Nejde o knihy plné stranické pomstychtivosti ani o triumfalistické vyprávění. Jsou to spíše nekrology psané v reálném čase - detailně zpracované, často soucitné, ale zároveň neomylně obžalobné. Nekritizují pouze rozhodnutí několika jednotlivců; ukazují na něco mnohem hlubšího: na systém, který se už neumí přizpůsobit, a na politickou třídu, která se drží tvaru, zatímco podstata jí uniká. A možná nejvíce ze všeho ukazují propast mezi mýtem amerického vůdcovství a realitou jeho každodenního provedení.

Obraz, který tyto knihy společně vytvářejí, není obrazem selhání jednotlivce, ale celého ekosystému, který se nedokázal vyvíjet. Prezident, přetížený a stárnoucí, obklopený loajalisty příliš zdvořilými nebo příliš vystrašenými, aby mu řekli nepříjemnou pravdu. Viceprezidentka, která byla nesprávně obsazena do role dědičky, a která se zasekla v kruhu veřejné skepse a vnitřní dysfunkce. A Demokratická strana uvězněná v generační slepé uličce - organizace tak připoutaná ke svému odkazu, že není schopna nabídnout nový začátek.

Na Bidenově příběhu je nejpozoruhodnější to, jak málo překvapuje. Známky úpadku - intelektuálního, generačního i institucionálního - byly patrné od začátku. Biden kandidoval s heslem návratu k normálu, nikoli k inovaci. Pro obnovení, nikoli pro vizi. Byl, ve skutečnosti, přechodovou postavou, vybranou ne kvůli tomu, kam by mohl zemi vést, ale kvůli tomu, kým nebyl. Nebyl Trump. Nebyl polarizující. Nebyl příliš radikální. Nebyl příliš nový.

Problémem přechodových postav je, že přechody vyžadují směr. S odstupem času vidíme administrativu bez vnitřní logiky. Poradci prezidenta chránili před neplánovanými momenty. Brífinky byly stále více filtrované a přizpůsobené jeho tempu. Nejde ani tak o morální selhání jako spíš o strukturální problém. Instituce mají tendenci své lídry chránit - z loajality, ale i ze zvyku. Jenže řízení společnosti v pluralitní demokracii vyžaduje vitalitu a důvěru, nikoliv řízený úpadek.

Příběh Kamaly Harrisové mezitím ukazuje jiný typ institucionálního selhání. Vybraná z převážně symbolických důvodů, ale bez prostoru definovat se, se stala ztělesněním nejistoty strany ohledně identity a zásluh. Namísto toho, aby dostala čas a prostor růst, byla okamžitě pohlcena rolí. Vůdcovství, zvlášť na celonárodní úrovni, vyžaduje narativ. Ten Harrisová nikdy nenašla - a strana jí nedala prostor si ho vytvořit.

A nad tím vším visí hlubší kulturní napětí: narůstající odcizení mezi politickou třídou a širší veřejností. Pro mnohé Američany se politika stala performativní a vzdálenou - méně o politice samotné, více o osobnostech; méně o správě věcí veřejných, více o kmenové příslušnosti. V tomto prostředí se věk stává víc než jen číslem. Stává se symbolem stagnace. Elektorát, čelící rychlým kulturním a ekonomickým změnám, se dívá na své lídry a nevidí moudrost, ale nehybnost.

Demokratická strana, tak jak ji tyto knihy zobrazují, se stává případovou studií toho, co se stane, když se instituce nedokážou obnovit. Její vedení je stále tvořeno lidmi narozenými před přijetím Zákona o občanských právech. Její personální základna je slabá. Její schopnost sebeobnovy otupená lpěním na normách, které už nerezonují. A přesto alternativa - Republikánská strana, která se čím dál více smiřuje s antidemokratickými tendencemi - voliče staví před bolestnou volbu.

Tyto knihy nám neodhalují skandál v tradičním smyslu. Není tu žádná kauza Watergate, žádné jasné morální selhání. To, co vidíme, je spíš forma unášení. Celá politická třída, napříč stranami, ztratila schopnost formulovat přesvědčivý příběh o budoucnosti Ameriky. Levice se upíná k technokracii a nostalgii; pravice k zášti a rozvratu. Ani jedna nenabízí skutečně pluralitní nebo dopředu hledící vizi. A tak se střídají lídři, kteří jsou buď vyčerpaní, nebo extrémní.

Jako vždy v tom hrají komplikovanou roli i média - nejprve jako podporovatel, pak jako kronikář a nakonec jako soudce. Je něco znepokojivého na tom, když novináři, kteří dříve pomáhali budovat mýtus stability, nyní přecházejí do módu pitvy - ochotní rozebrat právě tu fasádu, kterou kdysi pomáhali vystavět. Všichni jsme součástí tohoto cyklu - voliči, novináři, politici - přitahováni dramaturgií americké politiky.

Snadné řešení neexistuje. Obnova, pokud přijde, nevzejde z knih, panelových diskusí ani příspěvků na sociálních sítích. Vzejde z obnovy společenské a institucionální struktury, která kdysi propojovala veřejnou službu s důvěrou veřejnosti. Vzejde z lídrů - mladých, ano, ale hlavně zakotvených ve skutečné realitě svých komunit - kteří se rozhodnou vstoupit do prázdna ne kvůli pozornosti, ale kvůli smyslu.

Nesledujeme pád jednoho prezidentství. Sledujeme konec určitého typu politiky, politiky, která dávala přednost kontinuitě před odvahou, symbolice před obsahem.