Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Nejlepší režisér

26. 8. 2021 / Soňa Svobodová

čas čtení 17 minut

Jméno česko-amerického režiséra, scenáristy, herce a držitele dvou Oscarů, tří Zlatých glóbů a ceny BAFTA za nejlepší režii Miloše Formana zní filmovým světem neustále. Díky jeho nezapomenutelným filmům je stále o čem mluvit a přemýšlet. Jan Lukeš se cestou slavného režiséra zabývá ve své nové knize Miloš Forman v kostce (vydala Academia).

Pane Lukeši, vaše kniha je úvahou na téma Formanovy cesty na světové výsluní za přechodu mezi dvěma systémy společenskými i produkčními. Kdy a jak se vlastně zrodil váš nápad na vytvoření této knihy-úvahy?

Rodil se postupně, tak jak jsem jeho dílo sledoval nejprve jako divák, pak jako filmový kritik a historik. Pro moje mládí v šedesátých letech byla setkání s filmy Miloše Formana úhelnými zážitky. Na základní škole konce padesátých let nám ještě všude vtloukali do hlavy sovětské a české budovatelské paskvily, a najednou se tu z plátna mluvilo autentickou řečí a řešily se obyčejné každodenní problémy, za kterými bezděky vyvstávala ubohost poměrů, ve kterých jsme se ocitli. Konkurs, Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky a pak zejména podobenství filmu Hoří, má panenko byly pro mě spolu s činností v ilegálním skautském oddíle tím, co mi mezi třináctým a osmnáctým rokem asi nejvíc otevíralo oči.

A jak známo, to, s čím se člověk setká v dospívání, to už ho většinou neopouští, určuje či provází jeho cestu životem. Takže i když pak Forman odešel do USA a režim celá léta dělal, jako by neexistoval, nepřestával jsem jeho dráhu sledovat, včetně onoho pro leckoho dodnes těžko stravitelného natáčení Amadea v ČSSR v roce 1983. Pro mě to ale spíš byla výzva k úvahám o cestách uměleckého talentu, o tom, co je čest umělecká a občanská, jakou roli hraje v umělecké tvorbě morálka.

A v takových úvahách jsem pak ještě před listopadem 1989 pokračoval i jako filmový kritik a historik jak nad Formanovými filmy, tak později nad jeho vzpomínkami či knihami a dokumenty o něm od jiných autorů. Měl jsem možnost se s ním i několikrát setkat, zejména u příležitosti natáčení televizního dokumentárního cyklu Zlatá šedesátá (2009, 26 hodinových portrétních dílů) a dotvořil si o něm natolik ucelený lidský a umělecký názor, že myšlenka na kompletaci toho, co o něm vím, přišla úplně přirozeně a samovolně asi tak před pěti či šesti lety. Pak už šlo jen o to, vyplnit poslední mezery ve znalostech a poskládat staré i nové texty do celku, který by měl svou vlastní logiku. Logiku základní faktografické příručky i esejistických zamyšlení, tedy logiku Rubikovy kostky, kterou si čtenář má sám sestavit podle svých zájmů a znalostí.

Proč jste se ve své knize-úvaze rozhodl věnovat právě Formanově cestě na světové výsluní?

Svých úspěchů dosáhli ve světě i jiní čeští filmaři – před válkou třeba Gustav Machatý, pak Jiří Voskovec, František Čáp, Ján Kadár, Vojtěch Jasný či Ivan Passer. Jen Forman stanul ale až na vrcholu, měřeno třeba ziskem Oscarů, ale i dalšími oceněními po celém světě, které kniha shrnuje alespoň v reprezentativním výběru. Musel při tom projevit mimořádnou adaptibilitu na naprosto odlišný společenský, ale i produkční systém.

To třeba v cizině nedokázal Jan Němec, ačkoli to byl nepochybně stejný filmařský talent jako Forman. Někteří se venku zařadili do běžného provozního proudu kinematografického či televizního, jiní vedli stálý a marný boj s producenty. To byl zase případ Formanova spolupracovníka nejbližšího, Ivana Passera. Jen Forman dokázal vplout do hollywoodské kinematografie podle jejích nároků, a přitom i podle nároků svých vlastních, aniž by slevil ze svých uměleckých představ. Ačkoli se to mnohým u nás zprvu nezdálo, překódoval „pouze“ své osudové téma jedinec versus společnost a po prvotním propadu s filmem Taking Off dokázal svou dráhu znovu restartovat k ještě vyšším metám než doma.

