Mohla by v totalitním Rusku vzniknout demokracie?

27. 3. 2023

čas čtení 9 minut
Při rozlišování mezi autoritářstvím a totalitou existuje jeden jemný bod, kterému, jak se mi zdá, dnes není věnována dostatečná pozornost. Pokud se na problematiku podíváte z pohledu korelace těchto režimů s "klasickými" politickými formami, pak je autoritářství nejspíše despotismem, tedy antipodem monarchie, ale totalitarismus je spíše "ochlokracií", tedy tzv. antipodem demokracie. Proč je to důležité? V každodenním životě je totalita vnímána jako krutá forma autoritářství, ale nic víc. Proto se předpokládá, že pokud je autoritářství obvykle léčeno demokracií (což je v podstatě pravda), pak lze totalitarismus vyléčit ještě větší demokracií. Ale bohužel "není všechno tak jednoduché" a totalitu demokracie nevyléčí. Alespoň ne ihned po skončení akutní fáze, píše Vladimir Pastuchov.

Totalita má zásadně jinou povahu než autoritářství. Jedná se o kvalitativně odlišné sociální patologie, které se navzájem podobají pouze povrchně. Tolik nemocí způsobuje vyrážku, ale příčina jejího výskytu u každé nemoci je jiná a způsoby léčby mohou být často opačné. V autoritářském (nebo, jak se tomu také říká, "policejním") státě je primárním zdrojem neprávního násilí moc, která šíří četné metastázy ve struktuře společnosti. Za totality je všechno složitější. Moc zde hraje pouze roli spouštěče, primárního článku nemoci. Ovlivňuje strukturu společnosti takovým způsobem, že prakticky každá její buňka se stává nezávislým izotopem, který vyzařuje násilí. Dále se role úřadů redukuje na politiku dvou "P": Provokace a populismu. Úřady jednou rukou vyvolávají permanentní poptávku společnosti po násilí a druhou organizují populistickou reakci na tento stále sílící požadavek.

Moderní ruský posttotalitarismus není výjimkou z pravidla. Navíc, stejně jako v případě "ruského marxismu", se jeho architekti ve svých experimentech inspirovali "vyspělými západními myšlenkami", tedy ani v této kalné věci nebyli průkopníky. Veškerá současná kremelská moudrost je pouhou teorií řízeného chaosu "přeloženou do jazyka rodných rovin". Kreml uvrhl zemi do chaosu vlastníma rukama, v roce 2020 rozpoutal v Rusku "studenou občanskou válku", a nyní, aby tato země nevybuchla z přehřátí, odebírá přebytečnou energii prostřednictvím imperialistické války. Válka je v tomto scénáři něco jako radiátor, který ochlazuje systém. Hlavní věcí v této situaci je pro Kreml tuto válku neprohrát, ale může ji vést donekonečna, protože válka v tomto systému je organickou součástí celkového plánu. Totalita předpokládá válku stejně, jako auto poháněné spalovacím motorem výfukové potrubí. Pokud totalitní systém odmítne válku, čeká ho osud SSSR.

Tak či onak ale zdrojem smrtící radiace v systému vytvořeném "za Putina" je celá společnost, nikoli vláda. Orgánům v tomto systému je přidělena role dispečera, který reguluje moc a kompetentně usměrňuje toky násilí správným směrem. Pokud tedy moc jednoduše zbouráme ("odstraníme Putina", jak o tom mnozí sní), pak to globálně povede pouze v první fázi k tomu, že řízený chaos se stane nekontrolovatelným a organizované násilí se stane neorganizovaným.

Máme co do činění se společností, která projektuje násilí, jako obohacený uran vyzařuje záření. Zatím jde o řízenou reakci, která se nestává řetězovou jen proto, že úřady umně využívají přebytky "temné energie". Předpokládejme, že tato ruka, která svírá smrtelnou rukojeť na ovládacím panelu, je useknuta. Který ze scénářů se zdá pravděpodobnější: Společnost se zázračně zorganizuje a potlačí násilí v sobě, nebo začne řetězová reakce násilí, která nakonec v klubu jaderných hřibů zrodí "nového Putina"? Zde neexistuje jednoznačná odpověď, ale osobně se mi zdá pravděpodobnější druhý scénář.

Abych zabránil výčitkám, že když mluvím o nevyhnutelných výzvách, kterým bude ruská společnost čelit v případě revoluce, "kopu" se za stávající režim, chci na svou obranu říci, že nepovažuji za nutné situaci zjednodušovat jen proto, že by to mohlo pak někoho vyděsit a donutit držet se existující reality jako tonoucí stébla. Bojácní by vůbec neměli přemýšlet o budoucnosti Ruska - to je strašná pohádka pro dospělé se špatným koncem, kterou by lidé se slabými nervy neměli vůbec číst. K tomu zbytku řeknu, že už dnes se objevilo dilema, o kterém "slušní lidé" raději mlčí. Bez širokého demokratického hnutí nelze Rusko vytáhnout ze zajetých kolejí decivilizace (chronické kulturní nedostatečnosti) a jakákoli demokratizace za stávajících podmínek povede jen k tomu, že zemi zaplaví vlna násilí nejobscénnějšího, pogromistického druhu.

