Analýza: Válka výrazně ovlivní klíčové setkání Trumpa se Si Ťin-pchingem

23. 4. 2026

Není pochyb o tom, že válka a její důsledky pro světový obchod budou bodem číslo jedna na programu tohoto dlouho očekávaného summitu mezi dvěma nejmocnějšími světovými lídry.

Ačkoli válka jistě zastíní a vytlačí jiné naléhavé záležitosti z tohoto velmi nabitého programu, mohla by přesto nastavit pozitivní tón pro tyto klíčové diskuse tím, že ukáže naléhavou potřebu spolupráce supervelmocí při potlačování regionálních konfliktů po celém světě. Mnozí spekulovali, že válka „oslabí summit“, ale alespoň zatím se jak Peking, tak Washington snažily zabránit tomu, aby se třenice mezi USA a Čínou v tomto citlivém období vymkly kontrole.

Napětí je samozřejmě hmatatelné – což je zcela v souladu s nešťastnou normou napjatých americko-čínských vztahů v posledním desetiletí. Například Trump se otevřeně vyjádřil o své obavě, že by čínské zbraně mohly být dodávány do Íránu. Čína tato obvinění popřela.

Je pravda, že Čína pravděpodobně setrvale dodává Íránu komponenty pro jeho zbraně, které se v této poslední válce ukázaly jako velmi působivé. Navíc existuje obvinění, že Čína aktivně pomáhá Íránu při budování zbrojovek. A pak je tu citlivá otázka sdílení zpravodajských informací, kdy by pekingské satelity mohly poskytovat Teheránu informace o cílech amerických sil v oblasti Perského zálivu v reálném čase.

To je jistě znepokojivé tvrzení, ale takové obvinění je třeba brát s rezervou vzhledem k tomu, že Čína má bohaté zkušenosti s proxy válkami (včetně těch proti USA) a mohla by Íránu dodávat výkonné zbraně, pokud by chtěla hrát agresivnější roli. Čína by dokonce mohla nasadit své vlastní námořní síly, aby narušila americkou blokádu, což by vyvolalo věrohodný, i když stále nepravděpodobný střet „tváří v tvář“. To však neudělala.

Peking však kritizoval americkou blokádu jako „nebezpečný a nezodpovědný krok, který pouze zhorší konfrontaci, vyhrotí napětí, podkopá již tak křehké příměří a dále ohrozí bezpečný průjezd průlivem“.

Si vyjádřil obavy, že pokud válka bude pokračovat, mohlo by zvítězit „právo džungle“. Svůj postup koordinoval s Moskvou, a to nejen proto, aby zajistil, že Peking bude i nadále dostávat dostatečné dodávky ropy a plynu, ale také proto, aby vetoval rezoluci Rady bezpečnosti OSN odsuzující režim v Teheránu.

Navíc nedávné setkání Si Ťin-pchinga se španělským premiérem Pedrem Sánchezem, který je v současné době nejostřejším evropským kritikem války a dokonce odmítá poskytnout americkým silám přístup k základnám na podporu válečného úsilí, pravděpodobně není náhodné. Peking se ukázal být docela zručný v tom, jak využít chyby Washingtonu na světové scéně k dosažení geopolitických a geoekonomických zisků. Jak výstižně uvedl titulní článek časopisu The Economist: „Nikdy nepřerušujte svého nepřítele, když dělá chybu.“

A přesto USA a Čína nejsou nepřátelé a v tomto případě sdílejí řadu cílů, v neposlední řadě snahu zabránit globální ekonomice v pádu do hrozící propasti. Existují tedy značné důkazy o tom, že se Peking v zákulisí snaží pomoci zmírnit konflikt a dokonce jej rychle ukončit.

Zdá se, že Peking sehrál hlavní roli při prvním příměří a následných jednáních v Islámábádu. Je totiž známo, že Čína má rozsáhlý vliv v Pákistánu i v Íránu. Zároveň má Čína dobré vztahy s monarchiemi v Perském zálivu, takže její postoj je o něco nuancovanější a vyváženější, než si mnozí Američané uvědomují.

Při nedávném telefonátu s faktickým vůdcem Saúdské Arábie, korunním princem Muhammadem bin Salmánem, Si důrazně prohlásil: „Hormuzský průliv by měl zůstat otevřený pro běžnou plavbu.“

Nejeden západní komentátor se snažil vykreslit současnou válku na Blízkém východě jako součást širšího boje mezi USA a Čínou o globální hegemonii. Podle tohoto výkladu by Washington měl prosazovat své maximalistické cíle a nadále se snažit svrhnout režim v Teheránu s cílem výrazně omezit čínský vliv na Blízkém východě.

Tento názor však značně zveličuje čínské cíle v regionu i mimo něj. Je možná pravda, že Čína není zcela proti tomu, aby USA zapadly do dalšího blízkovýchodního bahna, ale související nestabilita má závažné negativní dopady na čínskou diplomacii i na její ambiciózní obchodní investice v celém regionu.

Čínský postoj na Blízkém východě se ukazuje jako relativně mírný. Peking zřídil v celém regionu pouze jednu vojenskou základnu (USA jich mají v současné době 19) a ta se nachází jen kousek od americké základny ve východoafrickém státě Džibutsko. Je těžké předpokládat agresivní úmysly na základě tak skromné přítomnosti. A na rozdíl od obecného přesvědčení se Čína chovala s výraznou zdrženlivostí a odolala pokušení prodat Íránu významné zbraňové systémy.

Naštěstí zatím v Pekingu i ve Washingtonu převládají chladnější hlavy. Obě supervelmoci se správně soustředí na jediný ekonomický imperativ, který je spojuje. V ideálním případě by si v polovině května během summitu našly čas na rozhovor o několika reálně nebezpečných ohniscích, která je rozdělují, ať už v Jihočínském moři nebo na Korejském poloostrově – a ano, především o „gordickém uzlu“ jménem Tchaj-wan.

 

Celý text v angličtině ZDE