Rodily se vám řádky pod rukama snadno nebo jste pochyboval, přepisoval?

Jak kdy, občas to šlo snadněji, jindy pomaleji. Ale protože kniha vznikala po částech a dlouho vlastně bez toho konečného záměru, byla to zpětně vzato docela příjemná a zábavná práce. Jako když vyplňujete křížovku a máte radost z každého správně nalezeného výrazu. To vám ještě nejde o tajenku, ale zkoušíte sama sebe na jednotlivostech: co už víte, co se musíte ještě dozvědět a co to znamená. Až pak, když přijde právě na ni, začne to být napínavé, protože abyste ji vyluštila, musíte najít a domyslet i to, co zatím nevíte.

A tohle byla právě ta závěrečná fáze vzniku knihy, kdy bylo třeba, aby do sebe jednotlivé segmenty poznatků zapadly jako dílky lega. Chtěl jsem ale zároveň tuhle práci nechat tak trochu i na čtenáři, aby si i on sám dohledával souvislosti. Návodem k tomu je rejstřík jmen a rejstřík filmů, díky kterým si v knížce může číst na přeskáčku, podle toho, co nebo kdo ho zrovna zajímá.

akové čtení zájemce mimo jiné provede i skrze popisky k obrazové příloze, na které jsem si dal obzvlášť záležet. Soudím totiž, že psát o filmech a filmařích bez toho, aby oni sami promlouvali také vizuálně ze stránek knihy, nemá žádnou cenu. Proto je v knize asi sto padesát fotografií, dokumentů a ilustrací, které doplňují a rozvádějí hlavní text. Mohl jsem čerpat z mé vlastní sbírky i dalších unikátních zdrojů, takže čtenář v knize najde myslím hodně neokoukanou či přímo neznámou dokumentaci, navíc ve skvělé grafické úpravě mého přítele Vladimíra Vimra a v dokonalém tisku TNM Print Poděbrady.

V knize také čtenář nalezne mozaiku režisérových názorů, životních osudů a filmografie. Bylo něco, co vás při sběru tohoto materiálu a podkladů překvapilo?

Za největší překvapení považuji i teď Formanův výrok, podle kterého je pojmenovaná zdánlivě paradoxně hned první kapitola knihy: „Režisér, který nechtěl být nápadný“. Takhle mi totiž on sám odpověděl na závěr několikahodinového natáčení jeho portrétu, když jsem se ho zeptal, co je jeho hlavní celoživotní devíza. „Hlavně nebýt nápadný,“ vyhrkl bez rozmýšlení a mně tím odhalil skryté trauma svého outsiderského života sirotka, který se musel životem probíjet na vlastní pěst. Věděl, že má-li se prosadit, nesmí příliš provokovat, přitom se ale jako umělec nesmí ohnout.

Když jsme knihu 22. května uváděli do života, přišli ji na mé přání pokřtít tři Formanovi přátelé či spolupracovníci: kybernetik Ivan M. Havel, který s ním chodil koncem 40. let do slavné internátní Koleje krále Jiřího v Poděbradech, legenda české kultury Jiří Suchý, s nímž Forman Konkursem začínal a Dobře placenou procházkou i končil, a dramaturg Václav Šašek, který byl u všech jeho českých filmů.

Právě on použil ten obrat, že když se poprvé s Milošem setkal, ovanula ho „peruť geniality“. A já to potvrzuji: dneska se tomu říká charisma, sám bych použil slovo vřelost či empatie.

Myslím, že právě tím si dokázal Forman získat důvěru tak odlišných povah, jako byli českoslovenští papaláši a hollywoodští producenti. Byl diplomat, ale nebyl pokrytec a falešný hráč.

K nejznámějším Formanovým filmům patří Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, Přelet nad kukaččím hnízdem, Amadeus, Valmont, Goyovy přízraky aj. Který z nich je váš nejoblíbenější?

