Jak mohlo vzniknout hnutí "Říšských občanů"?

24. 3. 2023

čas čtení 20 minut
Jak mohlo vzniknout Reichsbürgerbewegung? Případ generála Bundeswehru se ukazuje jako příkladný. Jeho interpretace příčin 2. světové války je rozhodující. Zejména teorie slouží jako vstupní droga k radikalismu, píše Kai Burkhardt.

Spolkový úřad pro ochranu ústavy (BfV) dnes operuje s počtem o něco více než 20 000 aktivních "Reichsbürgerů a samosprávců“. Před pěti lety jich bylo o polovinu méně. Pokud se jejich počet bude nadále zvyšovat tímto tempem, budeme na konci dekády na 70 000. Pak by situace ohrožení měla jinou kvalitu. Jak se ale vlastně stát říšským občanem? Ani žena jako bývalá poslankyně za AfD a soudkyně Birgit Malsacková-Winkemannová, která byla v prosinci 2022 zatčena pro podezření z protistátní činnosti, se nenarodila jako říšská občanka – jinak by jen stěží šla do státní služby jako právnička.

Stejně jako muž, který střílel na policistu v Reutlingenu při další razii ve stejné oblasti, i Malsacková-Winkemannová musela projít zdlouhavým procesem radikalizace. Zpočátku to byla pravděpodobně jen skepse; skepse se změnila v otevřenost alternativním vysvětlením, poté v sympatie ke konspiračním teoriím a nakonec v poslední krok k politické akci.

Aby bylo možné proces zastavit, je třeba mu nejprve porozumět a k tomu je nutné vypořádat se s rozšířením, funkcí a přitažlivostí konspiračních teorií. Říšští občané se domnívají, že Německá říše z roku 1871 stále existuje, a přestože toto tvrzení není ústavně tak absurdní, jak se na první pohled zdá, nenajde se mnoho lidí, kteří by se pro tuto tezi vzdali svého občanského života. Toto není začátečnická teze. Lidé, kteří věří tomuto druhu vyprávění, jsou na konci spirály a pravděpodobně již nejsou užiteční pro racionální debatu.

Konspirační teorie se ale šíří v soustředných kruzích a my bychom se měli zaměřit na ty, kteří stávající systém ještě neopustili; ty, kteří právě dělají svůj první krok a vstupují do spirály. Musíme především věnovat mnohem více energie odhalování konspiračních teorií, protože za prvé představují obrovskou zátěž pro stávající řád a za druhé proti nim není nikdo zcela imunní.

Například příběh o atentátu na Johna F. Kennedyho v Dallasu v roce 1963 můžete číst jen stěží, aniž by v tom ztratil přehled. Protože motivy atentátu měly četné toxické skupiny a protože mnohé zůstávalo příliš dlouho mlhavé a nevysvětlené, není tak překvapivé, že okresní prokurátor Dallasu Jim Garrison, kterého Oliver Stone připomněl svým filmem JFK, najednou uvěřil v Deep State, který prý ovládá bohatství amerického národa. Pokud je za světově historické události zodpovědný Deep State nebo alternativně správce aktiv Black Rock, nadace Billa Gatese, Ilumináti, Světové ekonomické fórum, mezinárodní finanční elita nebo Bilderberg, nijak to nepřispívá k objasnění souvislostí.

Žádné hypotézy

Naopak, takové teorie kryjí pachatele, zahlazují po nich stopy a brání potřebnému objasňování křivd. Především anonymní a stereotypní prohlášení tohoto druhu živí nedůvěru ve státní instituce, a to je téměř vždy důvod, proč jsou šířena. Konspirační teorie jsou téměř bez výjimky politické z hlediska motivu i funkce a připravují půdu pro převážně pravicově extremistickou ideologii. Důsledkem filmu jako JFK je – v neposlední řadě kvůli jeho filmové kvalitě – hluboká nedůvěra ke státu a jeho představitelům, přičemž k vyřešení případu vraždy charakteristickým způsobem nijak nepřispěl.

