Vous n'avez encore rien vu - tour de force od Alaina Resnaise

30. 6. 2012 / Jan Čulík

K dvěma klasickým hrám na téma starořeckého mýtu o Orfeovi a Eurydice od dramatika Jeana Anouilha se vrátil vynikajícím způsobem francouzský režisét Alain Resnais filmem Vous n'avez encore rien vu (Ještě jste nic neviděli, 2011). Je to film o lásce, stárnutí, přátelství, herecké a režisérské práci a smrti. Je v něm vlastně všec

hno - zároveň je to film svou kulturou neuvěřitelně a silně francouzský.

Film začíná řadou telefonátů, kdy oznamuje "bývalý" majordomus známého francouzského dramatika telefonicky jednotlivým jeho přátelům, především hercům, že dramatik náhle zemřel při nehodě se zbraní a žádá je, aby vyplnili podmínky jeho závěti - aby se dostavili do určitého francouzského města do jeho rezidence kdesi na vrcholu kopce a vyslechli tam jeho závěť. Pozůstalí se skutečně shromáždí ve větrném počasí v pozoruhodně architektonicky řešeném prostoru, kam je uvede dramatikům majordomus. Přehraje jim na videu dramatikovu "závěť", který si v ní přeje, aby zhlédli záznam ze zkoušky nové inscenace jeho slavné hry Eurydika a vyjádřili se k tomu, zda ji lze inscenovat.

Skupina pozůstalých se skládá z herců staršího a středního věku, kteří dlouhá léta v této hře hráli na jevišti a umějí ji nazpaměť. Hra, založená na textem Jeana Anouilha, má obrovský emocionální náboj. Jakmile se na plátně před shromážděnými herci začne odehrávat záznam nové inscenace hry, hrané tentokrát mladými herci, postarší herci v publiku si nemohou pomoci, aby zpaměti neopakovali i oni repliky, které pro ně znějí z plátna.

Pozoruhodným způsobem se velmi rychle realita v promítacím sále a na plátně promísí, neboť postavy Orfea i Eurydiky a dalších protagonistů z Anouilhových her jsou simultánně hrány jak mladými herci na plátně, tak i starými veterány, kteří se objevují na mizanscéně. Film se stává pozoruhodným dramatickým vírem emocí, silnou výpovědí o životě, existenci a smrti. Opravdu zajímavé je, že diváka vůbec neruší, že se herci střídají při hraní scén těchto velkých rolí (někdy příběh prostě pokračuje s jinou hereckou dvojicí, jindy epizodu jiná herecká dvojice opakuje) a že dvacetiletého Orfea a Eurydiku náhle hrají lidé kolem sedmdesátky. Jejich velké herecké osobnosti příběh nesou. Na jednu stranu je naprostým popřením hercovy osobnosti, protože ve filmu se herci střídají, a je tomu, jako bychom si toho ani nepovšimli. Na druhé straně je film výjimečnou poctou profesi herectví, protože je film tak nosný právě v důsledku vynikajících výkonů jednotlivých představitelů.

Po skončení představení se neočekávaně v sále objeví údajně mrtvý dramatik: vysvětluje svým přátelům, že je podrobil tomuto kanadskému žertíku, "protože má rád teatrální gesta" (velmi francouzské), "protože chtěl vědět, zda ho mají ještě rádi a zda je nová inscenace jeho hry nosná". Všichni dramatika začnou objímat, jsou rádi, že je naživu.

Jenže on podobně jako Orfeus v Anouilhově hře, který obětoval svůj život, aby mohl být s mrtvou Eurydikou (navzdory jejich rozpornému milostnému vztahu), na konec filmu přece jen spáchá sebevraždu.

0
Vytisknout
2642

Diskuse

Obsah vydání | 3. 7. 2012