Přišla, viděla, zasáhla: Veronika Lišková: Česká antropoložka na Špicberkách v novém celovečerním dokumentu

20. 1. 2023 / Andrej Rogačevskij

čas čtení 10 minut
Foto Andrej Rogačevskij

Svalbard, také známý jako Špicberky, jsou arktické souostroví nedaleko severního pólu. Souostroví bylo objeveno v roce 1596 Willemem Barentsem a zůstalo zemí nikoho až do roku 1920, kdy přešlo pod norskou jurisdikci. Svalbard má však stále trochu zvláštní status. Občané zemí, které podepsaly Svalbardskou smlouvu z roku 1920, se mohou stát obyvateli souostroví a nepotřebují pracovní povolení, aby zde mohli vykonávat výdělečnou činnost. V současné době je takových signatářů 46, včetně České republiky (jako nástupnického státu Československa, které se ke smlouvě připojilo v roce 1930).

Toto souostroví může být českým divákům známé z dokumentu Tomáše Sniegoňa Špicberky - Za půlnočním sluncem z roku 2002 (27 min.), https://www.ceskatelevize.cz/porady/1095875447-cestomanie/203562260100012/ ), natočeného pro Cestománii a propagujícího mimo jiné dobrodružnou turistiku na Špicberkách. Dokument Zdeňka Zvonka z roku 2021 Čestí vědci v tající Arktidě (52 min, https://www.ceskatelevize.cz/porady/12289241530-cesti-vedci-v-tajici-arktide/ ) se zabývá činností České arktické výzkumné stanice v Longyearbyenu, správním středisku Svalbardu, a jeho okolí v době globálního oteplování.

Dokumentární film Veroniky Liškové Návštěvníci (2022, 83 min), promítaný tento týden na mezinárodním filmovém festivalu v Tromsø, se rovněž zabývá důsledky globálního oteplování, ale z pohledu člověka, nikoli přírody. Jeho hlavní hrdinka, sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková, přijíždí do Longyearbyenu se svou rodinou (manželem polárním ekologem a třemi malými dětmi), aby studovala dopady klimatických změn na místní komunitu Longyearbyenu čítající asi 2 500 obyvatel, kterou tvoří v nezanedbatelné míře horníci, polární badatelé (Longyearbyen má vlastní univerzitu) a průvodci.

Díky Špicberské smlouvě tvoří obyvatele města více než 50 národností a až 20 % dětí v místních školách není norské národnosti. S ohledem na potřebu ekologických změn rozhodla norská vláda o postupném ukončení těžby uhlí v Longyearbyenu. Z těchto důvodů je Svalbard některými považován za "obzvláště ideální pro vytvoření postnárodní zóny a budoucího testovacího prostoru pro místní, soběstačné, experimentální komunity, které jsou v souladu s eko-kosmopolitním pojetím planetárně udržitelného občanství" (podle dánské vizuální umělkyně Evy La Cour píšící v roce 2021).

Po mnohaměsíčním pobytu v Longyearbyenu a rozhovorech se stovkami členů komunity Zdenka zjišťuje, že přinejmenším v současnosti Longyearbyen takové utopické vizi tak docela neodpovídá.
Vezměme si například změnu zeleně. Nikdo nepopírá, že těžba uhlí je velkým znečišťovatelem životního prostředí. Přesto byli horníci a jejich rodiny v minulosti páteří místní komunity. Co se stane, až bude uzavřen poslední fungující norský důl (podle předpokladů ještě letos) a zaměstnanci (včetně lidí z místních podniků závislých na uhelném průmyslu) - podle odhadů celkem 10 % obyvatel města - budou muset odejít (bez práce se na souostroví opravdu nedá zůstat)?

Očekává se, že místní ekonomika bude místo toho profitovat z rychle rostoucího turistického průmyslu - ale je to skutečně ekologičtější alternativa? Někteří respondenti Zdenky si to nemyslí. Stačí zmínit konceptuálního umělce Steina Henningsena z Longyearbyenu (http://steinhenningsen.com ), který uvádí vysoký počet komerčních letů týdně, příletů a odletů z letiště Longyearbyen, a velké davy turistů, které sem přivážejí výletní lodě v období půlnočního slunce.

Kromě toho závislost Svalbardu na sezónním cestovním ruchu nutně způsobí, že se místní komunita stane tekutou, tvořenou buď krátkodobými návštěvníky (odtud název filmu), nebo dlouhodobými turisty (jak říká Henningsen), a ze souostroví se stane jakési švýcarské lyžařské středisko s ledními medvědy.

Dále je tu otázka obyvatel Svalbardu, kteří nejsou Norové, zejména ti ze zemí mimo EU/EHP, kteří jsou často patrní v sektoru služeb v Longyearbyenu. Podle filmu ústřední norská vláda těmto osobám neusnadňuje integraci do norské společnosti, protože si nepřeje, aby se ze Špicberk stal zadní vchod do Norska. Délka pobytu na Svalbardu se pro cizince příliš nepočítá. V pevninském Norsku tak mohou občané, kteří nejsou Norové, volit v místních volbách až po třech letech pobytu v zemi. Naproti tomu na Špicberkách mohou v místních volbách hlasovat pouze ti neobčané Norska, kteří předtím strávili na norské pevnině nejméně tři roky. Tímto způsobem se udržuje pod kontrolou možný zahraniční vliv na místní samosprávu. Dalším problémem je nedostatečná znalost norštiny ze strany cizinců. Někteří místní obyvatelé si na to stěžují (film mimochodem běží ve směsici češtiny, norštiny a angličtiny, která slouží jako lingua franca). Přesto když Zdenka pomáhá organizovat kurzy norštiny pro začátečníky a přihlásí se 60 lidí, žádná organizace ve městě není schopna nebo ochotna pronajmout vhodnou místnost pro jazykový kurz.

