Opravdu nám záleží více na Van Goghových slunečnicích než na skutečných?

19. 10. 2022

čas čtení 7 minut

Aktivisté hnutí Just Stop Oil jsou obviňováni z používání taktiky, která je prý "kontraproduktivní". "Slušné" protesty jsou však tvrdě ignorovány

Návrh nového britského zákona o veřejném pořádku je legislativou, jakou byste očekávali v Rusku, Íránu nebo Egyptě

Co je třeba udělat? Jak daleko musíme zajít, abychom ostatní lidi upozornili na rozsah krize, které čelíme? Jasná je jen jedna odpověď: dál, než jsme zatím zašli. Řítíme se k planetárním bodům zvratu: kritickým prahům, za nimiž se pozemské systémy zhroutí. Důsledky jsou nepředstavitelné. Žádná z hrůz, které lidstvo zažilo, ať už byly jakkoli velké, ani zdaleka nedosahuje rozsahu toho, čemu nyní čelím, varuje George Monbiot.


 

Všude se setkávám s tvrzeními, že "extrémní" taktika ekologických kampaní přiměje lidi, aby "přestali poslouchat". Ale jak bychom mohli méně naslouchat varováním vědců, aktivistů a významných výborů? Jak bychom mohli věnovat méně pozornosti zdvořilým námitkám "slušných" protestujících proti ničení obyvatelné planety? Něco nás musí vytrhnout z otupělosti.

Reakce médií a vlády na dvě aktivistky hnutí Just Stop Oil, které v londýnské Národní galerii vylili polévku na Slunečnice Vincenta van Gogha, mluví za vše. Polití skla chránícího obraz rajčatovou polévkou (samotný obraz zůstall, jak protestující předem věděli, nepoškozený) zřejmě některé lidi děsí víc než kolaps naší planety, kterému se tito aktivisté snaží zabránit.
 

Britská "inistryně vnitra" Suella Bravermanová v článku pro Mail on Sunday napsala: "Panuje všeobecná shoda, že musíme chránit naše životní prostředí, ale demokracie přijímá rozhodnutí civilizovaným způsobem." Ach ano? Jakými demokratickými prostředky tedy lze napadnout rozhodnutí britské vlády udělit více než 100 nových licencí na těžbu ropy a plynu v Severním moři? Kdo dal ministru energetiky Jacobu Rees-Moggovi demokratický mandát k tomu, aby porušil zákonné závazky vlády vyplývající ze zákona o změně klimatu a nařídil svým úředníkům vytěžit "každý kubický centimetr plynu"?


Kdo hlasoval pro investiční zóny, které nařídila premiérka Liz Trussová a které rozvrátí zákony o plánování a zlikvidují chráněnou krajinu? Nebo pro některou z jejích hlavních strategií, které se nám snažila vnutit poté, co byla zvolena 81 000 členy Konzervativní strany - 0,12 % obyvateli Spojeného království? Jakým způsobem se "široká shoda" o potřebě ochrany životního prostředí promítne do činů? Co je "civilizovaného" na upřednostňování zisků společností vyrábějících fosilní paliva před přežitím života na Zemi?

V roce 2018 vláda Theresy Mayové dohlížela na postavení sochy Millicent Fawcettové na londýnském Parliament Square, na níž je transparent s nápisem "Odvaha vyzývá k odvaze všude", protože sto let je bezpečná vzdálenost, z níž lze oslavovat radikální akce. Od té doby konzervativci zavedli kruté represivní zákony, aby hlas odvahy potlačili. Mezi zákonem o policii, kriminalitě, trestech a soudech, který parlamentem prohnala bývalá ministryně vnitra Priti Patelová, a zákonem o veřejném pořádku, který prosazuje  Cruella Bravermanová, vláda pečlivě kriminalizuje všechny účinné prostředky protestu v Anglii a Walesu, takže nám nezbývá nic jiného než povolené pochody konané téměř v tichosti a dopisy poslancům, které jsou všeobecně ignorovány médii i zákonodárci.

