Festival Jeden svět: Tak nevím

30. 3. 2023 / Jan Čulík

čas čtení 17 minut

Zhlédl jsem v posledních několika dnech v Praze na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět čtyři filmy. Je to málo a mé poznámky k tomuto festivalu jsou tedy zcela jistě nereprezentativní. Nicméně, pár slov:

Zhlédnutí těch čtyř filmů mě přivedlo k opatrným úvahám o tom, jak problematické je vlastně dělat aktivistické filmy. Uznávám, že organizátoři festivalu Jeden svět jsou motivováni dobrou vůlí, chtějí do českého prostředí přivádět filmy upozorňující na nejrůznější hrůzy po světě. Jenže problém je, že v tom úsilí ukázat zlořády na světě se ty filmy stávají prostě subjektivní. V tom nadšení a rozhořčení dokumentaristy se nějak ztrácí objektivita. Často jsou to třeba jen drobnosti, ale celkový dojem je rušivý.

 

Kromě toho, nezhlédl jsem těch filmů na tom festivalu víc nejen proto, že jsem neměl čas, ale že se prostě chci vyhýbat podrobným drastickým svědectvím o hrůzách, o nichž stejně už vím, takže proč mám být vystavován děsivým podrobnostem, proti nimž stejně nemohu nic dělat.

A další věc: Všechny čtyři filmy, které jsem viděl, se zabývaly tématy, která jsou všeobecně známá, takže vlastně nepřinesly, alespoň pro mne, nic moc nového. Jen podrobně to, co je už součástí obecného mezinárodního povědomí. Jiná věc samozřejmě je, že ač lidé o těchto hrůzách všeobecně vědí, stejně proti ohrožení nikdo nic nedělá – buď nemůže, nebo nechce.

Pro mě asi nejzajímavějším a z toho žánru dokumentárních filmů, které určily tři další, (víceméně) zahraniční snímky, se poněkud vymykajícím filmem byl dokument Stop Time Davida Čálka o covidu v České republice. Docela intenzivně, přesně a autenticky zaznamenal existenciální situaci, do níž jsme byli všichni před třemi lety vrženi. Velmi silně jsem se dokázal s Čálkovým filmem identifikovat, přestože jsem období lockdownů nezažil v ČR, ale ve Skotsku. Ta zkušenost byla obdobná. Jestliže strávíte dobu delší než dva roky pobytem v jediné místnosti u sebe doma, komunikujete s lidmi pouze prostřednictvím internetu, vyučujete studenty v Glasgow i v České republice prostřednictvím zoomu, něco to s vámi udělá – i když jsem kompenzoval svou izolovanost intenzivním ježděním na kole, v roce 2020 jsem najel asi 6000 km.

V Čálkově filmu jsme se setkali i s lidmi, kteří kromě izolovanosti lockdownů se museli potýkat i s možným existenčním ohrožením, protože jejich podniky během lockdownů přestaly vydělávat. Týkalo se to jak pražské manželské dvojice – majitelů kavárny, tak třeba majitele lyžařského areálu kdesi na venkově. Paradoxně, když lockdowny skončily a pražská kavárna mohla znovu otevřít, majitelé měli ještě větší stres než během lockdownů – nemohli totiž po řadu týdnů najít nové zaměstnance a museli všechno dělat sami. Totéž zažila Velká Británie, kde byl a je zoufalý nedostatek pracovních sil ještě umocněný brexitem.

Promítání Čálkova filmu byli přítomní i jeho protagonisté, kteří po filmu o svých zkušenostech hovořili. Zajímavé bylo, že se snad všichni tu traumatickou covidovou zkušenost nyní snažili vytěsnit. Tvrdili, že jsou dnes už „úplně jinde“ a vlastně je ten film svým způsobem zastaralý, protože už ti lidé covid neřeší. Motivaci tohoto vytěsňování naprosto zásadní životní zkušenosti, která pozměnila existenci nás všech, nerozumím. Možná, že je to tak obtížná zkušenost, že se úvahám o ni protagonisté už chtějí vyhýbat. Přitom skoro všechny Čálkovy postavy reagovaly v jeho filmu na postupný průběh covidové katastrofy neuvěřitelně inteligentně, zajímavě a autenticky.

Já prostě nevěřím, že covid je za námi a nijak nám nepozměnil život. I Čálkovy postavy během covidové pandemie na kameru přiznávají, že pozměnil, a to zásadně. V některých ohledech pozitivně: To, že lidi museli být pořád doma, v některých případech jednotlivé členy rodiny velmi sblížilo.

