastřelí premiéra přesně mířenou, čistou ranou do čela.
* * *
Jak tu často píšu, soutěžní filmy na karlovarském filmovém festivalu bývají o hodně slabší než filmy promítané ve vedlejších sekcích, získaných z nejrůznějších západních filmových festivalů, kde byly oceněny. Proč? No je to jasné - jste-li filmový tvůrce a máte-li nový, dobrý film, kam ho pošlete pravděpodobněji? Do Varů, nebo do Cannes?
První dva soutěžní filmy v Karlových Varech byly zklamáním. Britský film Monsoon (Monzun) režiséra Hong Khaou byl z jakýchsi nepochopitelných důvodů financování televizí BBC a Britským filmovým institutem. Možná proto, že byl levný: Byl celý natočen ve Vietnamu s vietnamským filmovým štábem. Druhý film, španělský sníme La virgen de agosto (Srpnová madona) režiséra Jonáse Trueby byl svým způsobem úplně stejný. Dva poněkud velmi povrchní pohledy na život a svět.
Oba to byly filmy mileniálů, třicátníků, snažících se zmocnit se života prostřednictvím své zkušenosti, na pozadí historických dějů. Ve filmu Monzún přijíždí do Saigonu mladý Angličan Kim, pětatřicátník vietnamského původu, mluvící typickou jihoanglickou středostavovskou angličtinou, profesí počítačový animátor. Jeho rodiče s ním z Vietnamu uprchli, když mu bylo pět. Kim si na Vietnam skoro vůbec nepamatuje a snaží se vybavit si po návratu do rodné země, která už není jeho, své vzpomínky - přitom se Vietnam radikálně změnil.
Zřejmě se souhlasem dnešní vietnamské diktatury film prezentuje Vietnam jako bouřlivě se rozvíjející kapitalistickou ekonomiku, zdánlivě vypadající stejně jako západoevropské demokracie. Takže film je reklama na dnešní "kapitalistický" Vietnam. Je to lež - Vietnam je komunisticko-kapitalistická diktatura, jenže o tom, nebo o tom, jak vlastně žijí lidé v této zemi dnes, a co prožili, se nedovíme ve filmu nic.
Kim je homosexuál a v Saigonu naváže sexuální vztah s černochem Američanem, jeho otec kdysi bojoval ve Vietnamu - má to být zřejmě aktem symbolického smíření. Mohl to být film o tom milostném vztahu, který je vylíčen docela kompetentně - jenže to je jen část tohoto filmu, zbytek se odehrává po barech a kavárnách - jako by se život konal jen tam. Dnešní středostavovští mileniálové si asi myslí, že veškerý život je jen u sklenice piva v baru, kde utápějí svůj rozum v pseudohlubokomyslných rozhovorech. Film jsou samé dialogy po hospodách - vhled do skutečného života nijak žádný.
A shodou okolností stejný byl i ten španělský film Srpnová madona. V horkém létě v Madridu zůstávají jen lidé, kteří tam musejí být. Třiatřicetiletá Eva si půjčí madridský byt svého známého, který odjede na venkov, a během srpna se potlouká po madridských kavárnách a barech a baví se s různými svými náhodně potkanými známými. Eva "řeší, co dál se životem" - a film je, zase, docela úmornou přehlídkou pseudofilozofických rozhovorů po kavárnách. Je tomu tak trochu, jak kdysi říkal můj otec, že život je pro tyto lidi kyselinou sírovou, kterou bezradně přelévají z jednoho prádelního hrnce do druhého. Po devadesáti minutách tohoto únavného dvouhodinového filmu jsem odešel, takže nevím, jak skončil.
16015
Diskuse