Západní zastánci appeasementu potřebují rychlokurz putinologie

18. 5. 2022

čas čtení 6 minut
Válka na Ukrajině odhalila zásadní neschopnost západního publika ocenit skutečnou povahu moderního Ruska. Mnoho mezinárodních pozorovatelů stále předpokládá, že Rusko je racionální hráč a věří, že politika appeasementu může ukončit konflikt na Ukrajině. Nic nemůže být dále od pravdy, napsal Anders Åslund.

Ve skutečnosti ani liberálové, ani zarytí realisté Vladimíru Putinovi nerozumí. Nedokážou si uvědomit, že jde o autoritářského kleptokrata, který se nestará o ruské národní zájmy a místo toho se soustředí na svou moc a bohatství. Tyto vlastní zájmy skrývá za fasádou revizionistického ruského nacionalismu, který pomáhá zajistit lidovou podporu pro jeho zločinnou vládu.

Jak jsem tvrdil ve své knize :Russia's Crony Capitalism: The Path from Market Economy to Kleptocracy:, Putinova osobní politika kombinuje autoritářství a kleptokracii. Potřebuje válku ne proto, aby se Rusko stalo znovu skvělým, ale aby zvýšil svou popularitu a ospravedlnil svou represivní domácí politiku. Putin se také obává vzestupu demokratické Ukrajiny a považuje euroatlantickou integraci země za existenční hrozbu pro svůj vlastní autoritářský režim.

Porozumění Putinovi je klíčem k vytvoření efektivní západní politiky vůči Rusku a Ukrajině. Ukrajinci mají tendenci Putinovi velmi dobře rozumět, ale překvapivě jen málo lidí ze Západu. Pokud si Západ přeje pochopit Rusko správně, je třeba vyřešit a vyvrátit řadu běžných mylných představ.

Jedním z klíčových problémů při jednání s Putinem je západní strach z eskalace. Ruský diktátor si je toho dobře vědom a vždy eskaluje, dokud nevyhraje nebo není poražen. Západ se proto nesmí snažit vyhnout eskalaci, ale měl by prokázat připravenost eskalovat více a rychleji. Jedině tak zajistíme, že Putin selže a Ukrajina zvítězí.

Obavy Západu z "provokování Putina" jsou obzvláště neužitečné. Z tohoto důvodu americký prezident Barack Obama odmítl dodat Ukrajině smrtící zbraně. Zdá se, že členové současné americké administrativy přijímají stejnou chybnou myšlenku. Mezitím podobné argumenty dominují debatě v Evropě a podněcují náladu přílišné opatrnosti, která Putinovi jen dodává odvahu.

Je těžké v těchto obavách vidět nějakou logiku. Putin zahájil nevyprovokovanou a neopodstatněnou válku, ale je to Západ, kdo ho nesmí vyprovokovat? Takové uvažování je v podstatě voláním po tom povolit ruské vítězství a přijmout ukrajinskou porážku. Místo toho by slovo "provokace" mělo být ze západní diskuse o Putinovi vyřazeno.

Podobně gentlemanskou myšlenkou je názor, že Západ musí Putinovi dovolit, aby si zachoval tvář. Opravdu? Putin není gentleman. Vede útočné války a nemilosrdně nařizuje zničení celých měst. Západ nemůže dělat kompromisy ohledně zločinů proti lidskosti takového rozsahu. Naopak, Putin musí být poražen. Jediný jazyk, kterému rozumí, je jazyk ohromné ​​síly.

Mnoho pomýlených západních politiků a komentátorů nadále vyzývá Ukrajinu k jednání s Putinem. Problém tohoto postoje spočívá v tom, že sám Putin soustavně odmítá sejít se, vyjednávat nebo dokonce telefonovat s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským.

Putin také přesvědčivě ukázal, že jeho slovo nemá žádnou hodnotu a necítí se být povinen dodržet žádný ze svých slibů. Putin po celá desetiletí běžně porušoval jednu mezinárodní dohodu za druhou, když své chování veřejně obhajoval holou lží a zjevně nepravděpodobným popíráním. Proč se obtěžovat uzavírat další bezcennou dohodu s touto nezákonnou postavou?

Podobně marné jsou západní výzvy k ukrajinské neutralitě. Ukrajina byla po celých třicet let své nezávislosti neutrální a nikdy neměla vážné vyhlídky na vstup do NATO. Putin se nebál integrace Ukrajiny do NATO, ale vpadl do země právě proto, že nebyla členem NATO a nezískala od aliance dostatečnou vojenskou podporu.

Členství v NATO zůstává pro Ukrajinu jedinou důvěryhodnou bezpečnostní zárukou. Finsko a Švédsko vyvodily z ruské invaze jasný závěr a nyní opustily desetiletí neutrality. Vyloučení užších vazeb mezi NATO a Ukrajinou jen podpoří další ruskou agresi na Ukrajině i jinde.

Když zastáncům appeasementu dojdou argumenty, mají tendenci volat po okamžitém příměří. I když jsou tyto výzvy zdánlivě rozumné, ignorují dlouhou historii Ruska v zacházení s dohodami o příměří jako s příležitostí k přeskupení a přípravě na nové útoky.

Tento trend byl zvláště výrazný během sedmi let doutnajícího konfliktu na východní Ukrajině po podpisu druhé Minské dohody v únoru 2015. Rusko odmítlo dodržovat podmínky příměří dohodnuté v Minsku a pravidelně zahajovalo lokalizované eskalace, aby vyhovovaly zájmům Moskvy.

Peacenikové často prohlašují, že Západ se musí vyvarovat zahnání Putina do kouta. Podobně varují před destabilizací Ruska, ale je zcela iracionální považovat Putina za zdroj stability, když je jednoznačně hlavním destabilizačním faktorem jak v Evropě, tak v Rusku samotném. Kde by byla Evropa dnes, kdyby tato zvrácená logika byla aplikována na Adolfa Hitlera?

Ruská válka proti Ukrajině je největší geopolitickou krizí za celou generaci. Je zcela pochopitelné, že mnoho mezinárodních pozorovatelů se zoufale snaží ukončit masakr a věří, že vyjednaný mír je nejlepší způsob, jak mír zajistit. Takové naděje jsou však krátkozraké a nedokážou docenit charakter Putinova režimu.

Jediným způsobem, jak definitivně ukončit válku, je rozhodné ukrajinské vítězství, které přinutí Rusko uznat svou porážku a umožní Ukrajině získat zpět veškerou půdu, kterou ztratila od roku 2014. Pokud kompromisní mír Putinovi umožní udržet si své poslední územní zisky na Ukrajině, využije jakoukoli pauzu v nepřátelství k přípravě na další fázi svého tažení za podrobení zbytku země. Pokud válku vyhraje, ruská agrese se nevyhnutelně rozšíří za hranice Ukrajiny.

Roky západních zbožných přání a ústupků Kremlu nedokázaly zabránit tomu, aby se Putin ukázal jako největší hrozba pro světový mír. Nyní je čas uznat realitu moderního Ruska a opožděně opustit cestu appeasementu.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
5210

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2022