Dělej to, co říkám, ne to, co dělám: Bush byl ještě horší než Putin

23. 3. 2023 / Fabiano Golgo

čas čtení 9 minut
 
Seděl jsem u svého stolu v krátce působícím zpravodajském týdeníku Redhot, když do místnosti spěšně vstoupil šéfredaktor časopisu Rolling Stone (v současnosti známý komik) Luděk Staněk a řekl mi, abych ho následoval nahoru do jeho redakce, kde měli velkou televizní obrazovku napojenou na satelit. Cestou mi řekl, že došlo k útoku na Světové obchodní centrum. Jeho tým mlčky stál a nevěřícně sledoval. Během několika minut byla přímo před našima očima napadena druhá věž. Nečekaně mnoho lidí zatleskalo... João Correia, Američan portugalského původu narozený v New Yorku, který pracoval pro nakladatelství Stratosféra jako marketingový ředitel, byl šokován a znechucen. Odchytl mě stranou a zeptal se, jak je možné, že Češi právě jásali při výbuchu letadla do Světového obchodního centra.

 
Řekl jsem mu, že to možná souvisí s pocitem, že Spojené státy jsou imperialistická velmoc, která uplatňuje svou moc často velmi krutými způsoby, jako například ve válce ve Vietnamu, nemluvě o podpoře diktátorských vojenských režimů v Latinské Americe a blízkém přátelství s monstrózními systémy, jako je ten saúdskoarabský. Také to, že Amerika slepě podporovala Izrael, vyvolalo u mnoha lidí odpor kvůli politice apartheidu této země vůči Palestincům. Joãoa mé argumenty stále nedojímaly a prohlásil, že na protest proti tomu, co nazval "českými prasaty", odchází z práce a vrátí se do Ameriky, aby pomohl svému národu v boji proti terorismu.

Jeho americký patriotismus v kontrastu s českým cynismem, jehož jsme byli svědky, se mi zdál být jako takové očekávané klišé.

Okamžitě jsem se vrátil do redakce a nařídil celé číslo, které bylo téměř připraveno k tisku, vyhodit do koše, protože jsme se chystali celý časopis věnovat útokům na Světové obchodní centrum a Pentagon. Dalším projevem tohoto cynismu byla vzpoura týmu proti mému rozhodnutí, který se zlobil, že jejich již zredigovaná práce nebude otištěna, a byl zděšen mým návrhem, abychom strávili noc předěláváním všeho. Většina z nich chtěla jít v šest večer domů a zapomenout na to. Pouze Pavel Koller, mladý Rom, který požádal o možnost naučit se novinařině a pracovat pro nás zadarmo, zůstal až do konce, aby pomohl těm několika málo, kteří pochopili vážnost situace, udělat přes noc 80 stran materiálu. 

Můj zvláštní celostránkový úvodník se ptal, proč tolik lidí nenávidí Ameriku, což byla myšlenka, která se vynořila díky epizodě s potleskem, jež se odehrála dříve toho dne. Na rozdíl od všech ostatních tištěných médií v České republice (a ve většině světa) jsem poukázal na řadu chyb, kterých se Bílý dům v průběhu let dopustil a stále dopouští. Vysvětlil jsem, proč měl Usáma bin Ládin své ospravedlnění, které, jakkoli byly jeho metody nesprávné, vycházelo z některých pravd o zasahování USA do života muslimského světa. Díky mému odlišnému přístupu se Redhotu prodalo více výtisků než tradičnějších a mnohem lepších titulů Týden a Reflex. Zatímco ty o útocích informovaly zcela v souladu s pohledem amerických médií, my jsme to dělali kriticky vůči Georgi W. Bushovi.

Ještě téhož dne mi zavolal zástupce šéfredaktora Lidových novin a ptal se mě, proč jsem v tragické chvíli, kdy potřebovaly podporu, publikoval tolik článků kritizujících Spojené státy. Ještě ten večer jsme se sešli v hospodě Koala nedaleko Národní banky v centru Prahy s dalšími pěti nebo šesti šéfredaktory předních českých publikací.

Brzy poté byli všichni šéfredaktoři zpravodajských publikací v České republice pozváni na schůzku s americkým velvyslancem do jeho kanceláře. Byl jsem jediný, kdo odmítl. Argumentoval jsem tím, že tam nemáme co dělat, že se nemáme nechat ovlivňovat jejich sympatiemi nebo jinými příjemnostmi. Že je neetické, aby si šéfredaktor sedl s velvyslancem, pokud to není kvůli rozhovoru nebo materiálu pro článek. Nikoli na neformální schůzku, kde by se velvyslanec snažil manipulovat zpravodajstvím.