V důsledku toho zastánci konspiračních teorií nemají ve svých teoriích žádné hypotézy, které zkoumají studiem pramenů a výzkumem, aby oddělili to, co je špatné, od toho, co je správné. Zamlžují, zakrývají, odvádějí pozornost od skutečnosti – někdy vědomě, někdy nevědomě, protože svůdná síla konspirační teorie, která se téměř vždy objeví jako smolařský příběh v hávu kriminálního románu, je pro mnoho lidí atraktivnější. než jednoduché nebo zřejmé vysvětlení. Protože však konspirační teorie mohou přežít pouze tehdy, pokud se vyhnou faktickému a logickému zkoumání, mají zastánci konspiračních teorií kromě diskreditace stávajícího politického řádu ještě jeden cíl: Devalvaci vědeckých expertů.

Přesto – nebo možná právě proto – jsou konspirační teoretici přímo závislí na poznámkách pod čarou a důkazech. Zejména pokročilí konspirační teoretici se rádi tváří, že jsou vědečtí, jejich práce často vypadají, jako by mezioborový tým pracoval na tom, aby ke každému tvrzení přispěl alespoň dvěma nebo třemi důkazy. To je vlastně dobrá zpráva, protože to znamená, že ani konspirační teoretici nechtějí být konspiračními teoretiky. Bohužel, bližší pohled na seznam zdrojů obvykle odhalí, že se jedná o další pochybné zdroje, že jsou vynechány zásadní standardní práce na toto téma, nebo že jsou citováni autoři, kteří mají autoritu v jiných oblastech, ale nejsou odborníky v daném oboru. Konspirační teoretici si vytvářejí své vlastní referenční sítě, které pak nastupují na místo odborníků.

Putin jako historik

Ruský prezident Vladimir Putin si v polovině prvního desetiletí 21. století našel čas, aby se k údivu odborníků intenzivně zabýval historií. Putin se ohlédl za 2. světovou válkou, zdůvodnil pakt Stalina s Hitlerem o neútočení a v rozporu se všemi předchozími výsledky výzkumu obvinil z rozpoutání války Polsko, nikoli Německo. Tato teze nebyla nová, ale stará jako válka.

Sami národní socialisté pod záštitou ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa vydali v roce 1940 tzv. Bílou knihu, ve které zveřejnili dokumenty, které právě uloupili z varšavských archivů. Jednalo se o polskou korespondenci s velvyslanci Francie, Velké Británie a USA (mezi nimi otce J. F. Kennedyho, který si zaslouží zkoumání). Chytré falzifikáty a opomenutí vyvolávaly dojem, že Polsko agresivně odmítlo různé mírové iniciativy, které Hitler předložil, aby západní mocnosti neměly důvod zasahovat, a že Německu hrozilo válkou.

Je pochopitelné, že Putin se mohl velmi dobře ztotožnit s historickou situací, ve které se Hitler nacházel v předvečer 2. světové války. Protože německý diktátor stál také před úkolem, který si stanovil - napravit historickou situaci, z níž jeho země vyšla jako poražená. Invaze do Rakouska, obsazení Sudet s následnou invazí do Česko-slovenska a diplomatická předehra 2. světové války musely na Putina zapůsobit. Zvláště zajímavá mu zřejmě připadala situace v Polsku, protože po geografické reorganizaci Versailleskou smlouvou tam žily větší německé menšiny (podobně jako v Donbasu a na Krymu ruské).

Ve 20. letech docházelo k opakovaným nepokojům a střetům mezi německými a polskými skupinami, které se počátkem 30. let poněkud uklidnily, ale vždy nabízely Hitlerovi příležitost vyprovokovat polskou stranu a sjednotit se před mezinárodní veřejností s legitimním důvodem k zásahu: Chránit všechny Němce na polském území.

Na první pohled se tyto teze nezdají být konspiračními teoriemi, ale spíše příspěvkem do historické diskuse, kterou by bylo možné řešit s fakty, zdroji a alternativními interpretacemi. Ale Putin to tak očividně nemyslel a otevírá tím druhý pohled na funkci takových teorií, zvláště když jsou takto otevřeně politicky motivovány: Slouží k podkopávání historických znalostí a jednoduše k tomu, aby do dění ve veřejném prostoru vkládaly nové historické příběhy, které pak víceméně rovnocenně konkurují výsledkům desetiletí výzkumů. Je zcela irelevantní, zda sám Putin věří tomu, co říká.