Ale že covidové trauma trvá, vidím dodnes, především u svých studentů na univerzitě v Glasgow. Skoro všichni ještě letos na jaře požádali na univerzitě o prodloužení doby, do níž musejí napsat své seminární práce, a to z různých psychických či zdravotních důvodů. To dřív nebývalo. Taky většina studentů přestala chodit na přednášky: oni si za covidu zvykli ležet celý den v posteli a na přednášky se dívat na nahrávkách na laptopu. Ty nahrávky přednášek z covidových let jsou pro ně na univerzitním webu stále přístupné. Co by se tedy obtěžovali chodit do školy, že?

V diskusi po filmu přiznal pan Čálek, že natáčel mimo jiné i příběh s jedním podnikatelem, majitelem jakéhosi sportovního areálu, který ale kvůli covidu úplně zkrachoval a skončil v psychiatrické léčebně, Před krachem se spojil s panem režisérem a sdělil mu, že si už nepřeje být dál natáčen. Samozřejmě, etické principy se musejí při natáčení dodržovat, mě to ale vedlo k otázce, či vlastně konstatování, že pan Čálek vlastně natočil film o hrdinech, kteří tu hrůzu přestáli, a to úspěšně. Hájil se, že v tom film má i zmínky o mrtvých, jenže mně nešlo jen o mrtvé, ale třeba i o lidi, kteří ekonomicky během covidu zkrachovali. Vyšlo najevo, že pan Čálek natočil celou řadu dalších příběhů, které ale do filmu nedal, aby udržel čistotu dějové linie. To je naprosto legitimní. Vytvořil přesvědčivé psychologické portréty svých protagonistů a ještě se soustředil na jejich smysl pro humor. V té nejhorší situaci. Čímž je učinil velmi sympatickými pro diváka.

Ještě k tomu, jak se protagonisté už ke své covidové zkušenosti nechtěli hlásit. Pan Čálek přiznal, že po dokončení filmu měl problém s distributory. Nechtěli film vzít do distribuce: "Lidi nechtějí znovu prožívat tu covidovou éru." Skutečně? Ten film je velmi silný, vypovídá o existenciální situaci, kterou jsme zažili a s níž jsme se museli vypořádat všichni. Skutečně bychom to měli potlačit a zvítězit by měl eskapismus?

Diskusi po promítání Čálkova filmu byl přítomen i teolog Tomáš Halík. Ve filmu jsme ho viděli, jak nahrává svá kázání na YouTube. Vysvětlil, že na rozdíl od jiných kněží nechtěl vysílat na webu celé mše, ale kázání ano. Co ho naučil covid? Jako nás všechny: „Navzdory svému věku jsem se naučil používat internetovou technologii. Po lockdownech jsem vysílání kázání na YouTube chtěl zrušit, ale přišla spousta dopisů, že to rušit nemám. Dělám to tedy dál a sleduje to snad deset tisíc lidí, hlavně na Slovensku.“

Ano, všichni jsme se v covidové době naučili používat internetovou technologii. Jen považte, jak izolovaní museli být v době španělské chřipky v roce 1918 lidi bez této technologie v době tehdejších lockdownů. A jak je to v tom roce 1918 muselo psychicky poškodit, zejmona ty hory mrtvých. Na tu zkušenost se (taky) už skoro úplně zapomnělo.

Druhý film, Blix, not Bombs, který jsem na festivalu zhlédl, natočila Švédka Greta Stocklassa s českým produkčním zázemím. Základem filmu byl dlouhý rozhovor s nyní čtyřiadevadesátiletým Hansem Blixem. Bývalým švédským ministrem zahraničí a před dvaceti lety inspektorem OSN v Iráku, kde hledal údajné zbraně hromadného ničení, které měl mít irácký diktátor Saddám Husajn. Z filmu bylo zjevné že tehdy vládnoucí republikánští politikové kolem George Bushe mladšího strašně chtěli provést invazi do Iráku a tvrdili, navzdory tomu, že to bylo absolutně nejisté, že Saddám vlastní chemické a jaderné zbraně. Blix a jeho lidé v Iráku nic nenašli, avšak víc, než že nic nenašli, Blix před dvaceti lety říci nemohl. „Je strašně obtížné, vlastně nemožné, dokázat, že něco neexistuje. Nemohu dokázat, například, že v této místnosti není myš. Je to velmi nepravděpodobné, ale stoprocentně říct, že tady není, nemůžu,“ vysvětloval velmi jasně a racionálně čtyřiadevadesátiletý Blix. Američané a Britové invazi do Iráku před dvaceti lety provedli, nezákonně, bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Jak se to nyní kolem 19. března 2023 v době dvacátého výročí americko-britské invaze do Iráku znovu promrskalo ve všech západních médiích, ta agrese byla nezákonná. Blix to v tomto filmu uznal, ale uvedl, že nemohl dělat nic.