Dlouho to byl Přelet nad kukaččím hnízdem pro Nicholsonovu vzpouru proti Velké sestře, ve které jsem cítil zosobnění tichého sadismu, v němž se v Československu žilo za normalizace. Dnes jsem ale vždy znovu a znovu uhranut Amadeem, tím absolutním souzněním filmu a hudby, pro hloubku jeho rozvahy o umělecké věrnosti sobě samému a pro dokonalý obraz pustošivé role lidské závistivosti.

Mám ale rád třeba i Formanův Desetiboj z kolektivního filmu o olympiádě v roce 1972.

Viděno osmi, kde vedle dalších sedmi světových režisérů prokázal právě on největší dávku nezávislosti a tvárného nonkonformismu. Anebo Goyovy přízraky, skoro bezvýchodný dialog mezi ideologickým fanatismem a uměleckým pozorovatelstvím. Anebo právě poslední film, Dobře placená procházka a návrat ke vlastním kořenům… A tak bych mohl pokračovat – asi není žádný z Formanových filmů, který by mi nepřirostl k srdci a nenašel bych v něm i jeho tvůrce samotného.

Než se z Miloše Formana stal jeden z nejvýznamnějších českých a také významných amerických a světových filmových režisérů, působil ve svých úplných režisérských začátcích jako pomocný režisér Alfréda Radoka. Myslíte si, že tato pracovní zkušenost ovlivnila svým způsobem jeho budoucí režírování?

Jsem si tím jist. Radok byl pro generaci Miloše Formana, Ivana Passera, Ladislava Smočka, Jaromila Jireše, Jana Schmida či Václava Havla vzorem sršící umělecké kreativity i pevných občanských postojů. To neznamená, že by slepě přebírali jeho umělecké metody a postupy, brali je jako inspiraci k vlastní cestě. A než se na ni vydali, poskytoval jim právě Radok příležitost ke konkrétní praktické spolupráci, například v Laterně magice.

Miloš Forman se ovšem k Radokovi dostal jako asistent režie už při natáčení jeho filmu Dědeček automobil (1956), tam si vyzkoušel své první režijní krůčky, možná už tam si ale začal uvědomovat odlišnost své civilistní poetiky od Radokovy inscenační opulentnosti. S Radokem prožil úžasný vzestup prvního a druhého programu Laterny magiky, její světový ohlas, také ovšem brutální režimní zásah do jejího provozu v roce 1960, který vedl k Radokově vyhazovu.

Tam se jejich cesty na čas rozešly, když Forman nebyl k Radokovi dostatečně loajální a neodešel hned s ním. Pozdější společný úděl exulantů však rozpory zcela zahladil a Radok zůstal až do smrti pro Formana jeho uctívaným mentorem a skoro až druhým otcem.

Miloš Forman nebyl jen režisér a scenárista byl také herec. Zahrál si celkem v sedmi filmech, z nichž namátkou vybírám: Rabín, kněz a krásná blondýna, kde ztvárnil roli faráře Havla, v pohádce Peklo s princeznou si zahrál roli čerta. V které profesi se podle vás Miloš Forman cítil jako ta pověstná ryba ve vodě – před kamerou nebo za kamerou?

Skoro bych řekl, že se tak cítil v obou těch profesích, ale nikdy je – na rozdíl například od Jiřího Menzela – nekombinoval. I když navenek působil přirozeně suverénně, bral profesi režiséra, kterou ale ani nevystudoval, nesmírně vážně. Nebyl zatížen jejími stereotypy, které si ze studií odnesli jiní, proto i nemožné pro něj bylo možné, zároveň ale na každé látce pracoval s nesmírnou zodpovědností od scénáře až po střih. Proto by pro něj bývalo nepřijatelným rozptylováním, kdyby se musel věnovat ještě něčemu dalšímu.

Opačně tomu bylo ve filmech jiných režisérů, kde z něj zodpovědnost za celek spadla a rád z kolegiality přijal nabídku na vedlejší hereckou roli. Nebyl bez zkušeností: jako ochotnický herec se uplatnil už za středoškolských studií a jak tvrdil jeho pozdější kameraman Miroslav Ondříček, „nejlepší herec Milošových filmů byl vždycky on sám“, ačkoli v nich nikdy nehrál. Všechny akce však svým nehercům předehrával a právě svou autenticitou v nich dokázal probudit a ještě povzbudit tu jejich. Souvisí to nepochybně se zmíněnou Formanovou vřelostí a charismatem. Zažil jsem to sám, když nám některé epizody ze svého života doslova předehrával v podobě pointovaných hereckých etud. Nebyla v tom ani špetka vytahování a pýchy, stejně jako své herce nezatěžoval a neparalyzoval tím, co jim předvedl a co se naučil ze scénáře, ale nechával je prostě po svém před kamerou žít.