Protože teze nejsou zaměřeny na odborný svět, ale na širokou veřejnost, která nemá možnost si správnost takových tezí ověřit. Ale oni vidí Putina jako autoritu, která bude vědět, co říká. Cílem takových námitek je otřást domněle jistými znalostmi a navodit všeobecný pocit nejistoty, ve kterém pak konspirátoři snáze nastartují vlastní politickou perspektivu.

Svržení vede k historické revizi

Ale Putinova historiografie má i druhou vrstvu, která z ní dělá konspirační teorii. Stačí si jen představit, jaký by byl svět, kdyby jeho výroky byly správné. Pak by každý, kdo se ve škole učil, že za rozpoutání 2. světové války je odpovědný pouze Hitler, byl po desetiletí obelháván a přirozeně se nabízí otázka: Kým? A proč? Odpověď na tuto otázku vede zpět do Německa a k úvahám o spirále argumentace, která začíná v historickém laickém bádání a končí u říšských občanů.

Protože Putinova teze kolovala v Německu už předtím, než jí dal ruský prezident autoritu. Oblíbeným byl především bývalý generálmajor německých ozbrojených sil Gerd Schultze-Rhonhof, který v roce 1996 z vlastní vůle opustil německé ozbrojené síly, protože spolkovou republiku obviňoval z nedostatku schopnosti sebeobrany (v čemž měl nepochybně pravdu). Jeho postoj ke spolkové republice byl však již v předchozích letech křehký, protože Schultze-Rhonhof věřil, že Spolkový ústavní soud urazil celou profesi výrokem, že "vojáci jsou vrazi".

Kariéra generálmajora ukazuje, jak vysoce respektovaná osobnost z politické elity Spolkové republiky nastoupila cestu, na jejímž konci byla zcela odříznuta od svých starých sítí a hořce musela požádat AfD o úkryt. Začíná to hněvem na stát, kterému doslova sloužil a cítí se opuštěný. S tímto základním postojem jde do politických archivů a chce tento stát vymazat.

Snaží se potvrdit podezření, které chová od poloviny 80. let po letmém studiu anglosaské literatury; totiž že Hitler nenese vinu za rozpoutání 2. světové války. Zkoumá, hledá texty, které potvrzují jeho pohled, najde něco tu a něco tam, hádanka se zvětší a přifoukne, jen musí vynechat vše, co odporuje jeho tezi a pak má výsledek: Hitler nechtěl válku, to Roosevelt!

Presumpce viny po pokusu o převrat

Jeho teze jsou samozřejmě dobře zdokumentovány – konspirační teoretici sdílejí vášeň pro důkazy s revizionisty. Jeho kniha "Válka, která měla mnoho otců" (2003) obsahuje také docela zajímavé pasáže, o kterých stojí za to diskutovat. Ale k čemu to je, když záměrně ignoruje současný stav bádání a tak extrémně ztěžuje ignorovaným současným historikům reagovat konstruktivně na jeho práci.

Protože něco ví i Schultze-Rhonhof: Němečtí historici se jen stěží budou zabývat knihou, která podkopává platné normy, aniž by ohrozili svou vlastní pověst. A tak se stalo, co se stát muselo. Přestože bylo dílo kritizováno jako celek, detaily zůstaly nezpochybněny. Od té doby přecházely z jednoho vydání do druhého (aktuálně jedenácté), rozdávaly se k narozeninám, biřmováním a výročím, doporučovaly se mezi sběratele militárií a předávaly z ruky do ruky mezi straníky AfD.

Naproti tomu Schultze-Rhonhof, který samozřejmě nechce být považován za konspiračního teoretika, vytváří prostor pro svou hořkost tím, že sleduje své publikum a vystupuje před stále pochybnějšími kruhy, až nakonec spolu s generálmajorem Národní lidové armády [NDR] Berndem Schwipperem sedí před moderátorem a youtuberem Thorstenem Schultem.

Schulte byl původně aktivní člen CDU, bankéř a investiční bankéř - a svou vydavatelskou kariéru zahájil knihami o investicích. Po uprchlické krizi v roce 2015 se otočil k CDU zády, přešel jako autor na politické pole a s potěšením sledoval, že se jeho radikální teze setkaly s mimořádně ochotným nakupujícím publikem. Jeho knihy se dostaly na první místa žebříčků bestsellerů a jeho videa na YouTube mají více než 25 milionů zhlédnutí.