Návrh nového britského zákona o veřejném pořádku je legislativou, jakou byste očekávali v Rusku, Íránu nebo Egyptě. Nepovolený protest je v návrhu zákona definován jako jednání, které způsobuje "vážné narušení veřejného pořádku dvěma nebo více osobám nebo organizaci". Vzhledem k tomu, že zákon o policii nově definoval "vážné narušení" tak, že zahrnuje i hluk, znamená to v podstatě všechny smysluplné protesty.

Za to, že se připoutáte nebo přilepíte k jinému protestujícímu nebo k zábradlí či jinému předmětu můžete být odsouzeni k 51 týdnům vězení - jinými slovy k dvojnásobku maximálního trestu za běžné fyzické napadení. Za sezení na silnici nebo bránění strojům na frakování, ropovodům a další ropné a plynové infrastruktuře, letištím nebo tiskařským strojům (Rupert Murdoch děkuje) můžete dostat rok vězení. Za kopání tunelu v rámci protestu vás mohou poslat do vězení na tři roky.

Ještě hrozivější jsou v návrhu zákona "příkazy k zabránění vážnému narušení". Každý, kdo se v předchozích pěti letech zúčastnil protestu v Anglii nebo Walesu, ať už byl či nebyl odsouzen za trestný čin, může dostat dvouletý zákaz účasti na dalších protestech. Stejně jako vězni ve zkušební době mohou být vyzváni, aby se hlásili u "konkrétní osoby na konkrétním místě v ... konkrétních časech v konkrétních dnech", "setrvali na konkrétním místě po určitou dobu" a podrobili se nošení elektronického tagu. Nesmějí se stýkat "s konkrétními osobami", vstupovat do "konkrétních prostor" nebo používat internet k povzbuzování jiných osob. Pokud tyto podmínky porušíte, hrozí vám až 51 týdnů vězení. Tolik k "civilizovanosti" a "demokracii" dnešní Británie.


Kdo jsou zde zločinci? Ti, kdo se snaží zabránit vandalismu na živé planetě, nebo ti, kdo ho umožňují?

Kdykoli navštívím Národní galerii, nestačím se divit, kolik míst z jejích cenných krajinomaleb bylo zničeno zástavbou nebo zemědělstvím. Takové ničení, které Trussová, Bravermanová a ostatní dnešní britská vláda nyní plánují urychlit, a to i v našich přírodních rezervacích, se běžně zdůvodňuje jako "cena za pokrok". Kdyby však někdo spálil nebo rozřezal samotné obrazy, byl by to odporný brutální čin. Jak si vysvětlit tyto dvojí standardy? Proč je život méně cenný než jeho zobrazení?
 
Někdy je toto napětí explicitní. Idyly venkovského klidu Johna Constabla byly namalovány v době obrovských konfliktů a destrukce, kdy byly komunity a krajina rozvráceny statkářskými zábory. Nelamentoval nad vymazáváním "neměnných" míst, která maloval, ale nad reakcí na ně, když naříkal nad nepokoji a vypalováním luk, díky nimž "nebylo noci, kdy bychom neviděli požáry v blízkosti nebo v dálce". Constable v pozdějších letech reagoval na ničení tím, že maloval vzpomínané krajiny: jinými slovy ty, které již byly zlikvidovány. Stejně jako současná vláda oslavoval minulou slávu a zároveň útočil na opatření, jako byl reformní zákon, která měla zlepšit život v současnosti.

Nastolením těchto otázek se nesnažím popírat hodnotu umění nebo nutnost jeho ochrany. Naopak: Chci, aby se stejná zásadní ochrana vztahovala i na planetu Zemi, bez níž není umění, kultury ani života. Zatímco kulturní omezenost je zavrhována, ekologická omezenost je bráněna silovým polem represivního zákona.

Lití polévky a podobné pobuřující, ale neškodné akce vyvolávají takovou zuřivost, protože nás nutí nepřestat poslouchat, ale začít věci řádně vnímat. Nemůžeme si nepoložit otázku, proč by mladí lidé tímto způsobem ohrožovali svou svobodu a vyhlídky do budoucna. Odpověď, kterou nemůžeme neslyšet, je, že se snaží odvrátit mnohem větší hrozbu pro obojí.

Podrobnosti v angličtině ZDE

2
Vytisknout
4570

Diskuse

Obsah vydání | 21. 10. 2022