Navazuji niť? – Jen „kliky-klik“?

5. 8. 2020 / Miloš Dokulil

Před koncem svém posledního příspěvku do Britských listů jsem též uvedl dva odkazy na předchozí své (doprovodně snad taky souvztažné) náměty; v jednom se připomínala jedna hodně zpočátku medializovaná, ale dozajista přitom zbytečná smrt, k níž došlo v USA (kromě jiného také potenciálně mající „rasistické konotace“), ve druhém jako kdyby šlo – že by „herně“ – o možný výsledek jednoho příštího politického střetu u nás doma. Zároveň jako kdyby takto pisatel bezděčně taky prozrazoval, že ať už byl jedním námětem jakkoliv daleko, nic ho nebrzdilo v tom, aby posléze ještě přistál doma. Přitom nám běžně stačí k tomu či onomu letmá zmínka, a my jaksi „hned o tom víme své (a není nutné nic rozvádět)“. Navíc stále více do našich informačních kanálů prorůstá internet; takže málem vše si vyklikáme (včetně zboží z obchodu). Míváme potom své rozmanité orientační výtyčky pro jakýkoliv obor úvahy, aniž bychom nutně museli mít za to, že – když se něco „nastolí“ – to či ono je možná stále problém.

 

Takže když třeba propukla ta epidemie koronaviru, zužovala se hodně často zvídavější a informovanější část lidí jako možných adresátů jen k tomu, co a jak činit, aby se nám ten virus nezahnízdil zrovna v našem vlastním těle. Zřídka jsme zvažovali, proč asi mohlo k takové epidemii vůbec dojít. Dokonce někteří čelní politikové svým voličům (ne-li i celým národům a na adresu všech občanů státu) hlásali nejednou pošetilosti o povaze covidu-19 a možných údajně „přehlédnutelných“ rizicích s virózou spojených (aniž zatím byl proti nákaze adresný a plně účinný lék, který by neměl žádné doprovodné negativní následky).

Také býváváme – z řady praktických důvodů – soustředěni jen jakoby na „hlavní věci“; takže když tu je virová epidemie, hned nutně nemyslíme na to, že z nutnosti omezit vzájemný styk lidí plynou další – ne vždy plně odhadnutelná – omezení, jak třeba v pracovních procesech či v zásobování potravinami (nemluvě o cestování; nebo o pohřbech či péči o osaměle žijící osoby). Ne že by samy od sebe ustoupily do pozadí problémy plynoucí třeba z ilegálního přechodu státních hranic, z páchání zločinů (také z nezaměstnanosti novými adepty ke krádežím), anebo ze ztížených podmínek k odstraňování následků nečekaných povodní a jiných přírodních pohrom. Zatím jsme se teď nezmínili o tom, že stále prožíváme globální „klimatickou krizi“, jejíž následky většina států hodlala smluvně nejdřív zmírnit snížením škodlivých exhalací. Ne že by se to vždycky a všude dařilo. A ne že by některé na první pohled neškodné (ne-li dokonce „pozitivně zaměřené“) programy neměly někdy v sobě také jisté „čertovo kopýtko“ (třeba misijní činnost v dosud civilizací nedotčených oblastech v povodí Amazonky, potenciálně vhodných ke „kultivaci“ či vytěžení dřevin).

Taky nutně z celosvětové perspektivy se nehledí na možné důsledky toho, že by mohla být náboženská víra některými svými aspekty problematická (posvátným vykuřováním svatých míst počínaje a tabuizováním sexuálního života – včetně nezbytné kontroly porodnosti – hned nekonče). I když naopak „atheismus“ (kotvící často mimo mravní mezilidskou odpovědnost) posiluje svými nositeli vágnost rodiny jako sociálně, mravně i citově závažné instituce.

Rozhodně běžně se nikde moc nemluví o tom (zvláště v autoritativně řízených státech, a ovšem nejen tam), kolik finančních a materiálních prostředků stojí bezpečnostní vojenská ochrana státu (leda je-li nižší vůči smluvně dané jejich výši v rámci branného bloku). Přitom od doby vzniku jaderných zbraní nelze jimi běžně vést vítěznou válku, když zhoubně na generace ničí životní prostředí bez ohledu na to, komu snad zrovna „patří“. (Aniž lze – při stávající existenci stovek „milionových“ měst v husté koncentraci výškových staveb – mlčet k „alternativě“ smluvně nejaderných válek.) Přitom si nemůžeme zastírat, jak rychle zastarává (a musí být nahrazována) vojenská technika. Aniž jsme si zatím globálně dokázali, že i když papírově a technicky bychom jako lidstvo uměli vyhnout se globální zkáze, sociálně a politicky tomu tak není.

Asi bychom si měli – taky v zázemí dovolených – připomenout, že teprve roku 1897 se poprvé exaktně zjistilo, že „atom“ (jak získal tento fyzikální fenomén z řečtiny svůj název; jako „nemající části“) má svou dílčí a detailnější strukturu. Znovuobjevením DNA (deoxyribonukleové kyseliny) v roce 1943 vznikly konečně předpoklady k tomu, aby byl konečně obecně odhalen kód života (jak u většiny živočichů, tak i rostlin). Rozvoj raketové technologie umožnil, že se mohli první lidé ocitnout na Měsíci (20. 7. 1969). Významně pokročila věda o mozku a o nesmírně složité struktuře lidského nervstva (i případné léčby řady chorob s ním spojených). Lidstvo již disponuje navíc tzv. „umělou inteligencí“ (máme pro ni rovněž anglickou zkratku „AI“, „artificial intelligence“), která dokonce dokáže předčit tu lidsky přirozenou (třeba ve hře v šachy nebo v mnohem náročnější orientální hře go).

Jenže taky je nás dnes osmkrát více než před dvěma stoletími (skoro 8 miliard lidí). Teď nepočítáme nároky na obživu tak velkého množství lidí (ani s tím, že a jak rozdílné požadavky vznikají při „výrobě masa“ hovězího vůči vepřovému; nehledě na jinak orientovanou možnost rostlinné stravy).

A máme stále na zeměkouli místa, kde lidé žijí pod úrovní minimální potřebné obecné hygieny, ubytování a zdravého stravování. Mnohde lidé umírají nečekaně proto, že tam někde blízko mají své základny teroristé. Jinde vznikl ozbrojený odpor proti stávající vládě, aby bylo možné zajistit humánnější poměry v takové zemi. A všude se vyrábějí zbraně, které lze pak uplatnit kdekoliv a ne vždy pro lidsky ospravedlnitelný cíl.

A ne vždycky jsme dost pokorní vůči životu, který jsme si sami nedali. Ne vždy toužíme být užiteční také svému životnímu prostředí, včetně lidí, kteří v něm žijí. A nemíváme nutně celoživotní hlad po poznávání světa, v němž sami tak jedinečně žijeme. (Copak není ten náš osobní život zcela neopakovatelným posláním, za něž máme „jistou odpovědnost“?)



0
Vytisknout
2096

Diskuse

Obsah vydání | 11. 8. 2020