Šílení Islanďani zřejmě podlehli náboženství o desítkách pohlaví
26. 8. 2021
/
Bohumil Kartous
čas čtení
5 minut
Je to hrůza, slušný člověk zažívá pekelná muka tlaku multikulturalismu, jehož zákeřnost je nekonečná. Když už zkousnete duhovou ulici v centru Reykjavíku, vedoucí přímo ke katedrále Hallgrímskirkja a vyrazíte do rurálních oblastí ostrova, zaútočí na vás ideologie posedlá právem na nesmyslnost zcela nečekaně ze střechy hospodářského stavení na samotě západních fjordů, nebo ze slepičího kurníku. Jakoby ani drůbež nemohla zažívat klid normality, jakoby se multikulturalismus snažil i přírodě vnutit svou zhoubnou ideologii popírající fakt, že samec je samcem a samice samicí. Ano, Island se nepochybně zbláznil, a je to už pěkných pár let: v roce 2009 se Jóhanna Sigurðardóttir stala první otevřeně homosexuální šéfkou vlády v soudobé světové historie. Tato dekadence a potlačování normality si pochopitelně vybírá svou daň. Společnost na Islandu je totiž nechutně
zdravá,
bezpečná a
z hlediska úrovně demokracie politicky vysoce gramotná.
Vrcholně blbý úvod tohoto textu musel potěšit řadu příznivců zdravého selského rozumu, normálního světa a politické nekorektnosti. Minimálně ty vyznavače podobných ontologických definic, kteří cítili nutkavou potřebu hlasitě protestovat proti festivalu Prague Pride a zejména proti jeho podpoře ze strany společenské reprezentace.
Velmi bych doporučoval těmto ochráncům tradičních hodnot, aby na Island nejezdili. S prvním varovným náznakem toho, že se na ostrově v severním Atlantiku děje něco znepokojivého, se setkají už na letišti v Keflavíku a následně v podstatě na každém kroku po metropoli nebo klidně v malém městečku na konci islandského světa, kde polární lišky dávají dobrou noc pod duhovou zástavou. Skutečně, duhové vlajky, které oznamují, že daná instituce, podnik či prostranství jsou otevřené lidem bez rozdílu toho, jak vnímají svou vlastní sexualitu, ve své kvantitě úspěšně konkurují symbolům islandské státnosti.
Katedrála Hallgrímskirkja dominuje hlavnímu městu Islandu od roku 1986. Postavena na vršku nad centrem města, svažujícím se k moři, vytváří v jinak seversky skromně působícím městě dojmem křesťanské svrchovanosti a pomyslného hodnotového majáku.
Přes 65 % islandské populace se hlásí ke křesťanské víře, z toho drtivá většina k islandské variaci luteránství. To ovšem nebrání Islanďanům, aby kombinovali relativně vysokou míru religiozity (zejména v porovnání s českou společností) a otevřenou a masivní podporu hnutí LGBT.
Když půjdete hlavní třídou Laugavegur, což je z hlediska rozměrů sice dlouhá, ale poměrná úzká ulička hojně vyhledávaná turisty, dojdete k ulici, která vede přímo k soudobé katedrále. Naskytne se vám hezký výhled přes široký duhový pás, který se táhne několik desítek metrů směrem k největšímu svatostánku na Islandu.
Není to náhoda ani rozmar "velkoměstského" nihilismu. V malém přístavním městečku Hólmavík můžete z hlavní ulice vystoupat k místnímu kostelu po duhových schodech. Záměr skloubit sexuální jinakost a náboženskou víru nemůže být přesvědčivější než natřít schody k víře barvou symbolizující hnutí za práva těch, které náboženství po dlouhá staletí tabuizovalo a jimž donedávna odmítalo přiznat společenskou, ba lidskou rovnocennost. LGBT střecha chlíva nebo kurník ve stejných barvách už jsou pak jen trefným potvrzením pravidla, že nábožensky relativně silně orientovaná společnost dokáže rozšířit úroveň své akceptace daleko za hranice toho, co si někteří pokrytci a oportunisté v ČR dokážou jen stěží představit.
A tak zatímco islandská společnost většinově přijala jako naprosto běžné, že lidé mohou prožívat svou sexualitu různě, že tento fakt žádným způsobem nenarušuje společenské soužití a viditelně se k tomuto postoji hlásí, v té české se stále nachází dost ubožáků, kteří jsou ochotni vytvářet pseudoproblémy z otázky, na kterou už jinde prověřili odpověď, zneužívaje obavy z "abnormality" k vytváření bezdůvodných obav, aby se mohli postavit do "boje" proti neexistujícímu nebezpečí.
11161
Diskuse