"Zrušená" nebo "oktrojovaná" historie

Schwipper má k Schultzemu-Rhonhofovi protitezi. I on byl léta v archivech, tehdy v ruských. Četl svazek za svazkem se stejnou disciplínou a pílí jako Schultze-Rhonhof, díky čemuž byla skládačka větší a vhodnější. I on vynechal vše, co uvádělo jeho tezi na pravou míru, a pak měl výsledek: Válku nechtěl Hitler, ale Stalin! Na první pohled se nezdá, že by to do sebe zapadalo, ale začne to být koherentní, když víte, že Thorsten Schulte napsal bestseller s názvem "Fremddetermined" – se smysluplným podtitulem "120 let lží a podvodu".

Schultemu tedy v rozhovoru nejde primárně o historické revize, ale o další důkazy pro vlastní tezi, podle níž spolkové republikánské elity obyvatelstvu do puntíku lhaly. Poukazovat na to, že měl dostatek důkazů už před rozhovorem, je téměř zbytečné. Protože podle inzerce vydavatele je nyní 8. vydání dodáváno s 888 poznámkami pod čarou namísto 878 ("vytištěno černě pro vynikající čitelnost")!

Ale Schulte také ví, že může oslovit lidi se dvěma hlavními generály na Východě a Západě, kterých se mu u jeho knih nedostává, a stejně dobře ví, že s generály může podpořit atmosféru, která se prostě musí stávat pochmurnější a pochmurnější, aby zdiskreditovali stávající řád a vládu a zároveň se stali slavnými a bohatými prostřednictvím sociálních sítí. Podle moderátora nechtějí nikoho "umýt dočista", jen "rozmazat špínu trochu rovnoměrněji".

Místo toho zasahují tři účastníci rozhovoru s ujištěním, že nikdo by neměl věřit, že se zde šíří konspirační teorie (vše je pečlivě prokázáno), aby pak tím nejlepším spikleneckým způsobem tvrdili, že výsledky západoněmecké historiografie byly navždy ovlivněny rozsudky norimberských procesů s válečnými zločinci. Tyto rozsudky obsahovaly asi 200 stran historiografie, které přímo náleží k rozsudku, a Spolková republika Německo naposledy uznala tyto rozsudky za platné "v každém ohledu" v září 1990.

"Dnešní německá historiografie" je "oficiální historiografie", přezkoumaná, schválená nebo "zrušená" německými úřady - "vnucená" vítěznými spojenci. Schultze-Rhonhof si dokonce myslí, že lidi, kteří se nedrží "historiografie vítězství", "loví" Úřad pro ochranu ústavy. I když připouští, že všechny vědecké zprávy o předmětné smlouvě jsou v rozporu s jeho názorem, je to vlastně irelevantní, protože existuje "síla faktů", a proto si za svým tvrzením stojí.

Jako by to nestačilo, ti tři jdou ještě o krok dále, protože "vnucená historiografie" je založena na četných falzifikátech, které "etablovaní historici" záměrně zamlčují. Nakonec si moderátor stáhne masku z tváře a otevřeně říká, o co mu vlastně jde: Všichni jsme obětí našich politických elit. Tím byla překročena hranice historické esoteriky. Protože zatímco jsme mluvili jen o konkrétních historických událostech, jsme nyní u anglo-americké elity, která utlačuje německý lid a od norimberské "spravedlnosti vítězů" jim vnucuje historický pohled. Tato elita není dále personifikována a nelze ji tedy soudit ani smysluplně zpochybňovat.

Etnické myšlení potřebuje esoteriku

Ne všechny formy esoteriky končí u pravicových konspiračních teorií, ale lidová ideologie nebo rasismus krve a půdy potřebují esoteriku jako ryby vodu. Musíte jít za sféru fakticky testovatelného a vědecky doložitelného, ​​protože ve vědeckém smyslu neexistují žádné lidské rasy a neexistují ani genetičtí Němci nebo Rusové. Völkisch představa duše lidu, která může onemocnět nebo se nakazit, je úplný nesmysl.