Kromě těchto všech aktivit si Forman také odskočil do Národního divadla, kde v roce 2007 spolurežíroval se svým synem Petrem Formanem jazzovou operu Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, s názvem Dobře placená procházka. Byla tato opera jediná, na jejíž spolurežii se podílel?

Předcházet měla v Národním divadle už v roce 2000 Formanova režie Smetanova Dalibora. Jenže vedení opery se tehdy nemohlo smířit se škrty v libretu, které Forman navrhl, a tak se projektu už v roce 1998 dobrovolně vzdal. Kreativita narazila na zakonzervovaný stereotyp a česká kultura tak přišla o nový překlad německého Wenigova libreta, které měl obstarat Jiří Suchý, a o hudební provedení pod taktovkou Libora Peška. Myslím, že je to pěkný doklad přísloví, že doma není nikdo prorokem, dokonce ani ten, kdo se domů vrací poté, co si získal uznání i ve světě. Někdo jiný by to možná cítil jako potupu a ponížení, na domovinu by zanevřel a užíral by se z pocitu cizí nevlídnosti a nepochopení. I takové chvíle Miloš Forman už zažil, například při vzniku a posléze i diváckém propadu svého prvního amerického filmu Taking Off. Život běžence už od mládí ho však naučil dívat se víc dopředu, než se utápět v sentimentech minulosti. A že se dovedl povznést i nad malicherný karambol v Národním, o tom svědčí právě Dobře placená procházka, s níž „zlatou kapličku“ nakonec jak s Jiřím Suchým, tak s Liborem Peškem přece jenom dobyl. Žádná uražená ješitnost, ale upřímně dojemné vyznání osobní i generační, jak se tu nakonec zpívá: „Buď pochváleno divadlo / V němž národ sobě hlásá / Což jistě i vás napadlo / Že divadlo je krása“.

Můžete našim čtenářům prozradit na jakém dalším zajímavém námětu pracujete právě teď?

Rád bych v knižní podobě publikoval rozhovor se scenáristou a hercem, politickým vězněm padesátých let a posrpnovým emigrantem Vladimírem Valentou (1923-2011). Všichni ho známe jako úžasného představitele přednosty stanice v Menzelových Ostře sledovaných vlacích, byl to však muž mnoha řemesel a pohnutého osudu, který mi stačil vypovědět při jedné ze svých návštěv České republiky z Kanady, kde se natrvalo usadil. Ten rozhovor pak vycházel v roce 2004 na pokračování v Divadelních novinách, ale myslím, že pro hygienu naší historické paměti by si zasloužil i knižní podobu.

A pak bych chtěl vydat kreslené vtipy na téma film, které na mou výzvu kdysi kreslil Vladimír Jiránek pro Filmové listy, zpravodaj Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Ty noviny jsme tehdy po léta redigovali každé léto s mojí paní Ivanou Lukešovou a Jiránkovy karikatury jim dodávaly neodolatelný design. Loni jsme je s velkým úspěchem vystavili ve spolupráci s časopisem Reflex na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, a tak si myslím, že v knižní podobě by vnesly zase aspoň trochu odstupu a nadhledu do naší čím dál křečovitější doby. Jsou totiž nadčasové, nevážné, ale pronikavé.

A úplně nejnověji jsem redigoval 2.vydání rozhovoru s Ivanem M. Havlem „Právě proto, že jsem“. Ivan je bratr exprezidenta Václava Havla a četba toho, co se začalo rodit právě bezprostředně po Václavově smrti v roce 2011, mě přenesla do mnohem lepší atmosféry, než jaká panuje ve společnosti teď. Tomu se ale jinak snažíme s Janem Schmidem čelit průběžně v naší televizní literární revue Třistatřicettři, kterou vysílá Česká televize každý měsíc mimo prázdnin už třiadvacátý rok.

Český film