29. 8. 2019 / Kateřina Duchoňová
Péče o duševní zdraví v Iráku je stále na zcela nedostatečné úrovni, potřeba je přitom veliká, desítky tisíc lidí stále žijí v uprchlických táborech v okolí Duhoku. Sami říkají, že jsou uprchlíky ve své vlastní zemi a nemají se kam vrátit. Vlastně ani oficiálně uprchlíky nejsou, přesněji jsou vnitřními vysídlenci. Jejich města a vesnice byla zničena nebo jsou pro ně i v současnosti životu nebezpečná. Válkou ale nejsou poznamenáni jen oni, podepsala se i na dalších obyvatelích Iráku.
V
uprchlickém táboře, kam jsme dorazili, je podle jeho správce 8000 lidí,
převážně jezídů. Původně zde žilo kolem 200 rodin, které uprchly před terorem
Islámského státu; od roku 2015 zde žije více než 1700 rodin. Nemají valné
vyhlídky do budoucna, žijí ve velmi jednoduchých obydlích typu Unimo buněk.
Provizorní přístřešky se táhnou do dálky pouštní krajinou, téměř nikde není
stín a teplota se blíží 47 stupňům Celsia. Elektřina je většinou dostupná jen
na tři hodiny denně. Také přístup k vodě není dostatečný, pracovních
příležitostí není mnoho a často chybí i základní léky.
Někteří
lidé jsou těžce nemocní, trpí také onkologickými onemocněními, a jsou
samozřejmě hluboce poznamenáni také psychicky. Do rodin se vrátily ženy a děti
ze zajetí ISIS. Ženy, které byly zotročené, zneužívané, mučené, někdy
bojovníkům Islámského státu porodily děti. Ani dětem se traumata nevyhnula. O
některých rodinných příslušnících se dosud neví - ze zajatectví ISIS se
jednoduše nevrátili.
Během nadvlády takzvaného Islámského státu byli pronásledováni a zabíjeni také členové dalších minoritních náboženství jako křesťané, mandejci, šabakové, feylis a další. Masivní pronásledování začalo svržením Saddáma Husajna v roce 2003 a zesílilo od roku 2007 až do porážky ISIS. Ale ani dnes ale nejsou jezídi v bezpečí. Mnoho žen se ocitlo v pozici sexuálních otrokyň, děti byly zneužity k boji. Jedna z místních terapeutek nám popisovala, že se jí jezídské ženy svěřovaly s tím, že byly brutálně znásilňované a fyzicky trestané. Často denně. Pokud se pokusily uprchnout, tak byly trestány krutým bitím nebo hromadným znásilněním.
V
táborech pro vnitřní vysídlence kolem Duhoku je dle odhadů více než 1 200 000
lidí. Pro tyto lidi zde existuje pouze jedno centrum psychosociální pomoci pro
přeživší zajatce ISIS. Je zaměřené na ženy a děti. Kromě lékařů jsou zde jen
tři psychologové, jedna psychoterapeutka a čtyři psychosociální pracovníci. Centrum
slouží nejen jezídským ženám a dětem, ale i muslimským a křesťanským obětem
Islámského státu.
Během
naší návštěvy jsme zprostředkovaně přes místní terapeutku mluvili s 15letou
slečnou, k terapeutce měla velkou důvěru, do centra jezdila pravidelně každý
týden, byla ráda, že se někomu může svěřit. Před rodinou a komunitou se tyto
dívky a ženy často cítí zahanbené. Společnost je stále silně patriarchální,
zneužití svých žen může brát jako ztrátu své cti a není zde také úplně zvykem
mluvit otevřeně o svých pocitech. Tady v centru pro přeživší tu možnost má.
Když svou bolest nedokáže vyjádřit slovy, tak jí pomáhá malování obrazů v rámci
arteterapie. Někdy s ní terapeuti pracují individuálně a někdy absolvuje i
skupinová sezení s dalšími ženami, vzájemně sdílí svá traumata a snaží se
najít cestu k dalšímu životu. Centrum pro přeživší má pro ni velkou
hodnotu. Jen psychoterapeutů by mělo být na tak velký počet traumatizovaných
lidí více, a to nejen v iráckém Kurdistánu.
Diskuse