Tady film trochu začal selhávat, protože autorka začala Blixe docela subjektivně a aktivisticky, na základě svého morálního rozhořčení, obviňovat. Zahynulo přece tolik nevinných lidí? Neměl Blix udělat proti válce víc? Neměl víc protestovat? „A to jsem měl říkat lidem, kteří to věděli, že porušují zákon?“ opáčil Blix a rozhovor uzavřel. „Už jste mi vyplýtvala mnoho času.“

Ten aktivismus je slabost takovýchto filmů. I to, že autorka americko-britskou invazi do Iráku v jednu chvíli začala srovnávat s Putinovou invazí na Ukrajinu a začala litovat, že dnes neexistuje žádný Hans Blix, který by s Putinem vyjednával o míru. Jenže s kriminálníkem a vrahem Putinem se vyjednávat nemůže. Právě se vracím ze své první hodiny na Masarykově univerzitě v Brně. Na semináři tam mám několik ukrajinských studentek. Hovořili jsme o tom, jak jsou bezbranné proti tomu, že je někdo chce zavraždit jen proto, že to jsou Ukrajinky. Proti své totožnosti nic nenaděláte. To je jako, když jste byli žid za nacismu.

Blix se Saddámem Husajnem nevyjednával, jen kontroloval, zda má saddámovský Irák zbraně hromadného ničení, a podařilo se mu přesvědčit irácký režim, že je v jeho zájmu, aby s inspektory OSN spolupracovali. To ovšem nic nemění na věci, že Saddámův režim v Iráku byl zločinný a vražedný, a Saddám byl obdobný kriminálník jako je dnes Putin. Je známo, že se Saddám Husajn ve své politice inspiroval Stalinem, tak vlastně jako i dnes Putin. Jenže samozřejmě západní nezákonná invaze do Iráku způsobila smrt daleko většímu počtu nevinných lidí než předtím Saddám Husajn. „Co by se stalo, kdyby Západ tu invazi do Iráku neprovedl?“ ptala se Blixe autorka filmu. „Vyřešila by to biologie,“ řekl Blix. Saddám by časem zemřel a jeho režim by skončil.

Film o Blixovi a o bombách měl tentýž charakteristický nedostatek jako ostatní dva zahraniční filmy, které jsem na festivalu zhlédl. Byl kompetentním shrnutím problematiky, kterou každý, kdo se jen trochu zajímá o světové politické události, stejně už dobře zná.

Podobný byl i další zahraniční film, The Oil Machine, režisérky Emmy Davie, která vyučuje filmovou dokumentaristiku na univerzitě v Edinburku. Tento dlouhý film byl trochu strukturně nesourodým shrnutím dnes děsivé problematiky týkající se globálního oteplování a poukazoval na to, co všichni také dnes už víme: svět se řítí nezadržitelně do záhuby, protože je potřeba radikálně a rychle zastavit užívání fosilních zdrojů, jenže to nikdo nedělá a těžba ropy, plynu a uhlí se ještě zvyšuje. Film opakoval dávno známé skutečnosti, které lidi jaksi kupodivu nevzrušují: že svět směřuje k oteplení o 3,5 stupně Celsia, což vyvolá cca od roku 2050 absolutní rozklad a apokalypsu. Že už nyní rychle vznikají velké části světa, kde  v létě nebude dát možné žít, protože lidský organismus nepřežije teplotu 50 nebo 60 stupňů. Tání ledové pokrývky v Grónsku způsobí, že radikálně stoupne hladina světových moří a například Vietnam bude zatopen z 90 procent. Nemluvě o ničivých a trvalých povodních, které postihují Pákistán už nyní. V důsledku neobyvatelnosti velké části světa se vydají na sever stamiliony klimatických uprchlíků. Podle nedávného průzkumu veřejného mínění si prý většina Čechů myslí, že se jich globální oteplování nedotkne. To je jako se vším. Prý se jich také nedotkne automatizace práce v důsledku rozšíření umělé inteligence. Opravdu Čechům nebude vadit ten příchod stamilionů lidí do Evropy? A opravdu si myslí, že jim v tom budou schopni zabránit? Opravdu si myslí, že český národ za těchto okolností přežije v nezměněné formě?