Bez ohledu na to se Putin dovolává "přirozeného a nutného sebeočištění", ke kterému dochází; protože každý národ, a tím spíš Rusové, dokáže vždy "rozeznat upřímné vlastence od spodiny a zrádce a jen je vyplivnout jako komára, který jim omylem vletěl do úst". Tento bod najdeme i u říšských občanů, když tvrdí, že vize Německa se objeví, jen "když znovu najdeme sami sebe, když znovu objevíme sami sebe. Potřebujeme být zase sami sebou." Pohled do zákulisí takového doporučení přivádí oba řečníky do stejného mystického klamu vzdálené, homogenní, jaksi etnicky příčetné komunity. Höcke věří, že Němci by se měli přestat cítit provinile, aby se mohli znovu stát skutečnými Němci.

Přiznání viny však ospravedlňuje centrální programy a struktury Spolkové republiky – státní hranice, mediální systém, federalismus, školský a vzdělávací systém, zahraničněpolitické vztahy, reparační platby, vojenskou orientaci, vnitřní bezpečnost a prostřednictvím práva azylu, také migrační politiky. Kdo přepisuje minulost, může tedy vyvíjet existenční tlak na přítomnost.

Neignorujte konspirační teoretiky

Jsou-li konspirační teorie cestou k radikalismu, je třeba nejprve vytvořit povědomí o tom, že tomu tak je. Ne vždy jsou jako takové konspirace na první pohled rozpoznatelné, a proto je důležité vlivné vzory alespoň identifikovat a pojmenovat. Atentát na Kennedyho je dobrým příkladem toho, jak nejlépe čelit takovým teoriím. Protože pokud chcete, najdete tři autory, Geralda Posnera, Vincenta Bugliosiho a Philipa Shenona, kteří na několika tisících stranách prověřili každou jednotlivou teorii. V podstatě každý dospěje k závěru, že Lee Harvey Oswald byl osamělý střelec.

Každopádně na základě těchto knih můžeme téměř jistě říci, že okresní prokurátor Jim Garrison byl konspirační teoretik. Po přečtení Shanona se člověk může rozhodnout, zda byly tajné služby extrémně důmyslné nebo nehorázně amatérské. Ale zlověstnou skupinu Iluminátů nebo Deep State, která ovládá světovou politiku s vlastní pevnou agendou napříč všemi změnami moci, již nelze identifikovat.

Historie je pravděpodobně největším sjednocujícím tématem nové a staré pravice. Kdo si myslí, že může ignorovat historicko-politické revize, ten si neuvědomil, že již dlouho existují úspěšné a dobře fungující dílčí skupiny, které se organizují do e-mailových skupin, kanálů YouTube a skupin na Facebooku. Tyto části veřejnosti musíte ovlivnit. Stát zde se svými institucemi zmůže jen málo, protože radikálové považují vše, co od státu pochází, za nelegitimní a nečestné. I univerzitní historie patří z pohledu radikálů státu, proto se námitky z této strany vždy setkají s argumentem, že námitka není překvapivá, protože historie funguje jako agent státu.

Ale společnost za hranicemi státu přece jen něco dokáže. Redaktoři a multiplikátoři musí pochopit, že ďábel se skrývá v detailech. Špatné věci kolují skryté pod mnoha správnými věcmi. Je nutný diferencovaný odpor. Zastánci konspiračních teorií musí být nuceni svá tvrzení dokazovat, spíše než je pouze předkládat, a musí být nuceni uvádět konkrétní jména, když jsou politická rozhodnutí vysvětlována anonymními a neviditelnými mocenskými skupinami. Pýcha a arogance věci ještě zhoršují, protože rozbíjejí mosty, které jsou velmi potřebné.

Místo toho by se obránci pořádku měli chovat uvolněně, protože mají na své straně nepřekonatelný argument, mimo veškerou oprávněnou kritiku vlád, ústavy a politického systému: V dějinách lidstva stěží existovala země, která by si vážila lidského života více. Věříme svým dětem, investujeme do jejich výchovy, učíme je cizí jazyky a uvažování tak, aby se shodly na hodnotách a pozicích, podle kterých chtějí v budoucnu žít. Není mnoho jiných zemí, které dosahují tohoto vysokého standardu. Putinovo Rusko mezi ně nepatří. Ani země, o které sní Björn Höcke.

Zdroj v němčině: ZDE

1
Vytisknout
3692

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2023