(Ne)informování o dění v Izraeli/Palestině je jednou z nejostudnějších kapitol české žurnalistiky

13. 5. 2021 / Daniel Veselý

Pokud sledujete zahraniční sdělovací prostředky, ať už se jedná o Al Džazíru, Guardian či New York Times, dostane se vám relativně objektivní obraz ožehavých událostí v Izraeli a Palestině. Dozvíte se o úporné snaze izraelských úřadů překreslit demografickou mapu ve východním Jeruzalémě ve prospěch židovských osadníků, kteří se ani netají tím, že Palestincům kradou domovy, kde žili celá desetiletí. OSN tuto zločinnou strategii na základě 4. Ženevské konvence považuje za možný válečný zločin.

Neuniknou vám informace o opakovaných vpádech izraelských ozbrojených složek do mešity Al Aksá, při nichž na civilisty zaútočily zábleskovými granáty, slzným plynem a gumovými projektily. Zahraniční média rovněž informují o bandách osadnických fanatiků, kteří ubližují palestinským usedlíkům, a množících se útocích židovských nacionalistů na arabskou menšinu v izraelských městech, jimž předcházely výpady palestinských Izraelců. To vše tvoří rámec aktuální vlny násilností, kde na jedné straně stojí okupant a na straně druhé okupovaná populace – a to za situace, kdy dvě lidskoprávní organizace obvinily Izrael z praktikování apartheidu.

Jenže tuzemská veřejnoprávní scéna v první řadě akcentuje ostřelování Izraele primitivními raketami z Gazy a v titulcích klade důraz na izraelská úmrtí navzdory asymetrické povaze bojů. Přitom mrtvé palestinské děti ČT ani ČRo nestojí za to, aby se objevily ve strohých titulcích. Izraelské nálety kupříkladu do základů zničily rezidenční budovu, kde měl podle NYT pobývat přední velitel Hamásu, nicméně z doutnajících trosek byla vyhrabána těla dvou civilistů. To je ale v očích našich veřejnoprávních médií „legitimní obrana Izraele“ proti sveřepým islamistickým teroristům, kteří navíc mohou za všechny své mrtvé. S obdivem je glosována skutečnost, že Izraelci dají dopředu vědět, kam zaútočí; podobně jako to před teroristickými útoky dělávala IRA. Je to rasistické, dehumanizující a nadto naprosto zavádějící.

Nic na tom, že okupující strana nemá téměř žádná práva, nýbrž povinnosti, zatímco okupovaná populace má právo na ozbrojený odboj. Jakmile se však někdo zmíní o právu Palestinců na sebeobranu, je okamžitě označen za sympatizanta islamistických teroristů a antisemitu, třebaže palestinský odboj má spoustu podob, a nikoliv jen násilnou stránku symbolizovanou raketami Kassám.

Vrcholem dezinformačního cynismu je vystoupení blízkovýchodního zpravodaje ČT Davida Borka v Událostech, komentářích 11. května. Borek, jenž očividně vychází z oficiálních postojů izraelské propagandy, s bohorovným klidem hovoří o strategii „kosení trávníku“ v Gaze, což je eufemismus pro periodické nálety a masakry IDF v Pásmu (izraelské letectvo v rámci této vojenské strategie ve středu v Gaze usmrtilo těhotnou ženu a její dítě, přičemž dosud bylo zabito 16 dětí). Pro připomínku: Gaza se dlouhá léta nachází pod krutou nehumánní izraelskou blokádou. OSN dokonce před časem uvedla, že Pásmo bude v roce 2020 neobyvatelné: nehostinné podmínky jsou vždy plodnou půdou pro radikalismus, a nehledě na periodické „kosení trávníku“ staré kádry Hamásu vždy nahradí nové. David Borek však tyto zásadní skutečnosti okázale ignoruje, jelikož je jen nesvéprávným stenografem Tel Avivu, a nikoliv poctivým zpravodajem.

K tomuto zúčtování se možná schyluje. Izraelská armáda podle izraelské televize Channel 12 ignoruje nabídku příměří ze strany Hamásu, protože islamisté ještě nedostali pořádnou lekci. Mezitím Bidenova vláda na základě vágních důvodů v Radě bezpečnosti OSN blokuje úsilí o vyhlášení příměří mezi Izraelem a Hamásem.

Ona obsese raketovými útoky Hamásu – a samotným Hamásem – jež jsou spíše kontraproduktivní, neboť posilují chatrnou pozici zdiskreditovaného izraelského premiéra Netanjahua a poskytují munici proizraelským propagandistům, naprosto zamlžuje skutečnou podstatu palestinského odporu vůči kriminální okupaci.

Slova a činu se nyní ujímá mladá generace, která nemá iluze o zkorumpované palestinské politické reprezentaci ani arabských státech, jež oportunisticky normalizovaly své vztahy s Izraelem v rámci tzv. Abrahamských dohod. A jejich houževnaté úsilí přináší první ovoce: izraelské úřady zrušily provokativní pochod osadnických fanatiků muslimskou čtvrtí ve východním Jeruzalémě a Nejvyšší soud odložil plánované vystěhování palestinských rodin ze čtvrti Šajch Džarráh.

Ještě před rokem se zdálo, že Palestinci svůj dlouholetý boj za sebeurčení prohráli. Když jsem předloni v říjnu navštívil okupovaná palestinská teritoria, v očích místních se zračila rezignace smíšená s podivným smutkem. Mladá palestinská generace se ale nehodlá vzdát, přičemž opakované vpády izraelských policistů do mešity Al Aksá, jakož i pokračující etnická čistka jim vlily novou krev do žil.

Britský novinář David Hearst poznamenává, že Netanjahu a osadnické hnutí udělali strategickou chybu, když z Jeruzaléma učinili místo svého iluzorního vítězství; zažehli tak hněv, který se může rozhořet po celém islámském světě. A tento požár Tel Aviv sotva dokáže uhasit, protože morální převaha je vždy na straně utlačovaných.