Redhot pokračoval v útocích na americkou dravou zahraniční politiku a byli jsme ještě militantnější, když Bush začal bubnovat na válečné bubny vůči Iráku, zemi, která s útoky neměla nic společného. Na rozdíl od ostatních českých tištěných médií můj časopis neúnavně odhaloval lži a manipulační taktiky, kterými se snažil přesvědčit svět, že Saddám Husajn by měl být její terčem. 

Jen pár týdnů před útoky se Redhot snažil zachránit život irácké rodině, která už deset let žila v českých zemích. Otec rodiny pracoval ve vysoké funkci jako jeden z mostních inženýrů Saddáma Husajna. Když první Bush vedl válku proti Iráku, aby ochránil americké zájmy v Kwaitu, rozhodl se ze své země uprchnout. Legálně se přestěhoval do České republiky. Saddám se naštval a slíbil, že se pomstí. Část jeho rodiny poslal do vězení, některé mučil, sestru zavraždil. Přesto ten Iráčan zůstal v Praze, majitel trafiky, se svou ženou, třemi syny a dcerou. Po deseti letech jim vypršela platnost pasů. Měli pobytová víza, ale pasy se staly neplatnými. Na českém imigračním oddělení jim řekli, že k prodloužení víz potřebují nový pas. Problém byl v tom, že pro získání nových pasů by museli jít na irácké velvyslanectví. Kde by byli zcela jistě zatčeni a případně odvezeni zpět do Iráku.

Tuto patovou situaci se nepodařilo vyřešit. Česká cizinecká policie pochopitelně potřebovala místo, kde by vízum orazítkovala. Ale irácká rodina nemohla pro to získat pas.

Prostřední syn z této rodiny mě přišel požádat o pomoc mého časopisu. Marně zkoušel jiné publikace. Chtěl, abychom jejich situaci zveřejnili, zda někdo najde řešení. Obával se o život své rodiny. Po mnoha pokusech zapojit Pražský hrad jsem se rozhodl uveřejnit článek a obálku s názvem "Havel nechává poslat iráckou rodinu na smrt". Tento titulek zaujal Hrad a po řadě kontaktů, dokonce i premiéra Stanislava Grosse a zejména vicepremiéra Petra Mareše, dostala ta rodina zasloužené občanství.

Kvůli tomuto expozé se však o případ začala zajímat americká ambasáda, s níž se prostřední syn brzy velmi sblížil. A také s námi.

Tento mladý Iráčan se začal vehementně stavět za rozhodnutí Bílého domu o invazi do jeho vlasti. Měl jsem ho v časopise jako hlas z druhé strany, aby byl časopis vyvážený. Protože mladý Iráčan mluvil perfektně česky (se do země přestěhoval už jako dítě), účastnil se mnoha televizních a rozhlasových pořadů, kde Bushovu politiku obhajoval. Jako osobního přítele jsem jeho názor respektoval, ale nedokázal jsem pochopit, proč nevidí, že Bush je lhář a cynicky využívá útoků na Světové obchodní centrum k dokončení války, kterou  úspěšně nedokončil jeho otec. Že Irák neměl zbraně hromadného ničení, jak se tvrdilo, ani se na útocích nijak nepodílel. 

Nyní, po více než dvou desetiletích, tento prostřední syn, jehož podpora americké války proti jeho národu byla tak silná, lituje své bývalé naivity. Nyní říká, že více než milion jeho krajanů bylo zavražděno, aniž by se čímkoli provinili. Že Irák byl americkými bombami poslán zpět do středověku. Že armády, které tam přišly, jeho lid jen drancovaly, znásilňovaly a vraždily. Že se Spojené státy dopustily závažného válečného zločinu a že se dopustily genocidy, když měly vůči Arabům protimuslimské předsudky a rasismus. Zatímco Saddám zabil jednoho nevinného člena své rodiny, Američané jich zabili 18. 

Tato pozdní změna názoru, způsobená tím, že se zblízka viděl výsledky americké operace, dobře ilustruje, jak svět posuzuje zločiny Spojených států jinak než například zločiny Ruska.  To samozřejmě neznamená, že zbabělou válku Kremlu proti Ukrajině nelze tvrdě kritizovat nebo že Vladimír Putin není válečný zločinec. Ale mělo by se veřejnosti donekonečna připomínat, že Amerika, i když někdy stojí na správné straně (světové války, Kosovo, Myanmar, Severní Korea, Ukrajina), má své kostlivce ve skříni. Dokonce ani ne ve skříni, ale pod širým nebem. 

Bush by měl být obžalován a sdílet místnost, kde naštěstí zemřel Slobodan Miloševič, s Putinem.

6
Vytisknout
6832

Diskuse

Obsah vydání | 24. 3. 2023