Esej z knihy Umění neúspěchu
23. 3. 2023 / Bohumil Kartous
Měl jsem tu jedinečnou příležitost vyrůstat do svých 12 let v režimu, který za chyby trestá, nesmlouvavě a často krutě. Tento režim se tvářil jako mírumilovný, jako režim orientovaný na člověka (přirozeně chybujícího!) a na společnost (na chybách se učící). Ve skutečnosti byl ale vysoce nehumánní, zejména v případě, pokud někdo projevil vlastní vůli a jednal v rozporu s doktrínou. “Nehas, co tě nepálí” bylo jedno z přísloví, která se mi vryla do paměti jako průvodce chováním “socialistického člověka”. Proč považuju své dětství v předlistopadové totalitě za jedinečné? Protože mám možnost přímého srovnání, protože jsem očitým svědkem a zároveň aktérem světa, jenž formoval charaktery a chování. Protože přirozenou touhu po svobodě a po svobodném tvoření, které vždy znamená také chybování a selhávání, potíral ideologií, jež sama sebe vnímala jako neselhávající. Ideologie tehdejší totality neustále tvrdila, že selhávají ostatní, nikoliv socialistická “avantgarda”. Předstírala, že směřuje k ráji na zemi a že samotný ideologický princip je historicky předurčen k úspěchu. Selhání v tomto směru popírala, a ten, kdo se odvážil tvrdit opak, byl umlčován nebo nucen odejít. Tváří v tvář mnoha selháním, která tento systém projevoval na úrovni kulturní, politické či ekonomické nebylo možné žádné selhání přiznat. Selhat možné bylo, ovšem pouze vůči samotné doktríně. V očích režimu, který na doktríně stavěl a tvrdě vyžadoval poslušnost, bylo jednoznačným selháním nejen to, když někdo poukazoval na jeho samotné selhání. Cílem totality je totiž vždy omezit pravděpodobnost odklonu od doktríny, k čemuž vede více či méně násilné vyžadování pohybu pouze po “vyznačených trasách”, tedy chování v mantinelu daném doktrínou. Selháním tak mohla být nevhodná hudba, nevhodné knihy, nevhodný zjev a samozřejmě nevhodný názor či životní postoj. Svoboda hledající, svoboda experimentující, svoboda podnikající byly zásadním nepřítelem doktríny a byly tak označovány za selhání jedince či skupiny vůči ideálu, lépe řečeno ideologii, jejíž vlastní historické selhání epochálních rozměrů se následně promítlo během pouhých několika týdnů odehrávajících se v důsledku událostí 17. listopadu 1989. Ideálem, kromě nadšeného podpory doktríny, byla pasivita. “Kdo nic nedělá, nic nezkazí.” S odstupem více než třiceti let vnímám tu obrovskou změnu, kterou jsem měl možnost prožít a která zformovala dnešní českou společnost do průběžného status quo, v němž se obecně není třeba bát projevit kritický názor nad selháním nebo chybou. Naopak, virtuální dimenze přetéká individuálně pociťovanou potřebou vyjádřit se k tomu, kde všude k selhání a chybám dochází. Chybné uchopení chyby v podobě jejího vytěsnění mimo vlastní já. Zároveň se ale v tomto přechodovém období setkávám - žel až příliš často - s lidmi, kteří ve vnitřním vězení dané imperativem “neselžeš” setrvávají a lpí na něm jako na součásti dědictví časů minulých, časů, jejichž historie stále žije v jejich vlastní identitě. A na svém okolí pochopitelně vyžadují totéž. Totalita selhává právě proto, že není dostatečně schopna připustit selhání. A formuje charaktery lidí, kteří v totalitě vyrůstají, k témuž: neselžeš-li vůči doktríně, můžeš se považovat za úspěšného, ať už v jiných ohledech selháváš sebevíc. Můžeš být úplné budižkničemu, můžeš setrvale vršit chyby a neučit se z nich, nicméně pokud manifestuješ náklonnost k doktríně, budeš odměněn jako jedinec nikdy neselhávající. Stačí, aby ses řídil nařízením a budeš odměněn. Nepodnikej, nelam si hlavu nad tím, co by mohlo být jinak, nevydávej se mimo vyznačené cesty. Učiníš-li tak, riskuješ trest. Není divu, že tento princip je stále zakořeněn v české výchově a vzdělávání. Hodnotové změny trvají dlouhá desetiletí a právě ve výchově a vzdělávání přežívají v důkladně zakonzervované podobě. Konzervanty jsou naše vlastní osobnosti zformované minulostí. Závislost na instrukcích, která ukážou vyznačenou trasu a ochrání tak před domnělým trestem ze selhání, je mnohde stále vtělena do výchovného přístupu a přenáší se tak do potřeb osobností generací, které samotnou totalitu nezažily. A toto je třeba nadobro přenechat historii, chceme-li se jako jedinci, jako organizace či společnost přátelit s realitou 21. století.
Diskuse