V roce 1973 jsem volně informoval o válce v Izraeli. Nyní to cenzura znemožňuje
6. 6. 2025
Když jsem tento týden s rostoucím zděšením sledoval televizní zpravodajství o konfliktu v Gaze, vrátily se mi vzpomínky na říjen 1973, kdy jsem s týmem BBC natáčel kapitulace celé třetí egyptské armády bez výraznější cenzury nebo překážek, píše Martin Bell, slavný dlouholetý reportér televize BBC. Vysvětluje pak podrobnosti o tom, že v izraelských válkách proti Palestincům v minulosti mohla BBC informovat zcela volně, na rozdíl ode dneška, kdy vládne izraelská cenzura. Martin Bell pokračuje
Po roce 1967 jsem také směl navštěvovat Gazu a ukazovat každodenní represe izraelské armády proti Palestincům, které považovala za odpovědné za předchozí útoky. Totéž platilo pro ničení domů ve městě Kalkílja na Západním břehu a kladení min kolem kostelů sv. Jana Křtitele v Jordánském údolí. To vše prošlo cenzurou izraelské armády bez potíží.
Přesuňme se do současnosti a podívejme se na zpravodajství – nebo spíše nezpravodajství – o konfliktu mezi Izraelci a Hamásem v Gaze. Vysílání pravidelně začíná mantrou, že IDF neumožňuje zahraničním médiím přístup do pásma Gazy, a pokračuje nejživějšími záběry, pořízenými odvážnými nezávislými novináři a dalšími civilisty, kteří je zveřejňují na sociálních sítích přímo z Gazy, a komentáři vysílanými na dálku z Jeruzaléma, Aškelonu nebo Londýna. Tisková i rozhlasová média často uvádějí počty mrtvých a zraněných s připomínkou, že tyto údaje poskytlo ministerstvo zdravotnictví řízené Hamásem – někdy jediný dostupný zdroj.
Můj bývalý kolega Jeremy Bowen ve středečním pořadu Today řekl: „Izrael nás nepustí dovnitř, protože tam dělá věci, které nechce, abychom viděli, jinak by umožnil svobodné zpravodajství.“ Jsem nakloněn souhlasit s ním.
Soucítím s Bowenem, Fergalem Keanem a dalšími z BBC, zejména když Donald Trump hází kolem sebe nepodložené obvinění ze zaujatosti. BBC a další odpovědné zpravodajské agentury mají obtížnou úlohu. Nemohu mluvit za americké sítě, ale britské televize mají v regionu vynikající reportéry, kteří nejsou přímo na místě, ale v jeho blízkosti, někdy na vyvýšeném místě s výhledem na Gazu, které někteří reportéři nazývají „kopcem hanby“. Chybí však přímá zkušenost s válkou, kterou by mohli sdílet reportéři přímo na místě a kteří by mohli správně interpretovat dění. To dává volný průchod fámám a lžím.
Z našich společných zkušeností víme, že nestačí vyhrát válku zbraněmi, ale je třeba vyhrát i válku slov a obrazů. A izraelská armáda si musí uvědomit, že prohrává. V minulosti měla s zahraničním tiskem své vzestupy a pády, ale nikdy to nebylo tak vyhrocené jako nyní. Škodí si tím a začíná to pociťovat i na diplomatické úrovni.
Doporučuji, aby zahraniční média, zejména televizní stanice, zůstala pevná ve svém postoji a aby izraelská tisková mašinérie udělala sama sobě laskavost a uvolnila pravidla, aby umožnila nezávislý přístup do Gazy. To nejen omezí vlnu propagandy (na obou stranách, to je třeba říci), ale možná také přiměje vojáky na frontě k dodržování vyšších standardů chování, stejně jako tomu bylo v roce 1973 u Suezského průplavu.
Pro obě strany je důležité obnovit alespoň omezenou míru důvěry, která mezi nimi dříve existovala. Uvedu příklad. Během války v roce 1973 jsme byli schopni vysílat zprávy satelitem v den, kdy se události odehrály. Naše kancelář byla židle pod palmou poblíž vysílacího bodu. Ve válce v roce 1967 byly exponované filmové záběry zabaleny do cibulových pytlů – modrých pro BBC, červených pro NBC – a odneseny cenzorovi, který je schválil razítkem na maskovací pásce kolem krku, než byly letecky odeslány do Londýna. Cenzuroval pouze operační údaje o izraelské armádě. Musel však věřit našemu slovu, co na filmu ve skutečnosti je.
Veřejnost měla tehdy přesnější informace o dění na bojišti než dnes, kdy je situace v Gaze zahalena mlhou války. Když je přístup odepřen, prohrávají všichni. A to včetně Izraele.
Diskuse