Po promítání filmu The Oil Machine jsem chvíli setrval v následné diskusi, kterou s organizátorkou festivalu vedla jakási aktivistka z hnutí Duha. Mám osobní poznámku, která je možná také příliš subjektivní a asi neférová. Aktivistka z Hnutí Duha mluvila drsně obecnou češtinou. Bylo to samé „vokno“, „vo tom“, „novej“, „dobrýho“. Kam se poděla zásada, že na veřejnosti bychom měli mluvit pokud možno spisovně, když tak hovorovou formou spisovného jazyka, ne tou drsnou, obecnou pražštinou? Ale možná to vadí jen mně.

Aktivistka z hnutí Duha upozorňovala, že v České republice na rozdíl od Británie, která pořád ještě nadšeně v Severním moři těží ropu, a pořád to tam dotuje stát, je tímtéž problémem v ČR uhlí, jehož těžbu také dál dotuje stát. Nevím, myslím si, že i v ČR je ropa stejně velký problém, jen pohleďme, jak se česká vláda brání ukončení výroby automobilů na benzín. A pohleďme, jak nesmyslně jsou stále více zahlcována automobily česká města.

S posledním – zahraničním – filmem, který jsem na festivalu viděl, mám opravdu, ale opravdu velký problém. Film Jestli jsi chlap byl – údajně – dokumentární film z  africké země Burkina Faso, soustřeďující se na skupinu chlapců, jimž jistě nebylo ani patnáct let, kteří namísto chození do školy tvrdě manuálně pracovali u dolu na zlato: vytahovali rumpálem z díry o hloubce 250 metrů ručně na provaze horníky, kteří se hluboko v zemi snažili hledat v tamějším kamení drahý kov. Do školy nechodili, číst neuměli, protože jejich rodiny byly příliš chudé a děti pro rodinu musely vydělávat.

Hlavní hrdina, asi čtrnáctiletý chlapec, přesvědčil svého otce, aby mu vyjednal přijetí do učení, kde by se jednak naučil číst, a zároveň by získal kvalifikaci svářeče. Jenže do toho učení ho nebyla škola ochotna přijmout, dokud předem nezaplatí roční poplatek 35 euro! To bylo zase na tom chlapci, aby to vydělal, a film sledoval jeho zoufalou snahu nechávat se proti všem předpisům spouštět po provaze do hluboké jámy dolu na zlato a snažit se tam kopat. Samozřejmě navzdory nadlidskému úsilí se mu nakonec dostatečné množství peněz dát dohromady nepodařilo a jeho snaha dostat se do školy selhala.

Musím říci, že ten film mi připadal absolutně pokrytecký a nepřesvědčivý. Jakto, že si to tvůrci vůbec neuvědomili?

Částka pětatřiceti euro je tak minimální, že ji tomu africkému mladíkovi mohl okamžitě věnovat bez problémů každý jednotlivý člen filmového štábu, který natáčel tento „dokument“. Je známo, že každý filmový výrobní štáb je absolutně masivní produkční „továrnou“. Neříkejte mi, že francouzští filmaři tohoto zoufalého mladíka natáčeli při jeho šíleném úsilí vydělat si na školu po celý rok a těch pětatřicet euro mu nedali? Jen proto, aby děsivý příběh mohl mladíka být natočen? Anebo mu ty peníze dali, ale pak byl ten film lživý?

Absolutně nepochybuji, že podobné srdcervoucí příběhy jsou v Africe na denním pořádku a je snad dobře, že francouzský film na to upozornil, až na to, že si jeho tvůrci měli přece pořádně uvědomit, co dělají. Není možné ze své pozice západního zbohatlíka rok natáčet chudáka a nepomoci mu (pokud mu nepomohli), jen proto, aby natočili svůj film.

Samozřejmě, mohli ve filmu uvést: „Takovýchto případů jsou tisíce. My vám tady předvedeme modelový případ, ale je to fikce.“

Filmař přece si musí být vědom, v jakém kontextu svůj film natáčí, a že přítomnost kamery ten kontext radikálně mění. Některá témata se proto nedají nafilmovat. Tohle je docela učebnicový příklad.

Nic jiného to nemohlo být. Ale to neuvedli.

Tak nevím.

2
Vytisknout
6583

Diskuse

Obsah vydání | 4. 4. 2023