Proč má Rusko na Ukrajině takové potíže s obranou okupovaných území?

10. 10. 2022

čas čtení 6 minut
To, co se v těchto dnech děje na Ukrajině, lze vysvětlit, aniž bychom příliš (nebo vůbec) mluvili o nových technologiích. Velitel pěšího pluku evropské armády z 2. světové války by to snadno pochopil, upozorňuje Sven Ortmann.

Zde je tedy pokus osvětlit některé aspekty:

Až do roku 1914 byla myšlenka připravené obranné linie taková, že pěšáci vykopou dlouhý, rovný zákop a stojí bok po boku a střílejí z opakovacích pušek na frontálně se blížící nepřátelskou pěchotu.

V roce 1915 bylo jasné, že to vyžaduje příliš mnoho pěšáků a utrpěli by příliš mnoho ztrát. Bylo tam příliš mnoho cílů (pěšáci v zákopech, zákopy postrádaly horní kryt, granát vybuchující v zákopu by zasáhl mnoho pěšáků, protože zákop byl rovný).

Kulomety nestřílející frontálně, ale téměř paralelně k zákopu s čelním krytem značně prodloužily palebné pole (vlastní a nepřátelské zákopy byly od sebe vzdáleny jen asi 200 m, zatímco kulomety byly účinné za hranicí 400 m) a snížily ztráty obránců. Nevýhodou bylo, že se obránci v žádné pozici nemohli bránit frontálně, takže potřebovali důvěřovat a spoléhat se na kamarády rozmístěné v jiných pozicích [že jim poskytnou podpůrnou a/nebo krycí palbu].

Nyní jsme u prvního problému pro Rusy; soudržnost jednotek je marginální, výcvik pěchoty zjevně slabý (a v průměru se zhoršuje) a prostě v průměru na tom nejsou dobře s kolegialitou. Nemohou tedy důvěřovat vojákům v jiné pozici, že je ochrání. Byli by nuceni se bránit v okruhu 360° - což znamená menší, pokud vůbec nějaké, krytí proti kulkám nad úrovní zákopu, a tedy vyšší ztráty.

Ve větším měřítku existuje pravidlo tří; typicky dva prvky (čety, roty, prapory, bojové skupiny) jsou vpředu v útoku nebo obraně a jeden je vzadu v záloze.

Úkolem záložního prvku během obrany je zahájit rychlý protiútok, aby pomohl nebo nahradil jeden z předních prvků. Čím nižší úroveň, tím rychlejší je protiútok (nejrychlejší s četou).

Zde jsou další dva problémy pro Rusy; morálka a disciplína a také fyzický stav bojových jednotek, které divoce táboří v lesích, jsou nízké, takže podniknout rychlý protiútok je obtížné, ne-li nemožné. Druhým je, že fronta je velmi dlouhá, invazních bojových jednotek není nijak zvlášť mnoho, takže si ruská strana zřejmě nemůže dovolit držet tak velký podíl bojových jednotek v záloze. Žádné rychlé protiútoky = žádná schopnost udržet území proti nepřátelské síle.

Je to ještě horší; nejlepším obranným schématem (pro takové roviny) na způsob 1. světové války (a možná i poté) bylo mít relativně slabé přední pozice, takže jen málo vašich vojáků je vystaveno ostřelování a přesné dělostřelecké palbě. Tato přední linie a boj o několik kilometrů vzadu by útočníky zpomalily, tím by utrpěli ztráty a vznikl by nepořádek. Útočníkův postup by ztížil jeho zásobování a zatížil komunikace. Nakonec, možná nanejvýš po osmi až deseti kilometrech bojů, by obránci použili dobře připravenou obrannou linii k tuhé obraně a zastavili ofenzivu. Brzy poté dorazí posily a útočníci uvidí jen málo dalších příležitostí k postupu proti nyní zesílené obraně.

Problém Rusů je, že žijí v diktatuře. Mají volby, ale nemohou svého prezidenta skutečně odvolat. Diktátoři mají tendenci nedůvěřovat svým generálům kvůli strachu z převratů. Povyšují loajalisty nad nadané velitele a po dekádě nebo dvou mají pravdu, když nedůvěřují kompetenci svých generálů. To nečiní diktátora kompetentnějším v taktice pozemní války nebo operačním umění, ale nikdo se mu to neodváží říct. Takoví diktátoři se často vměšují do taktických rozhodnutí a zvláště typický je rozkaz bránit určitá místa bez možnosti ústupu. Tvrdá obrana. Posilujte body natolik, aby nepadly – což je opak elastické obrany, kterou jsem popsal dříve. Viděli jsme ve 2. světové válce, jak to dopadlo; lokace se jmény na mapě, jako je město, jsou posíleny, aby se vyhnuly obsazení, prázdné prostory kolem nich ale nejsou řádně bráněny a nepřátelské síly mohou snáze obklíčit pojmenované pevné body (Stalingrad, Lyman...).

Ruská armáda je z velké části mechanizovaná (zbytky milic DPR, LPR a výsadkáři VDV už tolik ne). Teoreticky je lépe konfigurována pro rychlé a brutální útočné výpady než pro poziční obranu. Ideální taktikou pro takovou organizaci by bylo (pokud by měly jiné základy v pořádku) postavit spíše mobilní obranu: Řetězec hlídek podporovaných silnými mobilními protiútoky. Opět platí, že diktátor má tendenci nařizovat opak; mechanizované síly rozptýlené podél dlouhé frontové linie.

Diktátoři se takto chovají, protože jsou mnohem slabší a nejistější, než si lidé běžně myslí. Diktátoři se neustále snaží udržet kritické množství (veřejné) podpory (a vyhýbat se otráveným potravinám). Chcete-li prohrát bitvy nebo ztratit terén v bitvě (což je pro civilní veřejnost totéž), oslabuje to podporu a tím ohrožuje diktátora. Diktátor neznalý taktiky pozemních bojů tak nařídí armádě, aby se vyhnula takovým ostudám, a když se to nepodaří, pokusí se zajistit defenzivní úspěch tím, že nařídí neustupovat v žádném terénu (nebo alespoň ne z žádných pojmenovaných lokací, které jeho poddaní najdou na mapě).

Je jen řečovou figurou, že se v právě probíhající válce údajně vyskytuje hodně nového. To alespoň říkají a píší ti, kteří nemají ponětí o tom, co se stalo v minulých válkách a proč. Lidé se také velmi snadno nechají rozptýlit technickými zázraky, protože existují fotografie této techniky a výrobců, kteří ji propagují. Ale pochopit vnitřní fungování armády nebo bitvy vyžaduje hodně studia války a vojenských záležitostí.

Zdroj v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
4331

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2022