To je příklad toho, jak je pro Zdenku stále těžší zůstat nezaujatým pozorovatelem a snaží se občas udělat něco, aby svým respondentům pomohla. Nejčastěji je tato pomoc skutečně nerealizovatelná, nad rámec možnosti, aby respondenti mohli hovořit o svých někdy nepřekonatelných potížích. V jednu chvíli je dokonce ukázáno, jak se Zdenka při vyslechnutí příběhu jednoho z informátorů rozpláče. Zdenčin norský mentor (ve filmu nejmenovaný, ale identifikovatelný jako profesor Thomas Hylland Eriksen z Univerzity v Oslu) jí při online rozhovoru radí, aby nemíchala výzkum a sociální práci (což se za daných okolností snáze řekne, než udělá).
 
Veronika Lišková, jejíž celovečerní dokumentární debut Danielův svět získal v roce 2014 diváckou cenu na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (v té době jsme vydali recenzi  Sama Graema Beatona viz http://czechfocus.cz/art/75615.html), se se Zdenkou seznámila, když obě v nultých letech jednadvacátého století studovaly kulturologii na pražské univerzitě. Možná i díky této staré známosti je přístup, který Lišková ke Zdence v Návštěvnících získala, pro dokumentární film spíše výjimečný. Nejenže jsou ve filmu scény natáčené v manželské posteli Zdenky a jejího manžela (žádný obsah pro dospělé, jen povídání), ale dokonce se před kamerou po pobytu v sauně jde nahá ponořit do ledové vody!

O některých věcech se však nemluví ani se neukazují na veřejnosti, např. o nepřetržité přítomnosti Ruska na Špicberkách od počátku 20. století, ne-li dříve, s městem Barentsburg jako současným alternativním správním centrem. Přestože je Rusko také signatářem smlouvy, tvrdí, že jeho mořeplavci známí jako Pomorové objevili Špicberky dávno před Barentsem, a proto považuje souostroví za své a nevadilo by mu, kdyby ho mělo celé pro sebe.

To je pravděpodobně naznačeno, ale nikoliv vysloveno, když se ve filmu říká, že Oslo musí přijmout konkrétní geopolitická rozhodnutí o Špicberkách.

Kromě příjmů z uhlí a cestovního ruchu toho souostroví vlastně moc nevytváří, zatímco téměř vše, co jeho obyvatelé spotřebují a co se změní v odpad, se vozí na Špicberky a pak zase  z nich. To nevypadá jako příliš atraktivní obchodní model. Pokud se však Norsko ze Špicberk stáhne, kdo nebo co přijde na jeho místo (ptá se jeden z respondentů)? To není řečnická otázka a Norsko i nadále bere své závazky vůči Svalbardu vážně.

Lišková svým filmem navazuje na silnou tradici (multi)národních dokumentů o Svalbardu (tento vznikl v koprodukci České republiky, Norska a Slovenska), stejně jako na žánr vědeckého dokumentu obecně. Přestože (nebo možná právě díky tomu, že) režisérka nemá se Svalbardem (či Arktidou) předchozí zkušenost, podařilo se jí přijít s něčím skutečně originálním.

Nejde jen o to, že úspěšně kombinuje oblíbené způsoby "ilustrované přednášky" a "vědce jako badatele" (abychom použili terminologii, kterou v roce 2007 zavedl Christopher Kustusch). Vzhledem k tomu, že málokterý vědecký dokument o Špicberkách je tak dlouhý jako Návštěvníci (jehož natáčení trvalo rovněž čtyři roky), umožňuje film sledovat výzkum spíše jako proces než jako výsledek a vyhýbá se povrchnosti při odhalování útrap místní komunity.

Navíc, pokud je mi známo, žádný jiný film ve stejné kategorii se nezaměřuje na někoho, kdo není kartograf, geolog, glaciolog nebo vesmírný fyzik (vždy muž) - ale sociální vědec a zároveň žena. Přínos žen pro život na extrémním Severu, ať už jsou vědkyněmi, nebo ne, je každopádně v médiích na celém světě nedostatečně zastoupen a Návštěvníci jsou významným krokem k nápravě. V neposlední řadě je film o outsiderce, která chce pomoci komunitě, do níž přijela pobývat a studovat - frustrovaná z toho, že nemůže udělat dost pro zlepšení její situace.

Sociální vědci to mají na Špicberkách ve srovnání se svými kolegy polárníky často těžší, protože místní obyvatelé nejsou příliš nadšení z dotěrných hloubkových rozhovorů, zvláště když mají různí tazatelé tendenci klást jim stále dokola podobné otázky. Přesto film Líškové ukazuje, že sociální výzkum na Svalbard patří a má nespornou roli v nejisté budoucnosti souostroví.

Andrei Rogatchevski (UiT Arktická univerzita v Norsku)

1
Vytisknout
3592

Diskuse

Obsah vydání | 24. 1. 2023