Proč si zahráváme s jaderným ohněm?

6. 10. 2022 / Daniel Veselý

Zdá se, jako by se konflikt zúčastněným aktérům čím dál tím více vymykal z ruky, kdy jedna strana situaci v obavách z prohry jaksepatří vyhrotí a druhá si přidá, jak ilustruje Zelenského žádost o rychlé přijetí do NATO a dekret vylučující jakákoliv jednání s Putinem. USA mezitím Ukrajině přislíbily další vojenský balíček v hodnotě 625 milionů dolarů, obsahující mimo jiné čtyři salvové raketomety HIMARS.

Zkusme si představit, co by rychlé přijetí Ukrajiny do NATO znamenalo. Území NATO by se stalo dějištěm ozbrojeného střetu konvenčních sil Aliance s přední jadernou velmocí. Dokonce i hlava NATO Jens Stoltenberg asi chápe, že takový krok by mohl znamenat rozpoutání třetí světové války. Každopádně odmítnutí Zelenského žádosti je nadějným znamením, že západní vojenští představitelé ještě nejsou tak úplně šílení, jak se chvílemi zdá.

Kyjev nyní odmítá jednat s Ruskem, dokud v Kremlu bude úřadovat Vladimir Putin. Ruský prezident se sice nyní může nacházet ve zranitelnější pozici, kdy má potíže kvůli zjevnému fiasku „speciální vojenské operace“ na Ukrajině doprovázenému protesty proti částečné mobilizaci na domácí půdě. Tak jistě, můžeme doufat v palácový převrat v Kremlu, jenže moci by se spíše mohl chytit hard-liner horší Putina, a nikoliv kompromisům nakloněný politik. Ve hře by mohla být také občanská válka, což by zemi s téměř 6 tisíci jadernými hlavicemi rozhodně neprospělo. Takže tato zbožná přání s sebou nesou nesmírné riziko. A pokud se domníváme, že je Putinův režim ve smrtelných křečích, jak už jsme se mylně domnívali dříve, je zde spíše přání otcem myšlenky. Kyjevská vláda mezitím dává na srozuměnou, že míní pokračovat v ofenzivě na severní i jižní frontě, a to navzdory těžkým ztrátám na jihu, a podle aktuálních zpráv se jí v poli daří.

S obdobným nápadem, jak již tak eskalující ukrajinský konflikt ještě více vyhrotit, přichází americký generál ve výslužbě David Petraeus. Podle bývalého šéfa CIA by USA a jejich spojenci v případě ruského atomového útoku na Ukrajině měli zlikvidovat ruské konvenční jednotky a jejich vybavení, potopit černomořskou flotilu nacházející se v Sevastopolu na Krymu a taktéž všechny ruské lodě v Černém moři. Ačkoli Petraeus pro Bidenův kabinet nepracuje, jedná se o zběhlého insidera, který patrně dokáže odhadnout možnou reakci Washingtonu – kdyby takový hypotetický scénář nastal. Podle jednoho penzionovaného generála a bývalého operativce Pentaganu mohou pohotovostní plány Bílého domu na ruskou eskalaci na Ukrajině zahrnovat i odvetný jaderný úder.

Zkusme si představit, jak by asi Vladimir Putin - plovoucí na eskalační vlně - reagoval? Je tak obtížné domyslet si do důsledků takový krok do míst, odkud nemusí být návratu?

Proč si nikdo nepoloží otázku, jak předejít tomu, aby Kreml na Ukrajině taktické jaderné zbraně nasadil? Jestliže Vladimira Putina a jeho nejbližší okruh považujeme za esenci šílenství a nevypočitatelnosti, je rozumné je v tom nejen utvrzovat, ale i povzbuzovat? Ano, nezákonná anexe ukrajinského území podstatně ztížila možnosti napůl pohřbené diplomacie - alespoň v blízké době - jenže destrukce ruských konvenčních sil by v očích Kremlu logicky zvedla hodnotu jeho jaderného arzenálu a nutkání jej použít.

A mne skutečně zaráží, jak rychle jsme přivykli možnosti nukleárního konfliktu, který by rozmetal civilizaci tak, jak ji známe. Pokud Rusko opakovaně naráží na svůj atomový potenciál, proč mu poskytovat další argumentační munici a hrát s ním jadernou ruletu, notabene když je veřejné mínění v USA nakloněno rychlému diplomatickému urovnání ukrajinské krize? Cožpak si v Rusku a na Západě namlouváme, že rozpoutání atomového konfliktu můžeme risknout jen pro to, „abychom neztratili tvář?“