Přirozenou a zřejmě jedinou možnou reakcí na tuto hrozbu je rozhodnutí spustit zpomalující "olověné tyče" do přehřáté radioaktivní společenské masy novou diktaturou. To znamená, že po vyslovení "A" je nutné vypořádat se s "B". Uznáme-li nevyhnutelnost revoluce v Rusku, pak musíme uznat i nevyhnutelnost revoluční diktatury v Rusku. A pokud uznáme nevyhnutelnost revoluční diktatury, pak si musíme položit otázku, jaké mechanismy lze navrhnout, aby se zabránilo přeměně revoluční diktatury v reakční (a vstupu Ruska do třetího okruhu "stalinismu-putinismu")?

V souvislosti s tímto dilematem se "slušná veřejnost" rozdělila na "cyniky" a "obezřetné". Pokrytci, jako by se nic nestalo, dál opakují mantru o věčném království svobody a cynici tyto prázdné řeči podporují, i když nehodlají po pádu režimu poskytnout žádnou svobodu. Protože mluvit o svobodě je pro cyniky cestou k vytoužené nové diktatuře. Navrhuji přinejmenším vyvést tuto diskusi ze stínu a mluvit o problému upřímně, bez pokryteckých výstřelků a cynických lží.

Pominu-li četné detaily, které ve formátu příspěvku na Telegramu nemají místo, vrátím se k hlavní myšlence, která mě trápila v 90. letech – že záruky právního státu a konstitucionalismu (a samozřejmě demokracie) neleží v rovině právní a institucionální, ale v rovině kulturní a politické. Plnohodnotnou zárukou proti věčné diktatuře může být pouze ústavně-demokratický veřejný konsenzus, tedy hodnotová (chcete-li - "koncepční") jednota elit. Všechno ostatní je přelud.

Zde se dostáváme k zásadnímu bodu, kdo bude ovládat "olověné tyče" v první fázi po revoluci, což je v Rusku téměř nevyhnutelné (nemluvím o načasování, ale o podstatě, i po 50 letech se situace nezmění). Pokud se jedná o "úzkou skupinu stejně smýšlejících lidí" spojenou "demokratickým centralismem", pak bez ohledu na to, jak teatrálně členové této skupiny přísahají věrnost "demokratickému Rusku budoucnosti", budou nuceni vytvořit tvrdší diktatura než Putinova. To znamená, že čím užší bude okruh lidí, kteří po revoluci ovládnou "vedení", tím rychleji bude obnovena ta nejodpornější verze diktatury. A naopak, čím širší a rozmanitější bude tento kruh, tím menší je pravděpodobnost, že porevoluční diktatura zvrhne v diktaturu reakční.

Otázka demokratické budoucnosti Ruska i v té nejvzdálenější budoucnosti tedy do značné míry závisí na aktuální schopnosti elit vytvořit širokou mocenskou koalici pro kontrolu aparátu násilí v podmínkách nevyhnutelné porevoluční diktatury. Čím širší bude koalice, tím těžší bude pro někoho samotného podmanit si aparát revolučního násilí. Z mechanismu interakce frakcí uvnitř revoluční koalice a zkušeností s kompromisy při řešení nevyhnutelných koaličních rozporů se teprve může zrodit budoucí ruská demokracie.

Taková logika je v podstatě v rozporu s logikou "hnutí bílých prstů", které ve válečných podmínkách nabývá na síle a které nerozšiřuje, ale zužuje základnu budoucí koalice na malý sektářský kruh. A proto, i kdyby se v důsledku vojenské katastrofy z tohoto kruhu dokázala stát síla, v což já osobně nevěřím, pak tento kruh nebude moci nabídnout nic jiného než Rudý teror, již jednou realizovaný bolševiky první generace. Navíc, na rozdíl od "opozičního hlavního proudu", který se dnes rozvinul, logika široké koalice zahrnuje spolupráci a kompromisy s tou částí "systému", která je připravena stát se "zrádcem své třídy". Ano, jde o odklon od principu spravedlnosti, podle kterého by měl být v plném rozsahu potrestán každý, kdo přispěl k vytvoření tohoto režimu a zahájení této války. Ale jak řekli Medicejští (alespoň v Hollywoodu): Pouze ti, kteří jsou připraveni prohrát, mají vždy na výběr.

Zdroj v ruštině: ZDE

2
Vytisknout
3577

Diskuse

Obsah vydání | 31. 3. 2023